KAPITOLA 24 Vražda

Další den na pitevně a další vražda. Jeden muž řekl druhému něco, co se mu nelíbilo. Oba byli tolik opilí, že nedokázali uhlídat míru svých sil v pěstech. Alkoholem se agrese stala nekontrolovatelnou a jeden z nich to přehnal. Mlátil toho druhého tak silně, až ho zabil. Ten mrtvý ležel nahý na stole pitevny a já jsem fotil v detailu jeho pobitý obličej. Soudní lékař se v rohu místnosti díval nervózně na hodiny. Když jsem byl s focením hotov, přistoupil lékař k mrtvole se skalpelem v ruce. Ke stolu přišel také sanitář Žofin, v ruce držel nůž.

„Mám ho fiknout?“ ptal se sanitář a přiložil nůž mrtvole k hrudníku.

„Ještě počkej,“ odpověděl lékař. Díval se ještě okamžik na obličej toho mrtvého muže, pak pohlédl na zapisovatelku na opačné straně místnosti a položil jí otázku: „Co se píše v té zprávě? Je to bezdomovec, nebo není?“

Zapisovatelka pohlédla do protokolu. Chvíli si jej pročítala a lékař nervózně prohlásil jen tak pro sebe: „Za chvíli má přijít kriminalista a já zatím nemám co ukázat.“

„Pravděpodobně to bezdomovec byl,“ pověděla zapisovatelka.

Když lékař uslyšel, co řekla, hned zareagoval. „Dobře, tak já mu ten obličej říznu.“ Byl to zároveň pokyn pro sanitáře, aby ustoupil. Lékař vedl řez skalpelem mrtvole přes čelo, nos, ústa a bradu, až skončil na krku. Rozdělil tak tvář na dvě poloviny. Začal za pomocí skalpelu pomalu oddělovat kůži od lebky.

„Ten smrdí,“ komentoval Žofin. „Já byl taky na ulici, ale myl jsem se,“ dodal po chvilce.

„Ty jsi byl bezdomovec?“ ptal jsem se překvapeně.

„To bylo po mém druhém rozvodu,“ odpověděl Žofin.

Lékař měl již kůži obličeje mrtvoly dokonale odřezanou. Zřetelné byly již zlomeniny obličejové části lebky. „Prosím o fotografii,“ řekl směrem ke mně a já jsem se snažil působit profesionálně. Začal jsem lebku podle lékařova přání fotit.

Když jsem byl hotov, pitva mohla pokračovat, náhle se však otevřely dveře a do pitevny vešel muž v civilním oblečení a již svou chůzí se snažil působit dojmem, že mu žádný vrah nikdy neunikl. Pistoli měl za pasem, nikoli v pouzdře. Připomínal mi postavu z akčního filmu. Asi tak působit i chtěl. Lékař ho již dobře znal. „Tak doufám, že pro mě máte dobré zprávy,“ pravil kriminalista a v jeho tváři bylo vidět, jak ho sejmutý obličej zaujal. Přistoupil blíž ke stolu. „Fuj!“ prohlásil.

„Rozhodně něco zajímavého pro vás máme, pane plukovníku,“ pravil lékař.

„Už to vidím,“ prohlížel si kriminalista lebku zblízka.

„Vypadá to, že příčinu už máme.“

Nemohu říct, že by mě to, o čem si povídal lékař s kriminalistou, nezajímalo, věděl jsem ale, že z pozice fotografa nemusím nutně být u rozhovoru, který měl následovat. Musel jsem se jít podívat do vedlejší místnosti, kde probíhala také soudní pitva.

Nějaký mladý kluk skočil pod vlak údajně kvůli dívce. Zbyly z něj jen cáry masa. Sanitář přezdívaný Antonio stál u toho, co zbylo z kluka, a snažil se oddělit kusy masa od roztrhaného oblečení. Soudní lékařka seděla na židli a prohlížela si něco v mobilním telefonu. Když si všimla, že jsem přišel, požádala mě, abych vyfotil mrtvolu, až sanitář odstraní všechno oblečení. Dodala, že vlak prý mrtvolu tak znetvořil, že dalších fotografií nebude ani zapotřebí.

„Dobře, počkám,“ řekl jsem já.

Sanitář držel nohu odtrženou od těla ve vzduchu a snažil se z ní sundat poslední kusy roztržených kalhot. „Byl to prý astmatik,“ prohlásil Antonio jen tak. Nikdo na to pochopitelně nereagoval, protože tak jako obvykle nikdo z nás nevěděl, co tím chce Antonio říci. „Znal jsem dívku, také měla astma,“ prohlásil, asi aby získal naši pozornost. Pak mlčky pokračoval ve svlékání mrtvoly. Najednou, když Antonio z utržené nohy sundával nohavici, vypadl tomu mrtvému muži telefon z potrhané kapsy. Antonia to nepochybně zaujalo, zvedl jej a pokusil se ho zapnout. K jeho i našemu překvapení se telefon zapnul.

„On funguje,“ prohlásil překvapeně Antonio a svíral mobilní telefon v ruce. Najednou se zasnil, tak jak měl ve zvyku. „Vidím fotografii.“

„Jakou, Antonio?“ ptal jsem se ho.

„Byla by to přeci skvělá reklama, pro mobilní firmu. Jen pohleďte, jak vypadá,“ myslel tím muže, kterého srazil vlak. „A teď pohleďte sem… Telefon, který měl v kapse a je téměř netknutý. Je sice trochu od krve…“

„Mohli bychom pokračovat? Tohle si, pánové, dopovíte až po pitvě,“ prohlásila lékařka direktivně.

Mně osobně se toto Antoniovo filozofické uvažování líbilo. Také mě inspiroval a rád bych si poslechl víc, ovšem lékařka měla hlavní slovo. Antonio položil mobilní telefon na stůl a pokračoval v práci. Připravil mrtvolu tak, aby bylo aspoň trochu vidět, že to byl ještě nedávno člověk.

Mohl jsem fotit. Vystoupil jsem na schůdky, které jsem si dříve připravil u stolu, a pokoušel jsem se vyfotit všechno to, co pode mnou na stole bylo a co Antonio tak precizně naaranžoval. Nestihl jsem stisknout spoušť fotoaparátu, jelikož k překvapení všech přítomných začal zvonit mobilní telefon toho nebožtíka. Zvonění mě vyděsilo tak, že jsem málem ze schůdků spadl na stůl mezi kusy masa. Naštěstí jsem udržel rovnováhu. Mobil, který ležel na stole u stehna mrtvoly, nepřestával hlasitě vyzvánět. Na displeji telefonu zářil zřetelný nápis „Kateřina“ a vedle jména znak srdce. Všichni přítomní, Antonio, lékařka i zapisovatelka, se přišli podívat.

„Tak to je zajímavé,“ prohlásil Antonio.

„Foťte,“ rozkázala lékařka. Rychle jsem se vzpamatoval a mrtvolu jsem vyfotil. Ze schůdků jsem sestoupil a odklidil je ke stěně. Měl jsem namířeno ke dveřím. Telefon stále zvonil.

Otevřel jsem dveře a chtěl odejít z pitevny, když jsem slyšel Antonia, jak říká: „Kateřino! On to teď prostě nemůže zvednout.“

Vrátil jsem se zpátky do vedlejší místnosti, kde lékař a kriminalista pomalu dokončovali rozpravu. Kriminalista zrovna teatrálně rozhazoval rukama a vyprávěl: „… Černá mlha. Duch útočníka se vznáší u stropu a říká sám sobě: ‚Co to děláš? Co to děláš?‘“

„A tohle říkají všichni?“ ptal se lékař.

„Většina.“

„Mám něco vyfotit?“ vstoupil jsem jim do toho.

„Za okamžik,“ odpověděl mi lékař a popohnal Žofina, aby začal otevírat. Žofin přistoupil k mrtvému a nožem vedl řez přes hrudník a břicho. Odřezal od žeber kůži a šel si pro kostotom.

Mezitím kriminalista obcházel stůl a mrtvolu si pořádně prohlížel. Zastavil se u rozkroku. Zarudlá varlata ho nejspíš zaujala natolik, že na ně musel následovně ukázat prstem. Neváhal se zvědavě zeptat lékaře. „Ta varlata…, to je normální?“

Lékař se podíval a odpověděl zcela vážně: „Jsou jen zapařená. To se někdy stává.“ Pro mne jako pozorovatele to byla svým způsobem velice vtipná chvíle. Pokládal jsem si otázky, zda to kriminalista myslel vážně, a skutečně se ptal tak hloupě na varlata mrtvoly, nebo zda to měl být jen vtip? Nikdo se nahlas nesmál a já jsem přemýšlel, zda jsem jediný, kterému to v té situaci připadá legrační. Možná se jednalo o formu specifického humoru, který byl zároveň obranným mechanismem, aby vůbec dokázali v tom prostředí a při té práci vydržet.

Žofin kostotomem stříhal žebra. „Nemůžu prorazit,“ zvolal, když se dostal k hrudní kosti, která mu nešla přestřihnout.

„Musíš být kreativní, pak jistě prorazíš,“ reagoval lékař.

Žofin lékařovu poznámku přešel mlčením. Trochu víc zatlačil, a kost nakonec přestřihl, pak kostotom odložil a za pomoci nože hrudní kost a část přestřižených žeber odstranil. Pak mohl vytahovat orgány v tradičním pořadí. Nejdříve plíce společně se srdcem a krčními orgány, následovala játra a slezina, po nich břišní orgány a při tom nezapomínal odebírat biologický materiál.

„Myslím, že…,“ začal kriminalista větu a vykročil ke dveřím pitevny.

Soudní lékař pochopil. „Kdybychom našli ještě něco zajímavého, zavolám vám.“

„Děkuji,“ reagoval policista a bral za kliku s úmyslem vyjít ven. Na malý okamžik se však ještě zastavil, chtěl lékaři něco připomenout. „A s tou záležitostí… Jak jsme spolu mluvili… Mohu se spolehnout?“

„A nechcete si pár minut počkat a rovnou si to s sebou odnést? Záda budeme řezat za chvilku,“ odpověděl lékař.

„Půjdu si koupit kávu a zatelefonovat. Za půl hodiny se stavím,“ řekl nakonec policista a odešel z pitevny.

Mohl jsem si jenom domýšlet, o co šlo, a když pak sanitář otočil mrtvolu na břicho a rozpitval záda, byl jsem ještě zmatenější. Lékař Žofinovi poručil odřezat zádové svaly a kusy masa dát potom do plastové nádoby. Byl jsem velice zvědavý a naivně jsem se soudního lékaře zeptal: „Proč se to maso odřezává a dává do těch nádob? To je do laboratoře?“

„To maso je pro psy.“