KAPITOLA 18 Naivně nejbližší mému srdci

Představoval si to nejhorší a nejsmutnější, co by se mu mohlo stát. Události a vše, co by jim muselo předcházet, znal jen on. Potom v určité chvíli, o samotě, vyřkl nahlas, čeho se velmi bál, totiž ztráty nejbližšího člověka. Ten, koho miluje, by tu pro něj už nemohl být. „Opustí mě osoba mému srdci nejmilejší, ten, s kým jsem opravdu šťastný. Něco se stane a nikdy už nic nebude tak, jak je teď.“ Stál v koupelně a mluvil do zrcadla. Najednou se tohle hrdé vyslovení stalo uspokojující záchranou. Něco, co bylo do té doby jen pouhou myšlenkou, se zhmotnilo ve slova, a i když byl ten muž jediný, kdo ta slova slyšel, mělo to pro něj význam. Věřil, že pokud se odhodlá říct pár vět nahlas, pak se nic z toho nevyplní. Jako kdyby slova smazala všechny překážky. Vždyť ta slova i samotný čin pro něj musely být do jisté chvíle obrovskou překážkou.

Teorií, kterou mi Mica prozradila, jsem se nejprve vůbec nezabýval. Když mi ji představila, pomyslel jsem jen na roztomilost a prostotu jejího uvažování, ale pár dnů od toho večera, to jsem zase pokračoval v práci na knize, mě najednou napadlo, že právě hlavní postava mé knihy měla povahu, díky které by mohla naivně věřit něčemu podobnému. Byl to ten muž v mé próze, který si myslel, a také se tím i nejspíš uklidňoval, že stačí najít chvilku soukromí, ve které se odhodlá říci nahlas to, čeho se bojí nejvíce, a pak bude naivně přesvědčen o tom, že jako kouzlem se nic z toho nevyplní. Bláhové a primitivní myšlení, pomyslel jsem si. I tak jsem se rozhodl Magdaléninu teorii použít a rozpracovat.

Na knize jsem usilovně pracoval naplněný inspirací z nových zkušeností, které jsem získal na pohovoru. I přes moji rozjařenost jsem nezapomínal na tradiční povinnosti. Při návštěvě mých prarodičů jsem se velmi rozmluvil:

„Existují totiž dva druhy pitev. Jedna je zdravotní a ta druhá soudní. Na rozdíl od klasických zdravotních pitev je dokumentace soudních pitev rozsáhlejší a také doplněna o fotografie.“ Mluvil jsem o tom tenkrát s obrovským nadšením a úžasem v obličeji. „Soudní pitvy bývají nařízeny kriminalisty, většinou když existuje možnost násilného úmrtí. Jsou to sebevraždy, vraždy, dopravní nehody… Někdy však jde o kosterní nález a pitva se provede za účelem identifikace mrtvoly. Ta práce musí být velice zajímavá a inspirující. Možná… Možná bych o tom mohl napsat příští knihu,“ sděloval jsem pratátovi informace, které jsem se dozvěděl na pohovoru. Zase jsme seděli u stolu v kuchyni a popíjeli kávu.

„Takže bys fotil všechna ta mrtvá těla,“ rekapituloval dědeček a tvářil se neutrálně.

„Ano, fotil bych ta těla, orgány a vše, co by ode mě lékaři chtěli během pitvy vyfotografovat. Doufám, že tu práci dostanu, pratáto. Z dvanácti uchazečů jsme do konce pohovoru vydrželi jen tři.“

„A oni vám ty pitevny ukazovali? I mrtvoly?“

„Ano.“

„Neměl jsi strach?“

„Strach? Nebylo z čeho mít strach. Bylo to zvláštní, to ano. Ale také inspirativní. Ten pocit nejde dostatečně popsat.“

„A kdy se dozvíš, jestli jsi tu práci dostal?“

„Říkali, že nejpozději do neděle mi zavolají. Pořád netrpělivě kontroluji mobil.“ Pratáta zvedl hrnek s kávou. Byl jsem nervózní z jeho neutrálního přístupu. Nejspíš si myslel, že pro mě ta práce není vhodná, ovšem nahlas to neřekl a já jsem tak měl možnost změnit téma konverzace. „Mám tě pozdravovat od Magdalény.“

„No a kdy ji už konečně k nám přivedeš?“

„Stále váhám, babička by na ni mohla udělat špatný dojem.“

„A jak se Magdaléna staví k tvému zájmu o pracovní místo na pitevnách?“ vrátil se tak zase k předešlému tématu.

„Ona je velice tolerantní. Chápe, že takovou zkušenost potřebuji, a podporuje mě.“ Jistě jsem si touto odpovědí trochu skutečnost přikrášlil.

Babička vešla do kuchyně. Ani se na mě nepodívala a zastavila se až u kuchyňské linky. Nezvyklé bylo také to, že neřekla vůbec nic. Sáhla po houbičce, která ležela u dřezu, a začala umývat nádobí.

„Jak se máš, babičko?“ pokusil jsem se zahájit konverzaci.

Jako by čekala, až se zeptám, přestala umývat nádobí, a otočila se ke mně. „Asi bude se mnou brzy konec. Je mi hrozně zle od chvíle, kdy jsi mi řekl, že končíš se školou.“

„Hrozně zle? A jak se to projevuje?“

„Je mi pořád zima a pobolívá tady na břiše,“ ukazovala na pravou stranu svého podbřišku a teatrálně vzlykla.

Snažil jsem se zachovat klid, ale tušil jsem, že to babičku bude nutit celou záležitost ještě více dramatizovat. „Určitě to nic není. Budeš v pořádku.“

„Vždyť ty nevíš, jak mi je!“ pokračovala ve svém divadelním výstupu, a když si uvědomila, že se nechci nechat rozčílit, začala být překvapivě invazní. „Kvůli tvému rozhodnutí opustit školu mi začaly vypadávat vlasy. Nakonec dostanu rakovinu. Mám příznaky, říkali to v televizi.“

„A nedomýšlíš si to jen? Nebo ještě hůř, nesnažíš se mě vyprovokovat? Už jsem ti přeci říkal, že nikdo jiný to za mě rozhodovat nesmí.“

Ani se nesnažila se mnou vést věcný rozhovor. „Tohle mi děláš naschvál. Nemáš mě rád a vůbec si neuvědomuješ, jak mi ubližuješ. Jako tvá matka!“

Těch slov bylo najednou až příliš. Pratáta se už chystal zasáhnout, ale než to stačil udělat, vstal jsem od stolu. Bylo ticho, babička i dědeček netrpělivě čekali, jak se dále zachovám. Kávu jsem měl nedopitou, ale to mi nevadilo, protože jsem myslel jen na to, že chci okamžitě odejít pryč.