Toxické osobnosti vystupující v této knize jsou posedlé svými nadějemi a sny. Jsou neznalé ohledně pomíjivosti a lpí na smyslových objektech. Taková neznalost je žene kupředu a některé z nich tak nevědomky vytváří realitu naprosto hrůznou.

Chlapec se zrzavými vlasy a pohublým obličejem tvarovaným do trojúhelníku není zahořklý z osobní prohry, ale proto, že zjistil, že podobně jako mezi smíchem a smutkem je velice tenká hranice, mezi racionalitou a iracionalitou je tomu také tak. Ta hrůza! Ta hrůza kolem ho donutila věřit, že v pseudosvětě je naprosto logické chovat se iracionálně. Uvědomit si svou iracionalitu tak může znamenat vyhrát boj, který se pro něj zdál být nekonečný.

Ve strasti si možná uvědomíme veškerou marnost lidství, a tak i vlastní bezvýznamnost. Vždyť když je celý život k pláči, nač oplakávat jen některé jeho části? Slz je nedostatek na tak dlouhou dobu, proto se čas od času smějeme a sbíráme síly, abychom zase mohli v pláči pokračovat.