PŘEKÁŽKA

Od počátku cesty jsem už zažil mnoho překvapení, myslel jsem si proto, že jsem obrněn proti každému údivu a že pohrdnu každým okouzlením. A přesto při pohledu na ona dvě písmena, vytesaná zde před třemi sty lety, zůstal jsem v tupém ochromení stát. Nejenže jsem četl na skále podpis učeného alchymisty, ale držel jsem nadto v ruce jeho dýku! I kdybych byl býval obzvlášť nedůvěřivý, nemohl jsem už pochybovat o existenci onoho cestovatele a o jeho skutečné cestě.

Zatímco mi tyto úvahy vířily hlavou, profesor Liddenbrock se dal unést až k chvalozpěvnému obdivu Arna Saknussemma.

„Jaký to génius!“ volal. „Nezapomněl na nic, co by mohlo i jiným smrtelníkům otevřít cesty zemskou kúrou, aby i jeho bližní mohli najít stopy, které zanechaly jeho nohy před třemi stoletími na dně temného podsvětí! Umožnil i cizím zrakům spatřit tyto zázraky! Jeho jméno, vyryté v určitých úsecích, vede přímo k cíli cestovatele tak odvážného, aby ho sledoval a v samém středu naší planety našel ještě jednou jeho vlastnoruční podpis. Nuže, i já půjdu vepsat své jméno na poslední žulovou stránku! A ode dneška nechť tento mys, objevený jím u moře, taky jím navštíveného, nese napříště jméno Saknussemmův mys!“ Tak nebo téměř tak zněla profesorova nadšená slova, která jsem tam slyšel a která nadchla i mne. Zapomněl jsem na vše, na nebezpečí návratu i na nástrahy cesty Co dokázal jiný, chtěl jsem dokázat taky a nic lidského se mi nezdálo nemožné!

„Kupředu! Kupředu!“ zvolal jsem.

A už jsem se vrhal k temné chodbě, když mě profesor náhle zadržel a sám mi přes svou vznětlivost radil k trpělivosti a k chladnokrevnosti.

„Vraťme se napřed k Hansovi,“ řekl, „a dopravme prám na toto místo!“ Ač nerad, schválil jsem tento postup a vklouzl jsem mezi pobřežní skaliska.

„Nezdá se vám, strýčku,“ řekl jsem cestou, „že nám byly okolnosti až dosud neobyčejně příznivé?“

„Myslíš, Axele?“

„Určitě. Tak tomu bylo i s tou bouří, která nás přivedla na správnou cestu.

Bud tedy bouři chvála! Dovedla nás na toto pobřeží, které by bylo za pěkného počasí zůstalo daleko za námi. Představte si na chvíli, že bychom se byli přídí svého prámu nedotkli jižního pobřeží Liddenbrockova moře! Co by se bylo s námi stalo. Nebyli bychom spatřili Saknussemmův podpis a byli bychom teď opuš-

těni na pobřeží bez východu.“

„Ano, Axele, je v tom něco opravdu prozřetelného, že plavbou na jih jsme se vrátili na sever k Saknussemmovu mysu. Musím říci, že to je víc než podivné a z1 v tom je něco, co absolutně nemohu vysvětlit.“

„Ale co na tom? Nejde o vysvětlení faktů, nýbrž o jejich využití.“

„Snad, chlapče, ale…“

„Ale teď budeme pokračovat v cestě k severu a dostaneme se snad pod kraje severní Evropy, pod Švédsko, Rusko a Sibiř a kdoví kam ještě, místo pod africké pouště a vlny oceánu. Dál už ani nechci uvažovat.“

„Ano, Axele, máš pravdu. Ale je to tak lepší, protože opustíme tohle vodorovné moře, které nás nemůže nikam zavést.

Budeme sestupovat, stále jen sestupovat. A víš, že k cestě do zemského středu nám zbývá překonat už jen vzdálenost tisíce pěti set mil?“

„Co to je?“ zvolal jsem. „To nestojí ani za řeč! Na cestu! Na cestu!“ Náš nesmyslný hovor trval až do setkání s lovcem. Vše už bylo připraveno k okamžitému odplutí. Všechna zavazadla byla na prámu. Zaujali jsme na něm svá místa a Hans s nataženou plachtou zamířil podle pobřeží k Saknussemmovu mysu.

Pro plavidlo, které mohlo plout jen po větru, nevál příznivý vítr. Na mnoha místech jsme se musili odstrkovat okovanou holí. Často nás skaliska, vystupující až hladině, přinutila k dlouhým objížďkám. Konečně Po tříhodinové plavbě, to je k šesté hodině večerní, jsme dorazili na místo příhodné k vylodění.

Vyskočil jsem na břeh, sledován strýcem a Islanďanem. Cesta mě nijak neuklidnila. Naopak. Navrhoval jsem dokonce „spálit lodi“, abychom si znemožnili návrat. Strýc se však tomu vzepřel. Byl nadobyčej klidný.

„Tak aspoň neztrácejme ani vteřinu a vydejme se na cestu!“ řekl jsem.

„Ano, chlapče. Ale dříve si tu novou chodbu prohlédneme, abychom věděli, máme-li si připravit žebříky.“

Strýc uvedl svůj Ruhmkorffův přístroj v činnost. K břehu přivázaný prám osaměl. Vchod do chodby nebyl ostatně ani dvacet kroků daleko. Naše malá skupina se mnou v čele se tam okamžitě vydala.

Téměř okrouhlý vchod měl asi dvacet stop v průměru. Temná chodba vedla mladou skálou, důkladně provrtanou sopečnými hmotami, kterým sloužila kdysi jako cesta výtoku. Její spodní část byla v úrovni země, takže jsme tam mohli bez nesnází vniknout.

Šli jsme po téměř vodorovné ploše, ale po šesti krocích jsme zjistili, že cesta je zahrazena obrovským balvanem.

„Prokletá skála!“ zvolal jsem vztekle, když jsem se musil před nepřekročitelnou překážkou zastavit.

Marně jsme pátrali nahoře i dole, vlevo i vpravo. Pocítil jsem hořké zklamání. Nechtěl jsem reálnost překážky uznat. Sklonil jsem se. Podíval jsem se pod balvan. Žádná škvíra! A nahoře? Všude stejná žulová překážka! Hans vrhl světlo lampy na všechna místa skalní stěny. Nikde však nenašel v celistvé skále mezeru.

Musili jsme se vzdát každé naděje.

Strýc obcházel dlouhými kroky chodbu.

„Ale co Saknussemm?“ zvolal jsem.

„Ano,“ řekl strýc. „Dal se snad zastavit těmito kamennými dveřmi?“

„Ne, ne!“ pokračoval jsem vzrušeně. „Tenhle kamenný blok ucpal náhle cestu při nějakém otřesu nebo v důsledku nějakého magnetického jevu. Mezi Saknussemmovým návratem a pádem balvanu uběhlo mnoho let. Což není zřejmé, že touto chodbou protékala kdysi zcela volně láva? Hleďte, na žulové podlaze jsou staré rýhy! Vyryly je lávou unášené obrovské kameny. Jako by tu byla na základech pracovala ruka obrova. Ale jednoho dne tlak příliš vzrostl a blok, podobný vypadlému hlavnímu kamenu klenby, zřítil se na zem a cestu zavalil. Postavil nám do cesty překážku, s níž se Saknussemm nesetkal. Neodstraníme-li ji, nebudeme moci dojít do středu Země!“ Tak jsem hovořil já! Vstoupil do mne profesorův duch. Podnítil mě génius objevitelů. Zapomněl jsem na minulost, nedbal jsem budoucnosti. Neexistovalo už pro mne nic z povrchu zeměkoule, do jejíhož nitra jsem teď pronikl. Ani města, ani vesnice, ani Hamburk, ani Královská třída, ani má ubohá Greta, která už Jistě musela být přesvědčena, že jsem navždy ztracen v hlubinách Země.

„Vezměme tedy špičáky, vyvraťme ten balvan a uvolněme si cestu!“ pokračoval strýc.

„Pro špičák je to překážka příliš tvrdá,“ namítl jsem.

„Tak tedy sochor.“

„Pro sochor je příliš dlouhá.“

„Ale…“

„Jedině prach! Nálož! Podkopejme balvan a vyhoďme ho do povětří!“

„Prach?“

„Ano, jde přece jen o rozbití kusu skály.“

„Hansi, do práce!“ zvolal strýc.

Islanďan odešel zpět k prámu a brzy se vrátil se špičákem, jímž vysekal otvor pro nálož. Nebyla to práce lehká. Musil udělat otvor tak velký, aby se do něho vešlo pětadvacet kilogramů střelné bavlny, jejíž trhací sílaje čtyřikrát větší než síla dělového střelného prachu.

Mou mysl ovládlo podivné vzrušení. Zatímco Hans pracoval, pomáhal jsem účinně strýci připravovat dlouhý doutnák z namočeného střelného prachu zabaleného do pruhu plátna.

„Projdeme!“ prohlásil jsem.

„Projdeme,“ opakoval strýc.

O půlnoci jsme byli s podkopem hotovi. Nálož střelné bavlny byla vložena do otvoru a chodbou byl natažen doutnák vedoucí až ven. Teď stačila jediná jiskra, aby uvedla strašné zařízení v činnost.

„Až zítra!“ řekl však profesor.

Musil jsem se podřídit a čekat ještě šest dlouhých hodin!