ZACHRÁNĚN

Když jsem přišel k sobě, měl jsem mokrou tvář, ovšem mokrou od slz. Nemohu říci, jak dlouho mé bezvědomí trvalo. Neměl jsem nejmenší možnost uvědomovat si čas. Žádné osamění se nikdy nepodobalo mému, žádné opuštění nebylo tak úplné.

Po pádu jsem ztratil mnoho krve. Cítil jsem, že mě celého zaplavuje. Ach, jak jsem teď litoval, že jsem nezemřel! A co taky dělat? Přemožen bolestí, zapudil jsem všechny myšlenky a skulil jsem se ke stěně.

Cítil jsem už, jak se mě znovu zmocňuje mdloba a s ní úplné otupení, když mi udeřil v sluch náhlý hluk. Vypadal jako vzdálené hřmění. Slyšel jsem, jak se zvukové vlny ztrácejí zvolna v dalekých hlubinách propasti.

Co to bylo za zvuk? V zemské kůře se zřejmě odehrával nějaký úkaz. Výbuch plynu nebo sesun mohutné skalní vrstvy.

Znovu jsem naslouchal. Chtěl jsem vědět, ozve-li se hluk znovu. Tak uplynula čtvrthodina. V chodbě bylo naprosté ticho. Ani tlukot vlastního srdce jsem neslyšel.

Náhle mi vnikla do ucha, bezděčně přitisknutého ke stěně, vzdálená a nesrozumitelná slova. Zachvěl jsem se.

Halucinace! pomyslil jsem si.

Ale ne. Když jsem naslouchal pozorněji, zaslechl jsem opravdu šeptající hlas. Ve své slabosti jsem však nemohl rozeznat, co říká. A přece tu někdo mluvil! Tím jsem si byl jist.

Na okamžik jsem se bál, že to jsou má vlastní, ozvěnou vrácená slova.

Možná že jsem nevědomky volal. Sevřel jsem pevně rty a přitiskl znovu ucho ke stěně.

Ano, skutečně! Někdo mluví! Někdo mluví!

Když jsem se přemístil podle stěny o několik stop dál, zaslechl jsem hlas zřetelněji. Podařilo se mi zachytit i několik nejasných, podivných, nesrozumitelných slov. Přicházela ke mně jako slova pronášená tiše, pouze šeptem. Několikrát jsem mezi nimi slyšel slovo „förlorad“.

Co znamenalo? Kdo je pronášel? Určitě strýc nebo Hans. Ale jestliže jsem je slyšel, mohli taky oni slyšet mne!

„Pomoc!“ vykřikl jsem ze všech sil. „Pomoc!“ Naslouchal jsem, číhal ve tmě na odpověď, na výkřik, na vzdech. Nic se neozvalo. Tak uplynulo několik minut. V hlavě se mi rozvířilo na tisíce myšlenek.

Zdálo se mi, že můj zesláblý hlas nemůže dospět až k mým společníkům.

„A přece to jsou oni,“ opakoval jsem si. „Kdo jiný by mohl být skryt na třicet mil pod zemským povrchem?“

Znovu jsem naslouchal. Posouval jsem ucho po stěně a našel jsem tak přesné místo, kde hlas nabýval maxima síly. Slovo „förlorad“ mi znovu zaznělo v uchu a pak se ozvalo opět ono hřmění, které mě už prve vyvedlo z mého otupění.

„Ne,“ řekl jsem si, „ne! Tato slova ke mně nedoléhají zemským masívem.

Stěna je žulová a žulou by nepronikl ani nejsilnější výbuch. Tyto zvuky přicházejí přímo chodbou! Jo to určitě projev nějakého zvláštního akustického úkazu!“ Znovu jsem naslouchal. Tentokrát, ano, tentokrát jsem zaslechl v prostoru zřetelně své jméno!

Vyslovil je snad strýc? Hovořil s vůdcem a slovo „förlorad“ bylo slovo dánské.

Tehdy jsem pochopil vše. Aby mě slyšeli, musil jsem mluvit těsně u stěny, která vedla hlas jako železný drát elektřinu.

Nesměl jsem však ztrácet čas. Vzdálí-li se moji společníci o několik kroků, ztratí akustický úkaz účinnost. Přitiskl jsem tedy rty ke stěně a pronesl jsem co nejzřetelněji: „Strýčku Liddenbrocku!“

S největší úzkostí jsem čekal. Zvuk nemá příliš velkou rychlost. A hustota vzduchu ji nezvyšuje. Zvětšuje jen intenzitu.

Uplynulo několik vteřin, dlouhých jako celá staletí. Konečně dolehla k mému sluchu slova:

„Axele! Axele! Jsi to ty?“

…………………………………………………….

„Ano, ano,“ odpověděl jsem.

…………………………………………………….

„Kde jsi, ubohý chlapče?“

…………………………………………………….

„Ztracen v nejhlubší tmě.“

…………………………………………………….

„A co tvá lampa?“

…………………………………………………….

„Zhasla.“

…………………………………………………….

„A potok?“

…………………………………………………….

„Zmizel.“

…………………………………………………….

„Ach ubohý Axele, vzchop se!“

…………………………………………………….

„Počkejte trochu. Jsem vyčerpán. Nemám sílu odpovědět. Mluvte však!“

…………………………………………………….

„Odvahu!“ pokračoval strýc. „Nemluv, poslouchej jen. Hledali jsme tě nahoře i dole v chodbě. Nemohli jsme tě najít. Už jsem tě oplakal, chlapče. Nakonec jsme předpokládali, že půjdeš stále podle Hansova potoka, vraceli jsme se a stříleli z pušek. Jestliže se teď slyšíme, je to jen zvláštní akustický úkaz. Ale ruce si podat nemůžeme. Nezoufej však, Axele! I to, že se jen slyšíme, už něco znamená.“

…………………………………………………….

Přemýšlel jsem. Do srdce se mi znovu vracela zatím ještě nejasná naděje.

Především jsem musil vědět jedno. Přiblížil jsem rty ke stěně a řekl jsem:

„Strýčku!“

…………………………………………………….

„Slyším, chlapče,“ došla za několik vteřin odpověď.

…………………………………………………….

„Musíme především zjistit, jak daleko jsme od sebe.“

…………………………………………………….

„To je snadné.“

…………………………………………………….

„Máte svůj chronometr?“

…………………………………………………….

„Ano.“

…………………………………………………….

„Nuže, vezměte si jej. Vyslovte mé jméno a poznamenejte si přesně dobu, v níž je vyslovíte. Já je budu opakovat a vy si poznamenáte přesně čas, kdy k vám má odpověď dojde.“

…………………………………………………….

„Dobrá. A polovina času, který uplyne mezi mým zvoláním a tvou odpovědí, nám udá dobu, v níž můj hlas dolehne až k tobě.“

…………………………………………………….

„Tak je to, strýčku.“

…………………………………………………….

„Jsi připraven?“

…………………………………………………….

„Ano.“

…………………………………………………….

„Tak tedy pozor! Vyslovím tvé jméno.“

…………………………………………………….

Přitiskl jsem ucho ke stěně, a jakmile jsem uslyšel slovo „Axele“, okamžitě jsem je opakoval. A čekal jsem.

…………………………………………………….

„Čtyřicet vteřin,“ ozval se strýc. „Mezi oběma slovy uplynulo čtyřicet vteřin. Zvuk tedy potřebuje na cestu dvacet vteřin. A při rychlosti tisíce dvaceti stop za vteřinu to znamená vzdálenost půldruhé míle a jedné osminy.“

…………………………………………………….

„Půldruhé míle!“ zašeptal jsem.

…………………………………………………….

„To se dá zdolat, Axele!“

…………………………………………………….

„Mám však stoupat nebo sestupovat?“

…………………………………………………….

„Sestupovat. A řeknu ti proč. Došli jsme na velké prostranství, do něhož ústí několik chodeb. A ta, kterou ses pustil, musí tě sem dovést. Zdá se totiž, že všechny pukliny v zeměkouli se šíří paprskovitě od jeskyně, v níž teď jsme. Vstaň tedy a vydej se na cestu. Jdi, a bude-li to nutné, plaz se, klouzej po strmějších svazích, až najdeš naše náruče, čekající tě na konci cesty. Na cestu, chlapče, na cestu!“

…………………………………………………….

Tato slova mě vzpružila.

„Sbohem, strýčku!“ zvolal jsem. „Odcházím. Jakmile opustím své místo, přeruší se spojení našich hlasů. Sbohem tedy!“

…………………………………………………….

„Na shledanou, Axele, na shledanou!“

…………………………………………………….

To byla poslední slova, která jsem zaslechl. Celý překvapivý rozhovor, vedený zemským masívem na vzdálenost přes míli dlouhou, skončil slovy naděje.

Poděkoval jsem šťastné náhodě, která mě přivedla hlubokou tmou na jediné místo, kam ke mně mohl dolehnout hlas mých společníků.

Tento podivný akustický úkaz se dá lehce vysvětlit fyzikálními zákony. Způsobil ho tvar chodby a vodivost skal. Známe mnoho případů podobného šíření zvuku, který vodivým pro-středím jinak neproniká. Vzpomínám si, že podobný jev byl pozorován na různých místech. Kromě jiných i ve vnitřní chodbě chrámu sv. Pavla v Londýně a především v podivuhodných jeskyních na Sicílii, v kamenných lomech u Syrakus, kde nejvýraznější jev tohoto druhu se nazývá Dionýsovo ucho.

Na to vše jsem si vzpomněl a uvědomil jsem si, že mezi mnou a strýcem není žádná překážka, když strýcův hlas došel až ke mně. Budu-li sledovat cestu zvuku, musím docela logicky dojít tam, kam zvuk, nezradí-li mě ovšem cestou mé poslední síly.

Vstal jsem tedy. Spíš jsem se vlekl, než šel. Svah klesal dost prudce. Klouzal jsem po něm.

Brzy rychlost mého sestupu vzrostla tak, že mi hrozila změnou v pád. Ne-měl jsem už sílu zastavit se.

Náhle mi půda pod nohama zmizela. Cítil jsem, jak v letu narážím na výčnělky svislé šachty. Vrazil jsem hlavou na ostrou skálu a ztratil jsem vědomí.