KAPITOLA 14 Sbohem, Darku. Vítej, Darku

Tomášovi jsem sdělil, že jsem ukončil studium. Bral to tak, že se stavím pozitivně k jeho nabídce práce trenéra ve firmě. Nebyla to však docela pravda, Tomáš si to přebral podle sebe, chtěl jsem jej záměrně při těch myšlenkách nechat, alespoň ještě chvíli.

V nejbližší pracovní den uspořádal Tomáš brzy ráno pohovor na nového obchodníka. Vybral vhodného uchazeče a domluvil si s ním schůzku na následující den. Potom pozval do kanceláře mě. Byl evidentně spokojený s mým rozhodnutím, které bylo ve skutečnosti úplně jiné, ale nic jsem nenamítal, když mne začal seznamovat se vším, co by trenér vědět potřeboval. Jen jsem se na něj celou dobu usmíval a přikyvoval. Tomáš mi sdělil, jaký pocit má z chování nového, téměř prý již jistě přijatého obchodníka.

Na druhý den jsem přišel o něco dřív. Ve firmě kromě Tomáše a mě ještě nikdo nebyl. Předal mi ještě pár posledních rad, klíče od auta a také mapu lokality, do které jsem měl s novým reprezentantem jet prodávat. Jednalo se o část malé vesničky, která byla nedaleko. Materiály jsem si schoval do tašky. Pak už jsme s Tomášem jen čekali, až uchazeč o pracovní pozici nového obchodníka přijde. Přišel na čas. Dvakrát zaklepal na dveře, pak vešel, a já jsem si mohl vytvořit první dojem. Vysoký hubený chlapík, usměvavá milá tvář. Byl příhodně ustrojen. Pěkný šedý oblek a bílá košile. Jen tenisky dojem zase trochu kazily. Když nás uviděl, hnal se směrem k nám.

„Dobrý den,“ zvolal vesele. Překvapovalo mě, že nebyl bojácnější. Stisk jeho ruky byl přiměřený.

„Vypadá to,“ promluvil Tomáš, „že se těšíš na svůj první pracovní den. – Tohle je tvůj trenér, Darek.“

„Opravdu, Darek? Tak to se nám bude rýmovat… Já se jmenuji Marek,“ sdělil mi nový reprezentant a začal se smát.

„Těší mě, Marku. Můžeš mi tykat. – Jsi připravený? Můžeme vyrazit?“ Kvůli Tomášovi jsem se v kanceláři ještě nezapomínal pře­tvařovat.

„Ano. Jde se prodávat!“ prohlásil odhodlaně a natěšeně. Markovo chování bylo ideální pro Tomášovy záměry. Dokázal jsem si naprosto představit, jaké s ním má úmysly. Jistě doufal, že to bude další nadšený a lehce zmanipulovatelný obchodník pro jeho firmu.

Tomáš zůstal v kanceláři a já a Marek jsme vyšli ven před firmu. Mířili jsme k autu. Marek mě poslušně následoval. „To mi pověz, Marku, co tě to napadlo, ucházet se o práci v naší firmě?“

„Upřímně, zaujala mě pozvánka k pohovoru.“

„To nás všechny… Myslíš, že je pro tebe práce obchodníka vhodná?“

„To netuším. Mám čerstvě po maturitě a…“

„Dnes ti ukážu, co to obnáší, a sám se rozhodneš.“

„Dobře, to zní rozumně,“ pořád se usmíval, byl zvědavý a choval se ke mně s respektem. Pro tu práci byl opravdu vhodný. Bylo by jednoduché ho ovlivnit, říkal jsem si.

Sedl jsem do auta za volant a Marek se posadil na místo spolujezdce. Vyrazili jsme. „Není to jen tím podobným křestním jménem… Trochu mi to připomíná můj první pracovní den ve firmě,“ řekl jsem nahlas. „Tenkrát jsem seděl na stejném místě, jako sedíš ty, a Tomáš řídil.“

„Tomáš je něco jako manažer?“ ptal se mě zvědavě.

„Ano, Tomáš je něco jako manažer.“

„Vypadá, že je za vodou, jestli můžu být upřímný. Ne jako nějaký starostlivý ředitel velké firmy. Působí spíš dojmem, že nemá žádné starosti.“

„A na tebe to dělá dojem, že?“

„Popravdě ano, dělá,“ odpověděl mi Marek.

„Ty jeho draze vypadající hodinky… Drahý oblek, bílá košile. Šaty, ty dělají člověka. Obchodníka! – Tomáš rád vede pohovory, ale mimo to je opravdu jeho jedinou starostí dělat dobrý dojem. Je zázrak, že mu to stačí k vedení firmy.“

„A jak to vlastně funguje?“

Upřímností jsem se v ten moment rozhodl nešetřit. „Tomáš má momentálně tři zástupce, kteří jeho povinnosti plní za něj. Těmto zástupcům se říká trenéři. Trenéři mají zase své zástupce, kteří dělají práci za ně. A těm se zase říká obchodníci. No a obchodníci, ti prodávají a v celém tomhle zapeklitém řetězci jsou na úplně posledním místě. Jejich motivace tkví převážně v tom, že doufají, že budou jednoho dne také všichni manažeři. Mimo svůj základní plat mají provize z podepsaných smluv. Někomu se tohle může zdát jako dostatečná motivace, ale kdyby ti obchodníci věděli nebo aspoň tušili, kolik peněz ve skutečnosti dostává za jejich těžkou práci manažer, asi by si každý řekl o zvýšení platu.“

„Zní to jako pyramidová hra nebo letadlo,“ reagoval trefně Marek.

Pousmál jsem se. Měl jsem ho tam, kde jsem chtěl. „Když se to řekne přesně tak, jak to je, napadne to každého. Tobě by vadilo, kdyby ses stal součástí takové pyramidové hry?“

Marek mlčel. Už nebyl tak nadšený.

„Jaké máš záliby, Marku?“

„No, já fotografuji,“ odpověděl mi hned.

„A co fotíš nejraději?“

„Cokoliv v přírodě. Rád chodím do lesa a fotím detaily.“

„A kdybychom žili v ideálním světě, kde by nezáleželo na vysokoškolských titulech, postavení ve společnosti nebo platových podmínkách a ty by ses mohl rozhodnout, co bys chtěl dělat? Byl bys fotografem?“

Marek se zamyslel. „To má být nějaký test?“

„Ne, prostě odpověz.“

„Tak… Ano, v takovém světě bych byl fotografem.“

Marek nejspíš čekal na pointu, tu jsem měl ale připravenou na později. Zbytek cesty jsem se rozhodl Marka už na nic neptat a nechal jsem ho přemýšlet. Krátce předtím, než jsme dorazili do cílové lokality, mi položil otázku. „A jak dlouho už děláš tuhle práci?“

„Myslím, že už hodně dlouho.“

Přijeli jsme do cíle. Auto jsem nechal na kraji vesnice, vzal jsem si svoji tašku s věcmi a společně s Markem jsme zamířili k prvnímu domu.

„Je to prosté,“ řekl jsem mu ještě předtím, než jsem zazvonil na první dveře. „Jako nastávající obchodník v naší firmě si hlavně zapamatuj, že musíš prodat za každou cenu.“ Stiskl jsem zvonek a počkal, až někdo otevře dveře. Marek postával za mnou a celou situaci bedlivě sledoval. K mému překvapení otevřela domovní dveře asi devítiletá blonďatá holčička. Měla šátek kolem krku a kašlala. „Ahoj. Nemáš doma rodiče?“

„Ne,“ vytáhla si z kapsy plátěný kapesník a začala do něj smrkat.

Počkal jsem, až skončí. „A co babička, nehlídá tě?“

„Ne,“ řekla sípavým hlasem. Podíval jsem se rychle na Marka a pak zase zpátky na ni.

„A co starší sestra, ta doma není? Mohli bychom se aspoň pobavit, když už nepodepíšeme žádnou smlouvu,“ a začal jsem se před ní smát. Podle očekávání se ke mně nikdo nepřidal. Holčička pomalu přivírala dveře. Bála se mě. „Tak my tě už nebudeme otravovat. Měj se,“ řekl jsem potom. Sebejistě jsem se otočil a zamířil k dalšímu domu.

Marek se tvářil velmi vážně. Vše probíhalo tak, jak jsem zamýšlel. Blížili jsme se k druhému domu. Zvonil jsem na zvonek. Při letmém pohledu na Marka jsem měl najednou pocit, jako kdyby mi chtěl něco říct, já jsem se ale rychle otočil ke dveřím.

Dveře někdo pootevřel. Nebylo vidět, kdo za nimi stojí. Podle hlasu se ale jednalo o starší ženu. „Co si přejete?“

„Dobrý den, paní. Posílají nás za vámi…,“ začal jsem, ale ona mě nenechala ani domluvit.

„Nezlobte se. Já nechci nic koupit.“ Pomalu přivírala dveře. V tom okamžiku jsem rychle strčil nohu do škvíry tak, aby je nemohla zavřít úplně.

Působil jsem před Markem záměrně hrubě. „Nenechala jste mě to ani doříct. Jak víte, že vám chci něco prodat?“

„Co si to dovolujete?“ řekla, když si uvědomila, že svojí nohou braním, aby zavřela dveře.

„Nechte mě to dopovědět!“ pravil jsem direktivně.

„Zavolám policii, když hned neodejdete,“ zvýšila hystericky hlas.

Nohu jsem vytáhl a žena zabouchla dveře. „Blbá kráva,“ řekl jsem tiše, ale zároveň tak, aby mě Marek slyšel. Otočil jsem se na něj, měl vytřeštěné oči. Nemusel jsem ani dlouho přemýšlet nad tím, co se mu zrovna honilo v hlavě. Bylo tam přesně to, co jsem potřeboval, aby tam bylo. Už nezbývalo mnoho snahy.

„Půjdeme dál.“ Obešel jsem Marka a pokračoval jsem k dalšímu domu.

Podobná situace se opakovala. Ke všem, kteří mi otevřeli, jsem se choval neslušně a hrubě. Cítil jsem, že jsem Marka už téměř naprosto přesvědčil. Chtěl jsem ho ale dohnat k tomu, aby mi to sám nahlas řekl. Zatím mě svojí trpělivostí překvapoval, protože jsem se snažil být na zákazníky opravdu zlý. Blížil jsem se k dalšímu domu, a Marek šel stále mlčky a poslušně za mnou.

Čekali jsme tentokrát o něco déle, než někdo otevřel domovní dveře. Před námi stál starší, neustrojený muž, snad ještě v pyžamu. Vlasy měl ztuhlé a neučesané. Měl kruhy pod očima a ve tváři vypadal zmateně a vlastně i docela utrápeně. Zaujal jsem zase tu nezpůsobnou personu obchodníka, kterou jsem předváděl celé dopoledne. Bez zdvořilého pozdravu jsem se začal tomu starému muži vysmívat. „Asi jsme vás vzbudili, pane, že? Takhle neustrojený chodíte běžně otevřít, když někdo u dveří zazvoní?“

Muž se snažil vzpamatovat. Potom promluvil a z jeho hlasu jsem poznal, že je opilý. „Nezlobte se na mě… Já, necítím se dobře,“ říkal smutně.

„To se ani nedivím, začal jste dnes brzy…“

„Předevčírem mi zemřela manželka.“

V ten okamžik jako by mě praštil kladivem. Marek stál stále za mnou, poslouchal a čekal, jak na to zareaguji. I když to v tu chvíli bylo proti veškerému mému přesvědčení, věděl jsem, že musím dokončit divadlo, které jsem před novým reprezentantem celou dobu hrál. Přemohl jsem se a opět svým hereckým stylem, tak abych navenek vypadal hrozně a aby si Marek myslel, že cit mi nic neříká, jsem prohlásil: „Už nemusíte truchlit, mám pro vás výhodnou nabídku.“ Začal jsem něco hledat v tašce, ale muž před námi náhle zavřel dveře.

Marek to už nemohl vydržet. „Tohle je snad nějaký špatný vtip!“ spustil vážně. „Přece se takhle k těm lidem nemůžeš chovat! To, co jsi mi dnes předvedl, je…,“ nemohl najít správné slovo.

„Nelidské?“ pomohl jsem mu. „Takhle to prostě chodí. Stále stojíš o to pracovní místo?“ ptal jsem se ho, a Marek ani dlouho nemusel dumat, jak odpovědět.

„To myslíš vážně? Jednoznačně ne!“ pravil rozčileně. „A chci, abys mě hned zavezl zpátky. Počkám u auta.“ Otočil se a mířil směrem, kde jsem nechal zaparkované auto. Vnitřně mě to velice těšilo a pomyslel jsem si náhle, když jsem viděl, jak Marek naštvaně odchází, že si nejspíš ani neuvědomuje, že během jednoho dopoledne získal zkušenost, kterou jsem já získal až po dlouhém čase prací obchodníka. Snad jsem Markovi ten čas ušetřil, protože příště bude možná rozumnější a nedá na lichotivá slova nebo první dojem a vyhledá si práci, která pro něj bude vhodnější. Třeba práci fotografa.

Ze své tašky jsem vytáhl svůj mobil a zavolal jsem Tomášovi.

„Tak jak to zatím jde?“ ozvalo se po chvilce vesele z mobilu.

„No, Tomáši…,“ ten okamžik jsem si velice užíval. „S tím Markem to neklapne, on se rozhodl, že tu práci dělat nechce. A co se týká mě – dávám výpověď.“

„Cože? To je nějaká legrace?“

„Vůbec ne, Tomáši. Já končím! Zavolej Romanovi, ať si přijede pro Marka. A budeš muset taky vyřešit, jak dostaneš auto zpátky, protože já se do firmy už nevracím.“

To muselo Tomášovi vyrazit dech. Nemohl tomu uvěřit, opravdu si myslel, že si z něj dělám legraci. Pak mu to ale začalo docházet. „To snad nemůžeš myslet vážně! To auto přivezeš!“

„Nepřivezu!“ řekl jsem důrazně. „Jestli víš, co je pro tebe nejlepší, tak si to zařídíš sám. Já s vámi nechci mít už nic společného. Marek bude čekat na Romana na kraji vesnice u cesty,“ ukončil jsem telefonní hovor.

Cítil jsem se skvěle. Povolil jsem si kravatu a už jen takový nepatrný počin jsem bral jako výhru. Radoval jsem se a bez starostí jsem vykročil směrem k obchodu s potravinami, který jsem zahlédl na konci ulice. Koupil jsem si jeden pomeranč a odnesl jsem si ho k nedaleké lavičce, kde jsem se posadil a začal jsem jej pomalu loupat. Rozhlédl jsem se, abych se přesvědčil, že v blízkosti není živá duše. „Co na tom ten Matyáš má?“ ptal jsem se sám sebe a hodlal jsem jeho metodu s pomerančem vyzkoušet. „Tak co teď udělám?“ přemýšlel jsem nahlas. „Začnu pracovat na nějakém jiném místě… Potřeboval bych úplně změnit prostředí. Dělat něco v kolektivu, který by mě nutil přemýšlet nad sebou samým a nad tím, co má v životě skutečný smysl, ne jenom myslet na peníze a prestiž. Potřeboval bych více přemýšlet nad všedními věcmi, nad životem kolem mě…“ Rozhlédl jsem se, nikoho nezahlédl, a tak jsem mohl pokračovat ve svém monologu. „A také bych se měl hodně zamyslet nad svým chováním… Fotografování? Fotografování by mě možná také mohlo bavit. Co bych ale mohl fotit? Nejdřív bych měl zase začít psát a snažit se vyznat sám v sobě… To je nejdůležitější! Tvůrčí činnost mi v tom pomůže! – Ano, chci psát… A chci mít na to spoustu volného času. Ideálně bych chtěl být spisovatelem. Dříve či později ale budu potřebovat… No, pokud jde o peníze, nemusím přece žít v takovém luxusu, v jakém žiji teď. Jsou to přeci jenom materiální věci. Krámy! Můžu něco prodat a také se přestěhovat do menšího bytu. – Mám sice něco našetřeno, ale aspoň práci na poloviční úvazek bych potřeboval. Tak tedy fotograf na poloviční úvazek? – Také by ta práce měla být spojena s něčím… No, jak to…“ Na vhodné slovo jsem nepřišel. „Hlavně, ať je to práce co nejvzdálenější od obchodní činnosti!“ Příjemně jsem se najednou překvapil při pohledu na téměř oloupaný pomeranč. „Tak ta Matyášova terapie opravdu funguje!“ prohlásil jsem pak spokojeně. „A taky přestanu kouřit!“ řekl jsem zase nahlas v domnění, že mě nikdo neslyší. Ovšem nevšiml jsem si, že za mnou ve skutečnosti celou dobu někdo stál.

„To vám chválím,“ ozvalo se.

Vyděšeně jsem se otočil za hlasem. K mému překvapení stálo těsně za lavičkou nějaké děvče. Přeměřil jsem si hned tu dívku tak, jak jsem měl vždy ve zvyku. Nejprve mě zaujaly její sytě zrzavé vlasy a úsměv, který se jen tak někde nevidí. Štíhlá postavou, avšak tváře jí roztomile zakulacovaly obličej. Odhadoval jsem, že je v mém věku, možná o pár let mladší. Ihned se mi zalíbila.

Obcházela si lavičku. „Je to špatný zlozvyk,“ pohlédla na slupky od pomeranče, které ležely na lavičce. Rychle jsem je sebral, jako uličník, který byl zrovna přistižen při znečišťování okolí, a vyhodil je do koše, který stál kousek opodál. Pak jsem sedl zpátky na své místo. „Jíst pomeranče je jistě lepší nápad než kouřit cigarety,“ dodala a posadila se vedle mě.

„Vy jste poslouchala, když jsem si tady povídal sám pro sebe?“ Doufal jsem, že zaslechla jen konec mého monologu.

„Slyšela jsem každé slovo.“

Zastyděl jsem se, což rozhodně nebylo mým zvykem.

„Nečervenejte se, ta barva vám nesedí ke košili a k obleku,“ sdělila mi.

„Překvapila jste mě. Cítím se trapně. Nevěděl jsem, že mě někdo poslouchá.“

„Možná jsem vás chtěla překvapit. Řekněte mi ale popravdě, nejste náhodou jeden z těch podomních obchodníků, kteří v naší vesnici často prodávají?“

„Popravdě, zrovna jsem dal výpověď.“

Ona se na mě vzápětí podívala pohledem, který evidentně znamenal, že mi nevěří. „Víte, tady naproti…,“ ukázala prstem na dům přes cestu, „… bydlí moje babička. Nepřála bych si, aby se jí někdo snažil vnutit novou smlouvu! Už se o to párkrát pokoušeli.“

„Jak jsem řekl, dnes jsem dal výpověď,“ díval jsem se jí do očí. Měla je krásné, hnědé, ale nejspíš by se mi líbilo, i kdyby měla světle modré, zelené…

„Tak co tady vlastně děláte?“

„Nevidíte? Loupu si pomeranč.“

„A přemýšlíte o životě…“

„A čekám na vás,“ doplnil jsem ještě.

„To je tedy obrovské klišé. Netvrdil jste, že jste spisovatel?“

Zasmál jsem se. „Ne, ale chtěl bych jím zase být.“

Povídali jsme si, poprvé po dlouhé době jsem neměl zájem se přetvařovat.

Atmosféru narušilo auto, které se blížilo po cestě. Stačilo, abych se jen podíval, a hned jsem auto poznal. Tohle není zrovna vhodná příležitost, pomyslel jsem si. Dívka, která seděla na lavičce vedle mě, si jistě všimla, že již nevěnuji pozornost jen jí. Auto zastavilo na parkovišti a z něj vystoupil Roman. Díval se mým směrem. Nechtěl jsem, aby byla dívka svědkem toho, co mohlo následovat, proto jsem se jí omluvil a poprosil, ať malou chvilku počká, vstal jsem a šel Romanovi rychle naproti. Snažil jsem se zaujmout neutrální pozici.

„Čau, Romane.“

Zaregistroval jsem Marka na zadním sedadle auta. Také jsem Romanovi z obličeje vyčetl, že je velice rozzuřený. „Co tady děláš? Máš prodávat!“ říkal hlasitě a direktivně směrem ke mně.

„Ty to nevíš? Já skončil, Romane,“ snažil jsem se být klidný.

„Ve firmě skončíš, až Tomáš řekne!“ byl opravdu rozběsněný a vyčítavě pokračoval. „Co si o sobě vůbec myslíš?! Ten pohovor měl projít hladce, co jsi mu nakecal?“

„Já mu jen názorně ukázal, jak to v naší firmě skutečně chodí. Sám se rozhodl, že takovou práci dělat nechce.“

„Tomáš je na tebe strašně naštvanej!“

„Romane, uklidni se, jen se tady na ulici zesměšňuješ.“ Ohlédl jsem se, na lavičce už nikdo neseděl. Roman mi poklepal na rameno. „Zkazil jsi mi rande!“ prohlásil jsem já dotčeně.

„Ty si myslíš, že je to všechno sranda? Víš, jak těžké je vést firmu, jako je ta naše?“

Byl jsem mrzutý, protože mě Roman s dívkou vyrušil, a nechtěl jsem si ani představit, co si nakonec domyslela, když mne viděla, jak jsem tam s Romanem postával. Neznal jsem ani její jméno. Náhle jsem už tak klidně nereagoval. „A ty to snad víš, jaké to je, vést firmu?“ ptal jsem se posměšně. „Vždyť děláš Tomášovi jenom poskoka. Mohl by tě lusknutím prstu nahradit kýmkoliv jiným. A jestli si z toho všeho dělám srandu? Ano, dělám! Tak jste mě to naučili. Neuznávat žádné povinnosti a brát vše na lehkou váhu! Těžko to snášíte, když to někdo použije proti vám, že? A se zastrašováním to na mě ani nezkoušej, za tu dobu, co jsem pracoval ve firmě, toho na vás vím hodně.“ Viděl jsem, jak Roman začíná svoji ruku svírat v pěst. Byl jsem připraven odejít, ale můj odchod, a možná i mnohem dřívější Romanův eventuální úder překazilo policejní auto, které se blížilo k nám.

Roman se rychle uklidnil, když spatřil, jak policejní auto zastavilo u krajnice a z něj vystoupili dva policisté. „Budeš mlčet a necháš mě mluvit!“ nakázal mi.

„Myslím, že tohle na Marka neudělá dobrý dojem,“ smál jsem se. Romana jsem tím evidentně znervózněl. Pohlédl na Marka, který celou situaci sledoval z auta.

Policisté přišli k nám. „Dobrý den, pánové,“ začal jeden z nich. „Můžeme poprosit o vaše občanské průkazy?“

„Proč? Něco jsme provedli?“ řekl Roman.

„Něco tady prodáváte?“ ptal se ten druhý policista.

„Chcete snad něco koupit?“ pravil k nim Roman svým sebejistým způsobem. Policisté se ale nenechali vyprovokovat.

„Dostali jsme hlášení, že se v téhle vesnici objevili podomní prodejci. Popis na vás docela sedí. Oblek, bílá košile a taška přes rameno… Zvonili na lidi ve vedlejší ulici a prý se jeden z nich choval dost hrubě, tak to prověřujeme.“

„To nejsme my. My si tady jen povídáme. Je to snad přestupek?“ zkoušel to Roman.

„Pokud to opravdu nejste vy, nebude vám vadit, když s námi půjdete za těmi lidmi? Pokud vás nepoznají, bude všechno v pořádku.“

„A pokud řeknou, že to jsme my? To mi chcete tvrdit, že věříte nějakému hloupému senilnímu…“

To už jsem nemohl vydržet. „Vždyť ano, jsme to my!“ prohlásil jsem. Roman zmlknul, něco takového nečekal. Chtěl jsem z něj udělat hlupáka. V takové situaci to nebylo ani moc těžké. „Páni policisté, já už toho mám vážně dost! Snad úplnou věčnost jsem pracoval jako podomní prodejce a tenhle člověk…,“ ukázal jsem na Romana, „to je trenér. Ten mě to všechno naučil!“ Romana jsem měl v hrsti. Neřekl vůbec nic, jen zmateně hleděl.

Policisté nás nakonec vykázali z vesnice s napomenutím, abychom se už za účelem podomního prodeje nikdy nevraceli. Roman odjel autem. Já jsem šel pěšky, ale s úsměvem a zvesela. A než jsem dojedl pomeranč, byl jsem doma.

Toho dne večer jsem rozeslal velmi důležitou zprávu všem stávajícím obchodníkům ve firmě. Napsal jsem jim, ať nevěří všemu, co jim Tomáš s trenéry namluví ohledně mého odchodu. Věděl jsem, že obchodníkům nebudou chtít říct pravdu. Jaká ta pravda je, jsem jim sdělil aspoň krátkou zprávou, že jsem se rozhodl v práci skončit kvůli svému svědomí. Kvůli přesvědčení, že po mně chtěli špatnosti. A že takovým člověkem, jakého ze mě chtěli mít, ve skutečnosti být nechci. „Proto jsem odešel,“ napsal jsem do té zprávy. „A ze stejných důvodů odešel i Matyáš.“ Pak jsem to všem odeslal.

Toho večera jsem začal konečně psát svou druhou knihu.

Nevím, jak se po napomenutí policistů rozhodl Roman, ale já jsem se do vesničky za městem rozhodl vrátit. Každý den jsem sedával kolem poledne na lavičce před domem babičky oné dívky, kterou jsem tam potkal. Chtěl jsem s ní ještě mluvit, chtěl jsem jí všechno vysvětlit. Trápilo mě, že jsem ani nevěděl, co si myslela, když odešla a nepočkala na mě.

Jednoho dne jsem zase v poledne seděl na lavičce a doufal, že se ta dívka ukáže. Loupal jsem pomeranč jako při našem prvním setkání a myšlenkami jsem byl daleko. Najednou se otevřely dveře od domku naproti přes cestu. Napětím jsem přestal dýchat a začal jsem zase až za okamžik z čiré radosti, protože to byla ona. Šla přímo ke mně. Sledoval jsem ji.

„Viděla jsem vás z okna. Co tady děláte?“ ptala se, až přišla blíž.

„Nevím, jestli se na spisovatele takové klišé hodí.“ Čekala, než jsem dodal: „Zkrátka, musel jsem vás zase vidět.“