V KODANI

Altona, hamburské předměstí, leží na konci železniční trati z Kielu. Odtud nás měl vlak odvézt na pobřeží Baltu. V necelých dvaceti minutách jsme byli na holštýnském území.

V půl sedmé se povoz zastavil před nádražím. Četná strýcova zavazadla a jeho objemné cestovní potřeby byly vyloženy, přeneseny, zváženy, označeny a uloženy v zavazadlovém vagónu. V sedm hodin jsme už seděli proti sobě v oddělení vozu. Pára zasyčela a lokomotiva se dala do pohybu. Vyjeli jsme.

Byl jsem už se vším smířen? Ještě ne. Ale svěží ranní vzduch, podrobnosti krajiny, kterou vlak rychle projížděl, a rychlost jízdy mě odvedly od mého zamyšlení.

Co se profesorových myšlenek týče, ty jistě předbíhaly vlak, jeho netrpělivosti příliš pomalý. Seděli jsme ve vagónu sami, ale nemluvili jsme. Strýc prohledával s nesmírnou důkladností všechny kapsy a cestovní vak. Viděl jsem, že mu k uskutečnění jeho plánu nechybí nic.

Mezi jinými věcmi měl i pečlivě složený list papíru s hlavičkou dánského kancléřství a s podpisem hamburského konzula pana Christiensena, profesorova přítele. List nám měl získat v Kodani doporučení pro islandského guvernéra.

Zahlédl jsem taky onen úžasný dokument, uložený v nejtajnější přihrádce náprsní tašky. Z hloubi duše jsem jej proklel a počal jsem pozorovat kraj. Byla to souvislá, nezajímavá pláň, jednotvárná a močálovitá, ale dost úrodná. Kraj velmi vhodný pro stavbu železnice s přímou tratí, tak ceněnou železničními společnostmi.

Ale jednotvárnost kraje neměla čas mě unavit, protože za tři hodiny se vlak zastavil v Kielu, nedaleko pobřeží.

Naše zavazadla byla určena pro Kodaň, a tak jsme se o ně nemusili starat.

Profesor je však přesto během celého překládání na parník sledoval neklidným zrakem, až nám zmizela v hloubi podpalubí.

Strýc při tom spěchu propočítal čas jízdy železnicí a parníkem tak, že nám zbyl téměř celý volný den. Parník Eleonora měl odjet až na noc. Zbývalo nám devět horečných hodin, v nichž zlostný cestující posílal ke všem čertům správu lodní dopravy i železnic a všechny vlády, které dovolí takové zlořády. Musil jsem mu přizvukovat, když se o tom rozhovořil i s kapitánem Eleonory. Chtěl ho přinutit, aby zatopil pod kotly a neztrácel čas. Kapitán ho však poslal na procházku.

V Kielu se dá strávit den jako všude jinde. Stálým procházením po zelených březích zálivu, v jehož pozadí stojí město, touláním hustými parky, které dodávají městu vzhled hnízda v rozsochách větví, i obdivováním vil s malými domky na studenou lázeň. Tak za stálého pobíhání a proklínání jsme se dočkali desáté hodiny večerní.

Nad Eleonorou už stoupaly k obloze chuchvalce kouře. Paluba se chvěla otřásáním parních kotlů. Měli jsme na lodi dvě etážová lůžka v jediné kabině.

Ve čtvrt na jedenáct byla lana uvolněna a parník rychle vyplul na temné vody Baltu.

Noc byla tmavá. Vanul svěží vítr a moře se vzdouvalo. Ve tmě se objevilo několik pobřežních světel. Později nad vlnami zajiskřily zášlehy majáku. To bylo vše, co mi zůstalo ve vzpomínce na mou první plavbu.

V sedm hodin ráno jsme přistáli v Korsoru, malém městečku na západním pobřeží Sjaelandu. Přestoupili jsme tam z parníku na novou železnici, která nás vezla krajem stejně plochým jako Holštýnsko.

To byly další tři hodiny cesty do hlavního města Dánska. Strýc po celou cestu nezavřel oči. Myslím, že ve své netrpělivosti postrkoval vlak nohama.

Náhle spatřil kus moře.

„Sund!“ vykřikl.

Po naší levici stála velká stavba podobná nemocnici.

„To je ústav pro choromyslné,“ řekl jeden z našich spolucestujících.

Dobrá, pomyslil jsem si, to je právě ústav, kde bychom mohli skončit. A i přes svou velikost je to budova příliš malá, aby mohla skrýt všechnu pošetilost profesora Liddenbrocka.

Konečně v deset hodin dopoledne jsme vystoupili v Kodani. Zavazadla nám naložili na vůz a odvezli nás do hotelu Fénix na Bred Gadu. To byla záležitost půlhodiny, protože nádraží stojí za městem. Strýc se trochu upravil a ihned mě odvlekl. Hotelový vrátný mluvil německy a anglicky. Strýc však jako známý polyglot se ho optal dobrou dánštinou a ten člověk mu taky dobrou dánštinou řekl, kde je Muzeum severských starožitností.

Tento zajímavý ústav shromáždil všechny divy, dovolující sestavit dějiny země: staré zbraně, kameny, nádoby a šperky. Ředitelem byl učenec, přítel hamburského konzula, profesor Thomson.

Strýc měl pro něho vřelý doporučující dopis. Učenec obyčejně nepřijímá jiného učence příliš dobře. Ale zde to bylo něco jiného. Pan Thomson byl úslužný muž, který přijal profesora Liddenbrocka i jeho synovce velmi srdečně. Netřeba dodávat, že jsme řediteli muzea své tajemství neprozradili. Chtěli jsme prostě navštívit Island jako nezaujatí milovníci přírody.

Pan Thomson se nám dal plně k dispozici a my se s ním rozběhli po nábřeží, abychom vyhledali nějakou vyplouvající loď.

Doufal jsem, že nenajdeme žádný dopravní prostředek. Ale nestalo se tak.

Na cestu do Reykjavíku měla 2. června napnout plachty malá dánská goeleta Valkýra. Kapitán Bjarne byl na palubě. Jeho budoucí cestující mu samou radostí div nevymkl podanou ruku. Ten dobrý muž byl takovým projevem trochu udiven. Plout na Island bylo pro něho docela prosté. Vždyť to bylo jeho zaměstnání!

Jen strýc to pokládal za výjimečnou věc. Ctihodný kapitán však využil jeho nadšení a dal si za plavbu svou lodí zaplatit dvojnásobně. My jsme to ovšem neposuzovali nijak přísně.

„V úterý v sedm hodin ráno buďte na palubě,“ řekl pan Bjarne, když vstrčil do kapsy úctyhodný počet dolarů.

My jsme pak panu Thomsonovi poděkovali za péči a vrátili se do hotelu Fénix.

„To je výborné, to je výborné,“ opakoval strýc. „Díky šťastné náhodě jsme našli loď připravenou k odplutí. Teď se nasnídáme a prohlédneme si město.“ Odešli jsme na Kongens Nye Torw, což je nepravidelné náměstí, střežené hlídkou se dvěma zamířenými děly, která nenahánějí nikomu strach. Zcela blízko v čísle 5 je francouzská restaurace, vedená kuchařem Vincentem. Za mírnou cenu čtyř marek za osobu jsme tam slušně posnídali.

Pak jsem se s dětskou radostí vydal po městě. Strýc se nechal provádět.

Zpočátku si nevšímal ničeho, ani nevýznamného královského paláce, ani pěkného mostu ze sedmnáctého století přes průplav u muzea, ani Torwaldsenovy hrobky, vyzdobené strašnými nástěnnými malbami a naplněné sochařovými díly, ani zámečku Rosenbergu v dost pěkném parku, ani podivuhodné renesanční budovy burzy, ani její zvonice vytvořené čtyřmi spletenými ocasy bronzových dra-ků, ani velkých mlýnů na hradbách, jejichž široká křídla se vzdouvají jako lodní plachty v mořském větru.

Jak půvabné procházky bych tu dělal s hezkou Gretou, zvlášť u přístavu, kde při zelených březích průplavu klidně odpočívaly fregaty a dvojpalubníky s červeným plachtovím. A co procházky ve stínu hustých korun zakrývajících pevnost, jejíž děla vystrkují svá temná ústí mezi větvemi bezů a vrb!

Běda však! Má ubohá Greta byla příliš daleko! A mohl jsem vůbec doufat, že ji ještě někdy uvidím?

I když si strýc z těch malebných zákoutí ničeho nevšiml, byl velmi živě upoután pohledem na jakousi věž na ostrově Amaku v jihozápadní části Kodaně.

Dostal jsem rozkaz zamířit v onu stranu. Vstoupili jsme do malého parního člunu, který převážel přes průliv, a za několik minut jsme přistáli u nábřeží Dock Yardu.

Prošli jsme několika úzkými uličkami, kde pod holemi vězeňských dozorců pracovali trestanci v kalhotách způli žlutých a způli šedých. Na kostele nebylo nic pozoruhodného. Proč tedy jeho věž přivábila profesorovu pozornost? Od její horní plošiny vedlo totiž vnější schodiště kolem věžní špičky tak, že jeho spirály stoupaly pod širým nebem.

„Vystoupíme tam,“ řekl strýc.

„Ale co závrať?“ namítl jsem.

„O důvod víc, abychom tam vylezli.“

„Ale…“

„Pojďme, říkám ti! Neztrácejme čas!“

Musil jsem poslechnout. Hlídač, který bydlel na druhém konci ulice, nám půjčil klíč a náš výstup začal.

Strýc mě rychlým krokem předešel. Sledoval jsem ho se strachem, protože se mi hrozně točila hlava. Neměl jsem přece ani orlí jistotu, ani orlí pevné nervy.

Dokud jsme byli uvězněni ve vnitřním schodišti, šlo vše dobře. Ale po sto padesáti schodech mi zavanul do tváří vnější vzduch. Vystoupili jsme na věžní ochoz. Tam začínalo nekryté schodiště, chráněné jen slabým zábradlím. Jeho schody se neustále zmenšovaly a vypadaly, jako by vedly k nekonečnu.

„Tohle nikdy nedokážu!“ zvolal jsem.

„Jsi snad zbabělec? Stoupej!“ odpověděl mi neúprosný profesor.

Zavěsil jsem se na zábradlí a přinutil jsem se šplhat za strýcem. Cítil jsem, že se věž v poryvech větru zachvívá. Nohy se mi podlamovaly. Brzy jsem lezl po kolenou a pak po břiše. Zavřel jsem oči, přepadla mě závrať.

Strýc mě však chytil za límec, a tak jsem se dostal konečně k vrcholu věžní báně.

„Dívej se!“ řekl mi strýc. „Dobře se dívej! Musíme si zvykat na propasti!“ Musil jsem otevřít oči. Spatřil jsem zploštělé, jakoby pádem rozdrcené domky uprostřed oblaků kouře. Nad hlavou mi pluly rozervané mraky. Zvláštním optickým klamem se mi zdálo, že jsou zcela nehybné, kdežto věž, báň a já se pohybujeme závratnou rychlostí. Na jedné straně se v dáli táhl zelený kraj. Na druhé straně jiskřilo ve svazku slunečních paprsků moře. Na konci mysu Elseneuru se táhl Sund s několika bílými plachtami, podobnými křídlům racků, a v mlze na východě se vlnily sotva znatelné švédské břehy. Celý ten nesmírný prostor se mi točil před očima.

Přesto jsem musel vstát, napřímit se a dívat se. Má první lekce v překonávání závrati trvala hodinu. Když mi bylo konečně dovoleno sestoupit a spočinout nohou na pevné dlažbě ulic, byl jsem zničen.

„Zítra to budeme opakovat,“ řekl mi profesor.

A skutečně. V dalších pěti dnech jsme pokračovali v lekcích přemáhání závrati a já jsem chtě nechtě dělal pozoruhodné pokroky v umění „dívat se do hloubky“.