PŘEDPOTOPNÍ NESTVŮRY

Sobota 15. srpna. – Kolem je všude jednotvárné moře. Žádná země v dohledu. Obzor zdánlivě ustoupil.

„Mám pod vlivem svého snění ještě těžkou hlavu. Strýc nesnil, ale má taky špatnou náladu. Rozhlíží se dalekohledem na všechny strany a znechuceně pak zakládá ruce.

Pozoruji, že profesor Liddenbrock je na nejlepší cestě stát se zas netrpělivým člověkem jako dřív. Zapisuji do svého deníku i tento fakt. Musil jsem se octnout v nebezpečí a trpět, abych z něho vykřesal jiskřičku lidskosti. Ale od mého uzdravení nabyla zas vrchu jeho přirozená povaha. Ale proč se tím trudit?

Neprobíhá snad naše cesta za příznivých okolností? Nepluje snad náš prám báječnou rychlostí vpřed?

„Znepokojuje vás něco, strýčku?“ ptám se, když ho vidím zdvihat tak často dalekohled k očím.

„Znepokojuje? Ne!“

„Jste tedy netrpělivý?“

„To by byl každý.“

„Ale vždyť plujeme tak rychle…“

„Co na tom? Netrápím se malou rychlostí, nýbrž přílišnou velikostí moře.“ Vzpomínám si, jak strýc před vyplutím odhadoval délku podzemního prostoru na třicet mil. My jsme však už propluli vzdálenost třikrát delší a jižní břehy se nám dosud neobjevují.

„Vůbec nepostupujeme,“ pokračuje profesor. „Je to jen ztráta času a já jsem se přece nevydal tak daleko jen proto, abych se projížděl na prámu po nějakém rybníku!“

Nazývá tuto plavbu projížďkou a toto moře rybníkem!

„Ale vždyť sledujeme Saknussemmovu cestu…,“ říkám.

„To je právě otázka. Sledujeme skutečně jeho cestu? Přišel Saknussemm až k této vodní ploše? Přeplul ji? Co když nás potok, který jsme si vzali za vůdce, zavedl někam jinam?“

„Nemůžeme však rozhodně litovat, že jsme se sem dostali. Je to nádherná podívaná a…“

„Nejde o podívanou. Stanovil jsem si určitý cíl a toho chci dosáhnout! Nemluv mi tedy o nádheře!“

Odmlce! jsem se tedy a nechal jsem profesora kousat se netrpělivostí do rtů. V šest hodin večer požádal Hans o svou mzdu. Strýc mu odpočítal jeho tři rixdaly.

Neděle 16. srpna. – Nic nového. Počasí stejné. Vítr lehce sílí. Po probuzení se zajímám především o intenzitu světla. Stále se totiž bojím, že elektrická zář potemni a pak zhasne. Není tomu tak. Stín prámu se rýsuje na hladině zcela ostře.

To moře je skutečně nekonečné! Je jistě široké jako Středozemní moře nebo dokonce jako Atlantik. A proč ne?

Strýc několikrát zjišťuje hloubku. Přivazuje nejtěžší špičák na konec lana a spouští ho do hloubky dvou set sáhů. Dno nikde. Dá nám mnoho práce sondu vytáhnout.

Když vystoupí špičák na prám, zpozoruje na něm Hans hluboko zaříznuté rýhy. Řekl bych, že ten kus železa byl neobyčejně silně stisknut dvěma tvrdými předměty.

Dívám se na lovce.

„Tander!“ říká.

Nerozumím mu. Obracím se ke strýci, který je ponořen do svých úvah. Nechci ho rušit. Vracím se k Islanďanovi. Ten několikrát otvírá a zavírá ústa, aby mi naznačil svou myšlenku.

„Zuby!“ říkám překvapeně a dívám se pozorněji na železnou tyč.

Ano! Do kovu se zakously zuby. A čelist, v níž seděly, musila mít úžasnou sílu. Pohybuje se tu snad pod vodou nějaký netvor vyhynulého druhu, žravější než žralok a nebezpečnější než velryba? Nemohu odtrhnout zrak od špičáku napůl překousnutého. Má se snad můj včerejší sen stát skutečností?

Tyto myšlenky mnou zmítají celý den. Má představivost se utišuje pouze při několikahodinovém spánku.

Pondělí 17 srpna. – Chtěl bych si vzpomenout na všechny zvláštní instinkty předpotopních druhohorních zvířat, která se vyvinula po měkkýších, korýších a rybách a předcházela objevení savců na Zemi. Tehdy patřil svět plazům. Tito netvoři vládli v jurských mořích. Příroda jim dala nejdokonalejší přizpůsobení. Jaké gigantické rozměry! Jaká úžasná síla! Dnešní ještěrky aligátoři a krokodýlové, i ti největší a nejnebezpečnější jsou jen nepatrnými zmenšeninami svých předků z dávných dob.

Chvěji se při pouhé představě těchto netvorů. Žádné lidské oko je nevidělo živé. Objevili se na Zemi tisíce století před člověkem, ale jejich kosti, nalézané v hlinitých jurských vápencích, kterým Angličané říkají lias, umožnily nám jejich anatomickou rekonstrukci a poznání jejich gigantických tvarů.

V hamburském muzeu jsem viděl kostru jednoho z těchto plazů. Byl třicet stop dlouhý. Je mi snad jako pozemšťanu souzeno octnout se tváří v tvář jednomu z představitelů předpotopních druhů? Ne, to není možné! Ale tady je přesto v železné tyči otisk mohutných zubů! A podle stop mohu soudit, že jsou kuželovité jako zuby krokodýla.

Pátrám vyděšeným zrakem po moři. Bojím se, že uvidím nořit se z vln jednoho z obyvatelů podmořských jeskyň.

Předpokládám, že profesor Liddenbrock má stejné myšlenky, i když ne mé obavy. Když si prohlédl špičák, rozhlíží se po moři.

Myslím si, že strýcův nápad s měřením hloubky měl j vzít čert. Vyrušil tím nějakého mořského tvora v jeho úkrytu, a nebudeme-li teď cestou napadeni…

Vrhám rychlý pohled po zbraních a zjišťuji, že jsou v pořádku. Strýc mě pozoruje a gestem mi přitaká.

Široké rozvlnění hladiny nám už prozrazuje jakýsi pohyb v hlubinách. Nebezpečí se blíží. Nutno být ve střehu!

Úterý 18. srpna. – Přichází večer, či spíš čas, kdy nám spánek zatíží víčka, protože na tomto moři noc není. Neměnné světlo nám umíněně unavuje zrak jako při plavbě arktickými kraji. Hans je u kormidla. Při jeho hlídce spím.

Po dvou hodinách mě probouzí prudký náraz. Prám je zdvižen nepopsatelnou silou nad vodu a vržen o dvacet sáhů dál.

„Co je?“ volá strýc. „Narazili jsme?“

Hans ukazuje prstem na jakousi temnou hmotu, která se vynořuje na dvě stě sáhů od nás a zase se ponořuje. Dívám se tam a volám:

„To je obrovská plískavice!“

„Ano,“ potvrzuje strýc, ,,a za ní neobyčejně velký mořský ještěr!“

„A o kus dál nestvůrný krokodýl! Vidíte tu širokou čelist a řadu zubů, jimiž je vyzbrojena? Ach, už zmizel!“

„Velryba! Velryba!“ volá profesor. „Rozeznávám její obrovskou ocasní ploutev! Vidíš vodu a vzduch, který vyráží dýchacími otvory?“ Opravdu, nad moře se zdvihají dva sloupy vody do pozoruhodné výše. Hledíme na toto stádo mořských netvorů s překvapením a zděšením. Mají nadpřirozené rozměry a nejmenší z nich by rozbil jediným skousnutím celý prám. Hans chce natočit kormidlo po větru, aby nebezpečným sousedům unikl. Ale na druhé straně prámu vidí další, neméně nebezpečné tvory, čtyřicet stop velkou želvu a třicet stop dlouhého hada, který vystrkuje obrovskou hlavu nad vodu.

Nelze utéci. Plazi se blíží. Krouží kolem prámu s rychlostí, jíž by se ani nejrychlejší vlak nevyrovnal. Opisují kolem sebe soustředné kruhy. Beru si svou karabinu. Ale jaký účin může mít kulka na deskách pokrývajících těla těchto zvířat?

Oněměli jsme hrůzou. Už se k nám blíží! Z jedné strany krokodýl, z druhé had. Hans mě pokynem zadržuje. Oba netvoři míjejí prám ve vzdálenosti padesáti sáhů a vrhají se na sebe. Zuřivost jim brání všimnout nás.

Sto sáhů od prámu se rozpoutává boj. Vidíme zřetelně srážku obou netvorů.

Zdá se však, že do boje se přišla vmísit další zvířata. Plískavice, velryba, ještěr a želva. Neustále se nám objevuji. Ukazuji na ně Islanďanovi. Ten vrtí nesouhlasně hlavou.

„Twa,“ říká.

Jakže, dva? Myslí si, že tu jsou jen dva netvoři…

„Má pravdu,“ volá strýc s dalekohledem stále u očí

„No tohle!“

„Ano! První z netvorů má čenich plískavice, hlavu ještěra a zuby krokodýla.

A to nás zmýlilo. Je to nejobávanější z předpotopních plazů, Ichtyosaurus!“

„A druhý?“

„Druhý je plaz krytý želvím krunýřem, strašný nepřítel toho prvního, Plesiosaurus!“

Hans má pravdu. Povrch moře tu brázdí jen dva netvoři. Mám před očima dva ještěry pravěkých moří. Pozoruji krví zalité oko Ichtyosaura, velké jako lidská hlava. Příroda obdařila tohoto plaza optickým zařízením nejvyšší účinnosti, schopným vzdorovat i tlaku hlubin, v nichž se netvor zdržuje. Vědci ho správně nazývají velrybou mezi plazy, protože má tělo i rychlost velryby. Měří nejméně sto stop. Jeho velikost mohu posoudit vždy, když vynoří nad vodu svislou ocasní ploutev. V obrovské čelisti nestvůry je podle přírodovědců neméně než sto osmdesát zubů!

Plesiosaurus je ještěr s válcovitým tělem, s krátkým ocasem a s tlapami uzpůsobenými do tvaru vesel. Celé jeho tělo je kryto krunýřem a ohebný labutí krk se tyčí na třicet stop nad hladinu.

Teď se zvířata napadají s nepopsatelnou zuřivostí. Zdvihají hory vod, které se valí až k prámu. Dvacetkrát jsme se málem převrhli. Ozývá se nesmírně ostrý sykot. Obě zvířata se do sebe zakousla. Nemohu je vzájemně rozeznat. Musíme se teď bát zuřivosti vítěze.

Uplynula hodina, uplynula druhá. Zápas pokračuje se stejnou úporností.

Bojovníci se přibližují k prámu a zase se vzdalují. Zůstáváme nehybní, připraveni ke střelbě. Náhle Ichtyosaurus i Plesiosaurus mizí a vytvářejí na vodě obrovský vír. Bude snad zápas dokončen v mořských hlubinách?

Vtom se nad hladinu vymrští obrovská hlava Plesiosaura. Netvor je smrtelně zraněn. Nevidím už jeho štít. Jen dlouhý krk se zmítá, kroutí se, ohýbá, klesá, bičuje vodu jako gigantický bič a kroutí se jako přeražený červ. Voda stříká nesmírně daleko. Oslepuje nás. Ale agónie zvířete zvolna končí, jeho pohyby slábnou, křečovité záchvěvy se utišují a dlouhý hadí trup se natahuje na uklidněné hladině jako nehybná hmota. Co se však stalo s Ichtyosaurem? Odplul do své podmořské jeskyně, nebo se zas objeví na vodní hladině?