BOUŘE

Pátek 21. srpna. – Nazítří nám nádherný gejzír zmizel z očí. Vítr zesílil a my jsme se rychle vzdalovali od pelová ostrova. Jeho hukot zvolna slábl.

Počasí – pokud se dá mluvit o počasí – se trochu mění. Ovzduší je nasyceno párami, které přinášejí elektřinu, vzniklou vypařováním slané vody. Mraky se viditelné snižují a nabývají olivového zbarvení. Elektrické světlo jen těžce proniká průsvitnou clonou spuštěnou nad jevištěm, na němž dojde k bouřnému dramatu.

Cítím zvláštní nepokoj jako zvířata na zemi před bouří. Kupovitá mračna seskupená na jihu nabývají zlověstného vzezření. Mají onen „hrozivý“ vzhled, kterého jsem si už častokrát na počátku bouře povšiml. Jsou tak těžká, že se nemohou od obzoru zdvihnout. Ale při závanu vysokého vichru se zvolna rozpouštějí, ztemňují a spojují v jedinou vrstvu pochmurného vzhledu. Občas se dosud osvětlený chuchvalec par zvedne nad šedavou stěnu, ale brzy se zase ztrácí v temné hmotě.

Ovzduší je jistě nasyceno elektřinou. Proniká i mým tělem. Vlasy se mi na hlavě ježí jako při doteku stroje na výrobu elektřiny. Zdá se mi, že kdyby se mě teď mí společníci dotkli, dostali by elektrickou ránu.

V deset hodin dopoledne se příznaky bouře zvýrazňují. Řekl bych, že vítr trochu polevil, aby nabral dechu. Shluk mračen se podobá obrovskému měchu, v němž se shromažďuje uragán.

Nechci věřit hrozivému nebi a přesto se neubráním poznámce:

„Blíží se nečas.“

Profesor neodpovídá. Má vražednou náladu, když vidí, jak se oceán před ním táhne stále donekonečna. Při mých slovech krčí rameny.

„Přijde bouře,“ říkám a ukazuji k obzoru. „Mraky se snižují k moři, jako by je chtěly rozdrtit.“

Je naprosté ticho. Vítr ulehl. Příroda je jako mrtvá; ani nedýchá. Na stožáru, kde už pozoruji slabý oheň sv. Eliáše, visí v těžkých záhybech zplihlá plachta.

Prám tkví nehybně uprostřed těžkého moře bez jediné vlny. Jestliže už neplujeme, proč tedy nechávat plachtu, která by nás mohla při prvním poryvu vichru uvrhnout do záhuby?

„Stáhněme plachtu a položme stožár!“ říkám. „Bude to opatrné.“

„Ne k čertu!“ volá strýc. „Stokrát ne! Ať nás vichr přepadne! Ať nás uragán odnese! Ať konečně spatřím pobřežní skály, i kdyby se měl náš prám o ně rozbít na tisíc kousků!“

Ještě nedomluvil, když se jižní obzor náhle změnil. Nahromaděné páry se srazily ve vodu a vzduch prudce stržený tam, kde sražením par vznikla prázdnota, změnil se ve vichřici. Žene se z nejvzdálenějších koutu podzemní dutiny.

Temnota houstne. Jen stěží si mohu udělat několik neúplných poznámek.

Prám se houpá a skáče. Strýc je přehozen z jednoho konce voru na druhý.

Plazím se k němu. Zavěšuje se pevně na konec lana a se zřejmým uspokojením pozoruje rozbouřené živly.

Hans se nehýbá. Jeho dlouhé, vichrem rozcuchané vlasy spadají přes nehybnou tvář a dodávají mu podivného vzhledu, protože konečky vlasů se mu ježí světelnými chocholy. Připomíná svou hrůznou maskou předpotopního člověka, současníka Ichtyosaurů a Megatherií.

Stožár však vzdoruje. Plachta se napíná jako bublina před prasknutím.

Prám se žene rychlostí, kterou nedovedu odhadnout, stále však pomaleji než kapky vody, řítící se za ním tak, že kreslí ve své rychlosti jasné čáry.

„Plachta! Plachta!“ volám a dávám znamení, aby ji spustili.

„Ne!“ odpovídá strýc.

„Nej,“ říká Hans a vrtí slabě hlavou.

Déšť se však zatím mění ve řvoucí vodopád od obzoru, kam se ženeme jako šílenci.

Ale dříve než se dostává až k nám, mračná clona se trhá, moře přechází do varu a teď se počíná vybíjet i elektřina, hromaděná mohutnou chemickou činností v horních vrstvách atmosféry. Do rachocení hromu se mísí jiskřivé zášlehy blesků. Nesčetné výboje se kříží za neustálého burácení. Shluk par se rozžhavuje.

Kroupy, bušící do našich nástrojů a zbraní, světélkují. Zdvižené vlny vypadají jako sopečné pahorky, pod nimiž doutná vnitřní plamen a opatřuje je na vrcholech plamennými chocholy.

Jsem intenzitou světla oslněn, uši mi zaléhají hromovým rachotem. Musím se držet stožáru, který se ohýbá jako třtina pod náporem vichru

……………………………………………..…………………………………………………………………………….

……………………………………………………………………………………………….……………………………

.…………………………………………………………………………………………………………………….…….

(Zde už jsou mé poznámky neúplné. Zaznamenal jsem jen několik prchavých pozorování, zapsaných takříkajíc mechanicky. Ale v jejich stručnosti i v jejich nejasnosti jsou skryty dojmy, které mě ovládaly a vyvolávají dnes lépe než má paměť představu naší situace.)

……………………………………………………………………….…………………………………………………..

.…………………………………………………………………………………….…………………………………….

Neděle 23. srpna. – Kde jsme? Vítr nás žene nepředstavitelnou rychlostí.

Noc byla strašná. Bouře neutichá. Octli jsme se uprostřed rachotu a neustálého hřmění. Z uší nám teče krev. Nemůžeme si říci ani slovo. Sled blesků není vůbec přerušován. Pozoruji zpětné zášlehy, které stoupají zdola nahoru a bijí do žulové klenby. Kdyby tak povolila! Jiné blesky se rozdvojují nebo nabývají tvaru ohnivých koulí, jež vybuchují jako bomby. Všeobecný řev tím ještě vzrůstá.

Překročil už hranice intenzity, pro lidské ucho ještě snesitelné. Kdyby teď vylétly do vzduchu všechny prachárny světa, vůbec bychom to neslyšeli.

Z povrchu mračen vyzařuje trvalé světlo. Z jejich molekul se neustále uvolňuje elektrická energie. Plynné složení vzduchu se zřejmě změnilo. Do ovzduší se zdvihají četné vodní sloupy a zpěněné padají zpět.

Kam plujeme? Strýc se natáhl v celé své délce na konci prámu.

Teplota stoupá. Dívám se na teploměr. Ukazuje …. (číslo je rozmazáno).

Pondělí 24. srpna. – Tohle snad nikdy neskončí. A proč by stav této husté atmosféry neměl být změněn navždy?

Jsme zničeni únavou. Hans se chová jako obvykle. Prám pluje neměnné k jihovýchodu. Od Axelova ostrůvku jsme se vzdálili na více než dvě stě mil.

V poledne se prudkost vichru zdvojuje. Musíme pevně uvázat všechny předměty našeho nákladu. I každý z nás se uvazuje. Přes hlavy se nám převalují vlny.

Po celé tři dni si nemůžeme říci ani slovo. Otvíráme ústa a pohybujeme rty.

Nevydáváme však ani nejslabší zvuk. Ani hovorem přímo do ucha se nemůžeme slyšet.

Strýc se ke mně přibližuje. Slabikuje několik slov. Mám dojem, že mi říká:

„Jsme ztraceni.“ Nejsem si tím však jist.

Domlouvám se s ním napsáním těchto slov: Svinout Plachtu! Souhlasně mi přikyvuje.

Nemá ani čas zdvihnout hlavu, když se na kraji prámu objevuje ohnivý kotouč. Stožár i s plachtou odlétá. Vidím ho letět v úžasné výši. Podobá se Pterodactylu, fantastickému létajícímu ještěru z dávných dob.

Jsme zmrazeni hrůzou. Napůl bílý a napůl azurový kotouč velikosti desetipalcové bomby se zvolna pohybuje a v poryvu vichru se překvapující rychlostí otáčí. Stáčí se sem a tam, stoupá po okraji prámu, skáče na pytel se zásobami a lehce sestupuje, poskakuje, dotýká bedničky se střelným prachem. Hrůza! Vyletíme do povětří. Ne! Ohnivý kotouč se vzdaluje. Blíží se k Hansovi, který se na něj upřeně dívá. Ke strýci, který se vrhá na kolena, aby se mu vyhnul. Ke mně, který se chvěji, celý bledý, v jeho světle a teple; krouží mi kolem nohy. Pokouším se ji odtáhnout. Nedaří se mi to.

Ovzduší naplňuje pach dusíku. Vniká nám do krku do plic. Dusí nás.

Proč nemohu odtáhnout nohu? Je připoutána k prámu? Ach, náraz elektrické koule zmagnetizoval všechno železo na prámu! Nástroje, přístroje a zbraně se zmítají a s ostrým rachotem na sebe narážejí. Hřeby v mých podrážkách pevně přilnuly k železným svorníkům ve dřevě. Nemohu nohou ani hnout.

Konečně zuřivým úsilím nohu odtrhávám právě ve chvíli, kdy už ji kotouč vtahoval do svého vířivého pohybu a málem mě odnesl…

Ach, jak oslnivé světlo! Kotouč vybuchl. Jsme zasypáni plamennými proudy.

Pak vše zhasíná. Mohu ještě zahlédnout strýce ležícího na prámu. Hans je stále u kormidla a „plivá oheň pod vlivem elektřiny, která jím proniká.

Kam plujeme? Kam plujeme?

…………………………………………………………………………………………………………………………….

Úterý 25. srpna. – Probírám se z dlouhé mdloby. Bouře zuří dál. Blesky se proplétají jako klubko hadů vržené do vzduchu.

Jsme stále ještě na moři? Ano – a plujeme nepředstavitelnou rychlostí.

Propluli jsme pod Anglií, pod Lamanšským průlivem, pod Francií, snad pod celou Evropou!

Ozval se nový hluk. Opravdu! Je to hukot moře tříštícího se o skaliska! Ale pak

.………………….…………………………………………………………………………………………………….…

…………………………………..……………………………………………………………………………………