KAPITOLA 12 Povědomý zmatek v mysli

Byl jsem nesvůj z toho, jak to s tou ženou nakonec dopadlo, a potřeboval jsem si s někým popovídat. První, kdo mě napadl, byl Matyáš, tak jsem mu zavolal a v podvečer jsme se sešli v hospodě. Vyprávěl jsem mu, co se mi přihodilo ve škole, i to, co se stalo potom u oběda.

„… Dobře jsme se bavili, poobědvali jsme spolu a potykali jsme si. Myslím, že jsem na ni udělal dobrý dojem, a až do jisté chvíle se vše vyvíjelo velice slibně.“ Matyáš mne pozorně poslouchal. „Když jsem zaplatil, navrhl jsem jí, abychom se šli ještě projít, ona ale řekla, že už musí spěchat domů. Ptal jsem se, co má tak důležitého, a pak mi spadla brada, protože mi sdělila, že má doma roční dítě.“

„Aha,“ reagoval Matyáš.

„Tvářil jsem se v ten moment asi jako teď ty. Řekla mi, že je s dítětem sama, chlap ji prý opustil, hned jak se dozvěděl, že je těhotná. Její kamarádka jí hlídá dítě, aby mohla aspoň jednou za dva týdny docházet do školy. Byl jsem v šoku, nečekal jsem to a těch informací najednou na mě bylo příliš.“

„Co jsi udělal?“

„Zpanikařil jsem, rychle jsem se s ní rozloučil, na procházce jsem přestal trvat… Přemýšlím nad tím celý den a potřeboval jsem si o tom s někým promluvit… V té situaci, kdy jsem podlehl panice, myslím, že mě vyděsila představa jistých povinností. Jsem ještě mladý! Chtěl bych si život užívat,“ obhajoval jsem se před Matyášem. „Upřímně, nevím, jak bych se dokázal vypořádat s takovou zodpovědností.“

„Myslíš – starat se o malé dítě?“

„Ano. Například…“

Z Matyášova hlasu šel najednou vycítit patrný údiv. „To je zvláštní, že taková slova slyším zrovna od tebe.“

„Jak to myslíš?“

„Vždy jsi mi připadal velice vyrovnaný. Když jsi mě v práci něco učil, působil jsi dojmem, že máš naprosto srovnané myšlenky.“

V reakci na to, co mi řekl, jsem jen nepřesvědčivě zamumlal: „No… já… mám je srovnané…“ Matyáš musel poznat, že ani já sám tomu už nevěřím, mé pochyby byly evidentní.

„Opravdu? Darku, mám pocit, že je tady ještě něco, co mi chceš říct… A zároveň možná nechceš!“ Perfektně to vystihl. To, co se mi stalo ten den ve škole, nebyl jediný důvod, proč jsem s Matyášem potřeboval mluvit. „Tak už se mi konečně svěř,“ naléhal.

Hledal jsem správná slova, kterými bych vyjádřil své pocity. Chtěl jsem být k Matyášovi naprosto upřímný, ale nebylo to jednoduché, nedokázal jsem totiž být v té chvíli upřímný ani sám k sobě. „Poslední dobou mám zmatené myšlenky. Zvažoval jsem i možnost jít k psychoanalytikovi, protože se opravdu v sobě nevyznám. Možná sis mírných náznaků všiml ještě v práci.“ Mluvil jsem nesouvisle a zmateně, tak jak mi to zrovna přišlo na mysl. „Snažil jsem si udělat i nějaké plány, ale nejsem ten typ. Nedokážu to. Umím jednat pouze impulzivně na základě aktuálního pocitu. Neumím plánovat svoji budoucnost. A také od chvíle, kdy jsi odešel z firmy, nemůžu klidně spát… Věděl jsi, že mi Tomáš nabídl pozici nového trenéra?“

„To mě nepřekvapuje.“

„Proč tedy nemohu spát?“ ptal jsem se Matyáše. „Nabízí mi vyšší plat, služební auto a mnoho dalších výhod. Nemusel bych už tolik prodávat, vyučil bych si reprezentanty, kteří by pracovali za mě. Když je to tak skvělá příležitost, proč jsem najednou plný pochybností?“

„Naprosto ti rozumím,“ pronesl Matyáš. „Tvůj i můj problém je v tom, že nad vším moc přemýšlíme. Život je podle mě složen z pasáží, kterými si musíš projít. I já hledám způsob, jak si uspořádat život, aby dával smysl.“

„Asi to tak ale nemůže fungovat. Mám pocit, že ty pasáže, které život ucelují, nejdou plánovat,“ uvažoval jsem.

„Ano, tvé pochyby mi nejsou cizí. Myslím, že hledáš způsob, jak změnit něco, co změnit nejde, a tak hledáš něco složitého v tom, co je úplně jasné… Prostě cítíš, že tohle nechceš.“

„Možná… Ale co je to, co chci?“

„Podívej, jak se role obrátily… Ve firmě jsem potřeboval poradit já od tebe. Z toho, co mi tady vyprávíš, mi vychází jednoduchý závěr. Zkus si připustit, že té ženě ze školy ses snažil zalíbit jen proto, abys změnil její špatné mínění, které o tobě měla. A možná se ti líbila právě proto, že jsi ucítil výzvu ji přesvědčit.“

„Iracionální na tom celém bylo…“

„… že jsi jí musel lhát?“ skočil mi Matyáš do řeči.

„Ano,“ odpověděl jsem. Rozleželo se mi to v hlavě. „Asi máš pravdu. Za pár dnů bych si uvědomil, že mi šlo jen o to, abych změnil její názor. Pak by byla nešťastná a já… nic bych tím nevyřešil…“

„Její názor byl přesný. To, co děláš pro firmu a Tomáše, je špatnost. Dělal jsem to také a trvalo dlouho, než jsem si konečně srovnal myšlenky.“

„Já nechci být padouch a nechci, aby si to o mně někdo myslel,“ pousmál jsem se, ale myslel jsem to naprosto vážně.

„Uzavři tu kapitolu,“ řekl mi Matyáš. „Uzavři ji a vezmi si z toho ponaučení. Tak jsem to udělal i já. – Mimochodem, četl jsem tvoji knihu. Šel jsem si ji půjčit do knihovny. Mám dokonce členskou kartičku, věřil bys tomu? Mám teď už konečně dostatek času na své záliby!“

„A? Co na ni říkáš?“

„Je velice dobrá. Dojemná. Těžko uvěřit, že ji napsal obchodník. A kdy vydáš další knihu?“

„Nenapsal jsem jediný řádek od chvíle, co pracuji ve firmě, ale v hlavě mám už nový příběh.“

„Přečetl jsem tvoji knihu dvakrát a… Prostě… Můj názor je takový, že mezi ty lidi nepatříš!“ Byl jsem zticha, ale potěšilo mě, co řekl. Nechal jsem Matyáše mluvit dál. „Vycházím ze své zkušenosti. Řeknu ti teď svůj příběh a možná ti něco přijde povědomé. – Bylo jednoduché se začít chovat jako oni. Plat byl vysoký, ve firmě byla spousta výhod pro tak mladého kluka, který zrovna vyšel ze školy. Začal jsem tedy pracovat v prostředí takzvaných reprezentantů a jejich mravů. Bylo pro mě těžké se v tom kolektivu zorientovat, ale mnohem těžší bylo uvědomit si, že nechci být nadále stejný jako oni. Naštěstí bylo mé povrchní nadšení pomíjivé a přišel jsem na to, že těma prachama, výhodama, a dokonce ani prestiží nemůžu obhajovat své špatné chování. Mně nevadilo tolik, že to nemohu obhájit před ostatními, ale vadilo mi velice, že to nemůžu obhajovat před sebou samým. Tohle jsem si uvědomil… Někdo se dokáže vypořádat s takovým chováním… Tomáš nebo Roman. My ale nejsme jako oni.“

„Jsme proto slabší?“ ptal jsem se.

„Naopak,“ odpověděl. „Já jsem se rozhodl, že už lhát pro svůj prospěch nikdy nebudu. Dovedu si představit, jaký zmatek v hlavě máš. Musíš se teď také rozhodnout, jako jsem to udělal já. – Ale věř, že ať už bude tvé rozhodnutí jakékoli, bude to jen první krok.“

„A co je teď tvůj další krok?“

„Když jsem odešel z firmy, snažím se aktuální situaci brát tak, že mi práce obchodníka víc dala, než vzala. A jak jsem řekl, nechci už nikomu lhát. I kdyby to mělo znamenat, že pravdou někomu ublížím, lhát už nikdy nebudu. – Chystám se teď hodně cestovat. To je můj další krok.“

Chvíli jsem se nad tím zamyslel. „To zní dobře. Ale víš, co se říká o cestovatelích? Něco hledají…“

„To je přesné,“ pravil Matyáš. „Je to teprve druhý krok.“

„A kam máš namířeno?“

„To ještě nevím… Ale až se vrátím, budu naprosto vyrovnaný. Toho zmatku, který v hlavě stále ještě mám, toho se zbavím. A tobě přeji, aby ses ho zbavil také!“ domluvil a pozvedl svoji sklenici.

Chtěl jsem Matyášovi ještě něco povědět, ale nakonec jsem se rozhodl téma uzavřít a jen jsem prohlásil: „Na zdraví a na zásadní rozhodnutí!“

S Matyášem jsme si toho večera perfektně popovídali. Když jsem se mu se vším, co mě trápilo, svěřil, velice se mi ulevilo. Cestou z hospody jsme se vzájemně podpírali, aby ani jeden neupadl. Kaž­dý měl namířeno jiným směrem, ale ještě než jsme se rozloučili, řekl jsem Matyášovi: „Ta zkušenost s tou dívkou ze školy…“

Matyáš mě nenechal dopovědět, rychle mi skočil do řeči a opileckou mluvou povídá: „… je to uzavřená kapitola!“

„Díky, Matyáši. Příště… pokud nastane i třeba vzdáleně podobná situace, tak před ní už nebudu zbaběle utíkat. Pokusím se ten strach překonat. – To přísahám!“

Matyáš se na mě pousmál. „Víš, co mě teď napadlo? Když se chystám brzy tolik cestovat, možná by se mi hodil parťák. Nechtěl bys jet se mnou?“

„Zní to dobře…,“ odpověděl jsem.

„Nechci tě nutit, vím, že se musíš starat o babičku a dědečka.“

„Oni si nedojdou ani sami nakoupit…“

„Možná by si měli zvyknout na to, že máš taky svůj život. Popřemýšlej o té cestě, a až se rozhodneš, dej mi vědět,“ řekl ještě Matyáš.

Popřáli jsme si hezký víkend a rozloučili se.