KAPITOLA 7 Velká hra

Když jsme se v sedm hodin všichni sešli, mohlo se začít hrát. Dohromady nás bylo patnáct, ale protože někteří nechtěli a možná taky neuměli poker hrát, sešlo se u stolu osm hráčů, složených ze dvou trenérů, tří obyčejných obchodníků, dvou našich sekretářek a samozřejmě tam byl také náš manažer Tomáš, u kterého se mejdan konal. Protože se jednalo o pokerový večírek, musel každý z přítomných, ať už hrál nebo ne, přispět tisíc korun. Součet této částky, tedy patnáct tisíc korun, byla výhra pro vítěze turnaje. Poker jsem hrál výborně a nejvíce jsem se soustředil na to, abych ty peníze vyhrál, na rozdíl od ostatních, kteří se přišli hlavně dobře pobavit. Tomáš měl doma pořádnou zásobu alkoholu, ale stejně si nikdo z nás nedovolil nepřinést aspoň lahvinku s sebou. A tak se pilo, hrálo, hovořilo a později i tancovalo. Většina obchodníků včetně mě byla věkově v rozmezí od osmnácti do dvaadvaceti let, a jelikož poměr žen a mužů byl téměř vyrovnaný, věděli jsme, že nudit se nebudeme. Tedy alespoň ne všichni.

Během večera se některé opilé páry spřátelily více a odešly hledat soukromí, jejich vztah překročil meze formálních vztahů, ale všichni jsme věděli, že to není u obchodníků nic neobvyklého. V naší firmě často platilo pravidlo brát věci na lehkou váhu, obchod běžně úzce souvisel se zábavou, tak nás to trenéři vždy učili. Obchod a zisk sice musel být vždy na prvním místě, ale celé know-how bylo ještě v něčem jiném. Byla to schopnost dokonale ovládat nebo snad i potlačit své emoce, a tak nejlepší obchodník, jak se mnohokrát prokázalo, byl nakonec ten nejvíc apatický člověk, který zároveň svoji apatii dokázal skvěle maskovat. Podobně to funguje například i u pokeru. Nejspíš proto jsem v něm tak dobrý.

Vztahy mezi zaměstnanci naší firmy byly tedy mnohdy intimnějšího rázu. Navíc bylo vše velice nezávazné a tyto večírky sloužily hlavně pro uvolnění stresu a napětí. Hráči u stolu se snažili všímat si hry, ale vždy se našel někdo, kdo nám přišel sdělit, že například Eva s Robinem odešli společně do pokoje nebo že Ilona s Marikou se políbily v kuchyni.

Práci těchto „spojek“ vykonávaly většinou dvě naše sekretářky, které si na podobných večírcích neužily tolik zábavy jako obchodníci, i když jsme všichni věděli, že by chtěly. To my jsme ale nechtěli. Během prvních deseti her byly už obě skoro bez žetonů a brzy skončily. A pak během večera nás tyto ženy v pokročilém věku, obě dvakrát rozvedené, neprodleně a rády informovaly, kdo s kým a za jakých okolností.

Od začátku jsem se snažil nehrát příliš agresivně. Také jsem toho večera nepil tolik alkoholu jako ostatní hráči. Hrál jsem opatrně. Pouze když byla velká pravděpodobnost, že ve hře vyhraji, vsázel jsem vyšší sázky, ale hlavně jsem se soustředil na chování ostatních hráčů. Věděl jsem, že dříve či později ostatním dojde trpělivost a budou často blafovat. Dalo se to od obchodníků očekávat. Díky své strategii jsem se dostal mezi poslední hráče. Bylo asi jedenáct hodin večer a u hry jsme zbyli jen tři. Kromě mě ještě Tomáš a Roman, jeden z našich trenérů.

Roman zrovna rozdával. Tomáš měl velkou sázku a já malou. Měl jsem Tomáše i Romana v té chvíli už dokonale přečtené a věřil jsem, že nebude těžké je porazit. Do ruky jsem dostal dvě dámy. Roman se podíval na své karty a dorovnal nejvyšší sázku. Já jsem nezvyšoval, jen jsem také dorovnal, tak abych mohl hrát. Roman potom z balíčku vyložil první tři karty na stůl. Piková osmička, kárová trojka a křížová dáma. Byl jsem na řadě, ale záměrně jsem nepřihazoval, Tomáš také ne. Roman se potom ani dlouho nerozmýšlel, zvýšil o pět set. Nejdříve jsem se podíval na něj a pak na své karty. Nakonec jsem pochopitelně dorovnal. Tomáš se rozhodl nepokračovat a své karty zahodil. Roman přidal čtvrtou kartu na stůl. Byl to srdcový kluk. Rychle mi v tom okamžiku problesklo hlavou, jaká je pravděpodobnost, že má Roman v ruce desítku a devítku. Protože jsem jeho chování celou hru bedlivě sledoval, připadalo mi velice nepravděpodobné, že by mohl mít zrovna tyto karty. Zvýšil přeci o pět set, když v druhém kole vyložil první tři karty z balíčku a ani se dlouho nerozmýšlel. Byl jsem přesvědčen, že mám Romana přečteného. Buď blafuje, nebo má v ruce nejvýš dvě osmičky, pomyslel jsem si a pak jsem zvýšil o stovku. Roman vzápětí dorovnal a zvýšil o další čtyři stovky. Jeho sázku jsem dorovnal.

Následně Roman přidal z balíku pátou, poslední kartu. Byla to dáma. Šťastná poslední karta. Dal jsem si velký pozor, aby nevyšlo najevo mé nadšení z karty, kterou na stůl zrovna položil. Čtveřice dam, teď hlavně získat co nejvíc. Roman čekal na můj tah. Dlouze jsem si prohlížel karty, které jsem měl v ruce. Nebylo nad čím dumat, přesto jsem chtěl působit dojmem, že jsem nejistý a nad něčím velice přemítám. Toto mé zamyšlení trvalo asi dvě minuty. Z vedlejší místnosti se přišlo podívat pár lidí na to, jak hra pokračuje. Zvýšil jsem o tři tisíce. Roman sebejistě prohlásil, že vsází vše. Všichni, kteří stáli u stolu a hru sledovali, najednou ztichli a čekali, co bude následovat. „Dorovnávám,“ prohlásil jsem a Roman, i když nebyl na řadě, najednou rychle odkryl své karty. V ruce měl dvě osmičky, což společně s kartami na stole tvořilo full house.

Byl zbrklý, myslel si, že mé karty silnější nebudou. Začal se usmívat, ale úsměv mu z tváře rychle zmizel, když jsem ukázal, co mám v ruce já. Většina lidí shromážděných u stolu zajásala nad mojí výhrou. Roman rozčileně odešel od stolu.

„To byla napínavá hra,“ hodnotil Tomáš. Nijak jsem nereagoval. „Skoro si začínám myslet, že to máš od začátku promyšlené. Nejdřív jsi jen pokládal, do žádné velké sázky jsi se nehnal a teď, až ses dostal mezi tři poslední hráče, tak jsi začal být zběsilý.“

„Prostě jsem měl jen dobré karty,“ prohlásil jsem, ale Tomáš nechtěl uvěřit, že to je tak prosté.

„Já tě sledoval. Je v tom ještě něco jiného.“

„Když si to myslíš…,“ odsekl jsem.

Tomáš zvedl svoji sklenici, která stála před ním na stole. Přivoněl si k alkoholu a následně obsah vypil. Potom se na mě dlouze podíval a řekl: „Patnáct tisíc může být pro někoho hodně peněz.“ Nemusel jsem Tomáše ani znát, abych věděl, kam tím míří. Bylo to zřejmé. U stolu stáli skoro všichni obchodníci z naší firmy, dva trenéři, dvě sekretářky a Tomáš měl jejich naprostou pozornost. „Víš, Darku, jsi skvělý obchodník. Máš v sobě něco výjimečného a já to na tobě poznal už v den, kdy jsi přišel na pohovor. Ale existuje jedna jediná věc, kterou se ještě budeš muset naučit. Věřím, že až se to stane, budeš jeden z nejlepších, možná lepší obchodník, než jsem já. Nevadí mi to říct nahlas před ostatními. Je to pravda, pokud budeš chtít, můžeš být lepší. Jde o tohle…“ Poposedl si. Pozorně jsem poslouchal, stejně jako poslouchali i ostatní. „Jde na tobě, Darku, vidět, když ti na něčem záleží, a to se musíš naučit skrýt. Protože ten pocit, který lidé kolem tebe mají, když se jim snažíš lhát, je to jediné, co stojí mezi tím, co chceš, a tím, co mít můžeš. Pokud se to naučíš skrývat, dostaneš vše, co si jen budeš přát.“

„Jak to jde naučit?“ zeptal se někdo.

Tomáš odpověděl, ale přitom se díval stále na mě. „Ze všeho nejdřív musíte uvěřit a pak svoji roli trénovat. Uvěřte, že jste tím, kým být chcete, a pak si to opakujte a opakujte, pořád dokola, až to pro vás bude automatické. Zapomeňte na všechna ta obvyklá klišé, například že emoce, city a touhy se nacházejí v srdci. Kašlu na všechny poety a jejich metafory. Vše je to tady!“ ukázal si na spánek. „Mozek je orgán, který všechno řídí. A jak jsem řekl… Patnáct tisíc může být pro někoho hodně peněz. Pro někoho znamená hodně i dva tisíce…“

„A pro někoho jiného může být i sto tisíc málo!“ skočil jsem mu do řeči. V tom momentě vešel do místnosti Matyáš, který byl celou dobu ve vedlejším pokoji a díval se na televizi.

„Jak to, že tu je takové ticho?“ divil se.

„Ve hře je už jen Darek a Tomáš,“ volala jedna ze sekretářek směrem k Matyášovi. Matyáš se rychle přidal k ostatním.

Hra pokračovala. Uběhlo pár kol, nešla mi karta. Pokaždé jsem položil.

„Snad tě neopustilo štěstí?“ šklebil se Tomáš a začal rozdávat. Neodpovídal jsem. Bylo jasné, že se mě snaží vyprovokovat. Rozdal karty. „Tak co, bude tohle poslední hra?“ Podíval jsem se na své karty. On se podíval na své. Pak dorovnal můj základní vklad a vyložil z balíčku na stůl vrchní tři karty. Trojku křížovou a dvě esa. Ani jsem dlouho neotálel a prohlásil jsem: „All-in.“

„Tak to vypadá na poslední hru,“ reagoval Tomáš. Pro jistotu ještě zkontroloval své karty. Usmál se a dorovnal moji sázku. Odkryl své karty. Měl eso a kluka, což mu společně se třemi vyloženými kartami dávalo dohromady silnou trojici es. Jeho šance na výhru byly obrovské, ale zatím vyčkával, co vyložím já. Nevěřil svým očím. Nejdříve vypadal překvapeně, stejně jako všichni ostatní, kteří hru sledovali. Pak se najednou začal smát. „Dvojka křížová a trojka srdcová? A na to vsázíš vše?“ divil se. Mlčel jsem. Měl jsem jen pár utvořený ze dvou trojek a Tomáš trojici es. Vyložil ještě dvě karty z balíčku na stůl, aby tak dokončil pětici karet, nic se ale nezměnilo. Z balíčku přišla křížová dáma a pikový král. Tomáš tomu nerozuměl. Myslel si, že celou dobu čekám na silné karty. Tolik věřil tomu, že hraji opatrně, abych vyhrál těch patnáct tisíc. „Dvě trojky?! To nechápu.“

Vstal jsem od stolu. Nikdo nic neřekl. Všichni se jen dívali.

„Blahopřeji,“ řekl jsem klidně směrem k Tomášovi. Neodpověděl. Otočil jsem se a pomalu odešel přímo do kuchyně, kde jsem si nalil panáka. Netrvalo dlouho a zábava se opět rozjela. Matyáš přišel za mnou.

„Fandil jsem ti. Myslel jsem, že vyhraješ.“

„Štěstí mi nepřálo,“ odsekl jsem.

„Možná,“ řekl on tajuplně.

„Napiješ se se mnou?“ sáhl jsem pro láhev a skleničku pro Ma­tyáše navíc. „Tak na příští velkou hru!“ Matyáš pozvedl svoji sklenici a pak jsme se oba napili.

„Tady se připíjí a já jsem naštěstí zrovna byla poblíž. Naplníte mi taky skleničku, pánové?“ překvapila nás Eva, která k nám přiběhla. Natahovala ke mně ruku, ve které držela prázdnou skleničku.

„A nemáš už dost, zlato?“ pravil Matyáš uvolněně směrem k ní.

Eva byla nepochybně už v náladě, ale když chtěla, aby jí bylo hůř, nerozmlouval jsem jí to. Dolil jsem jí. „Myslím, že se v tobě Tomáš zmýlil, když u hry naznačoval, že ti na těch penězích tolik záleží,“ řekla.

„Cože? To jsem asi nějak zmeškal. Tomáš něco naznačoval o penězích?“ začal se ptát Matyáš.

„Ty jsi to neslyšel? Když Darek vyřadil Romana ze hry, Tomáš začal vyprávět svůj motivující projev.“

„Přišel jsem ke stolu asi pozdě,“ reagoval Matyáš. „Takže to byl motivující projev? To to musíme poslouchat i mimo firmu?“

„Šlo spíš o provokaci než o motivující přednášku. Naštěstí to nebylo dlouhé,“ vložil jsem se do toho.

„Také mi to připadalo jako provokace,“ řekla Eva a pak začala Matyášovi citovat to, co si z Tomášova projevu pamatovala.

Nechtěl jsem to znovu poslouchat, a tak jsem ji v půlce věty přerušil: „Nemohli bychom se raději věnovat zábavě? Už je po turnaji…“ Opět jsem pozvedl svoji sklenici, abych je upozornil na přípitek.

„Chtěla jsem ti jen říct,“ dívala se Eva už zase na mě, „že se Tomáš v tobě spletl.“ Zase mi lichotila.

„Tak tedy připíjím na můj nečitelný pokerový výraz.“ Konečně jsem se napil a Eva s Matyášem mě následovali.

„Držela jsem ti palce,“ řekla Eva po přípitku stylem opilé a svůdné dívky. Chvilku jsem si myslel, že se mi to zdá, ale ten pohled, kterým se na mne potom podívala, jsem poznával. Znamenal, že Eva něco chce. „Doufala jsem, že to vyhraješ,“ přikročila blíž ke mně. Zornice měla rozšířené, dívala se mi do očí a špulila rty.

Matyáš i já jsme se najednou zorientovali a Matyáš Evino snažení rychle utnul. „Všichni jsme doufali, že to Darek vyhraje! A vůbec, kde máš Robina? Nezamkla jsi ho v pokoji?“ Zasmál jsem se a Eva se přestala snažit. Ustoupila a s rozčileným výrazem se otočila na pobaveného Matyáše. „Copak, Evo?“ nepřestával ji provokovat. „Vypadá to, že dnes hraješ svůj vlastní turnaj. Měla jsi dnes v plánu svést všechny obchodníky, nebo někoho vynecháš?“

Eva se nasupila. Svůj výraz velice rychle přeměnila v úplný opak. Začala být v opozici a zároveň se snažila nevypadat příliš hloupě, což se jí nakonec nepodařilo. „Nemusíš mít ze mě strach, miláčku. O tebe bych si ani své kolo neopřela!“

„Své kolo?!“ zasmál se Matyáš. „Takže na tvém seznamu ‚S kým spát‘ nejsem? To mám štěstí. Od přírody jsem totiž velmi důvěřivý, a když bys rozjela na mě to své dokonalé obchodní divadlo, jistě bych neodolal!“ poznamenal sarkasticky.

„Hele, ty taky nejsi žádný svatoušek,“ řekla opile Eva.

A Matyáš rychle odpověděl: „No, mohl bych být, kdybych každý pracovní den nevstával brzy ráno, abych staré nemohoucí babičky připravoval o jejich peníze.“

„No, pokud se s tím nemůžeš vyrovnat, milánku, vždy můžeš dát Tomášovi výpověď!“ pronesla důrazně.

„Zajímavé, popřemýšlím o tom.“

„Přemýšlej. Zkus to!“ tvrdě útočila Eva. Pak se napila. „Já raději půjdu,“ vrávoravě vykročila.

„A ty jdeš zkusit štěstí jinam?“ zavolal za ní Matyáš. To už jsem se neudržel a začal jsem se smát nahlas.

Eva chtěla mít poslední slovo. To bývá u obchodníků zvykem. Řekla směrem ke mně: „Je tvoje chyba, že ses nechopil příležitosti!“ Zvolala to tak hlasitě, až to uslyšelo pár lidí, kteří byli nablízku. Pak si uvědomila, jak hlasitě to řekla, otočila se na podpatku a rychle a zároveň rozčileně odešla. Matyáš i já jsme se hlasitě smáli.

„Nikdy by mě nenapadlo, že dám těm drbnám sekretářkám za pravdu, ale ta Eva je asi vážně nymfomanka,“ podotkl Matyáš.

„Nevím, jestli bych musel být opilej, nebo zoufalej…“

„Možná trochu od obojího…“

„A jak ti vůbec je, když už teď víš, že Eva by o tebe ani své kolo neopřela?“

„Snad to nějak zvládnu!“ Popíjeli jsme spolu, sledovali a komentovali věci kolem nás. Byla to dlouhá noc. Pilo se, hodně se pilo a najednou jsem si všiml Matyášova nepřítomného pohledu.

„Nad čím dumáš?“ ptal jsem se ho, když dlouho nic neříkal.

„Tak nějak mě napadlo, že Eva možná měla v něčem pravdu.“

„Vážně? A v čem?“ Namísto odpovědi se Matyáš podíval přímo na Tomáše, který stál naproti nám na druhé straně místnosti a mluvil s jedním z našich trenérů. „Nepůjdeme na cigaretu?“ nadhodil jsem.

Matyáš se mě najednou zeptal: „Víš, co dělám, když nad něčím usilovně přemýšlím a nemůžu dojít k uspokojivému závěru?“

Byl jsem už docela opilý, a i když jsem měl chuť na tu cigaretu, se zájmem jsem pozdvihl své obočí a prohlásil: „Jen povídej.“

„Je to ale bizarní. Slib mi, že se nebudeš smát.“

„Budu se snažit nesmát se.“

„Pokud nastane situace, ve které se prostě nemůžu jasně a jednoduše rozhodnout, jestli má být odpověď na konkrétní otázku ano nebo ne, následují dvě možnosti: Ta první je, že jdu do obchodu a koupím si tam pomeranč. Přinesu si ho potom domů, posadím se a v klidu si pomeranč oloupu… Je to takový můj rituál. Terapií by se to možná také dalo nazvat.“ Pozorně jsem Matyáše poslouchal, po chvíli pokračoval: „Pomalu ten pomeranč loupu a zároveň přemýšlím. Podvědomě si tak nastavuji možná nějaké ultimátum, aby mi došlo to, na co potřebuji přijít… Pokud jsem s tím hotov a pořád ještě nemám přijatelné odpovědi na své otázky, začnu ten pomeranč jíst,“ sděloval mi a zároveň gestikuloval rukama. „Jestli ten pomeranč celý sním a stále jsem se nedopídil k uspokojivému závěru, je to jasný důkaz toho, že se v mé hlavě odehrává obrovský konflikt, a zcela jistě potom vím, že stojím před velkým rozhodnutím!“

Mlčel jsem. Nebyl jsem si jistý tím, zda si ze mě dělá legraci, nebo se mi snaží něco naznačit. Měl upito, ale jeho projev s ohledem na jeho důraznost nešlo nebrat vážně.

„Jde o to, že za posledních pár dní jsem snědl asi šestnáct pomerančů,“ pronesl s vážnou tváří nakonec.

„Takže tím mi chceš naznačit, že nyní stojíš před velkým rozhodnutím?“ ptal jsem se a on souhlasně kýval hlavou. „No a co je ta druhá možnost?“

Matyáš upřeně hleděl na Tomáše, který stále mluvil s trenérem na druhé straně místnosti. „Na druhé možnosti je krásné to, že se v mžiku zbavíš úplně všech starostí. Hodíš si totiž mincí. Omluvíš mě na chvilku?“ řekl a vydal se směrem k Tomášovi. Očima jsem ho ještě chvíli sledoval. Přišel až k němu a na něco se ho začal ptát. Nalil jsem si dalšího panáka a pak jsem vykročil směrem k zadním dveřím domu. Vyšel jsem ven a zapálil si cigaretu. Bylo příjemné se na chvilku odpojit od společnosti a užít si trochu klidu.

Přepadla mě najednou touha jít domů. Vrátil jsem se dovnitř s úmyslem nenápadně vypadnout. Procházel jsem kolem kuchyně, když jsem najednou uslyšel Tomáše, jak na někoho rozčileně křičí: „Sakra, co si o sobě vůbec myslíš?!“ Podíval jsem se zvědavě a uviděl, že je to Matyáš, na koho je tak naštvaný. „Víš co? Na tohle nemám náladu. Vypadni odtud, vypadni!“ Matyáš se rozhlédl. Viděl, že oči všech kolem ho sledují. Odkráčel k hlavním dveřím.

Když Matyáš odešel, zábava se pomalu zase rozjela. Nenápadně jsem se vytratil z domu a spěchal jsem za Matyášem.

„O co tam vevnitř šlo? Proč na tebe byl Tomáš tak naštvaný?“ ptal jsem se, když jsem ho doběhl.

Matyáš se zastavil. „Naštval se, protože jsem mu sdělil, že se chystám dát výpověď.“ Pak mi řekl vše od začátku. Rozhodl se za Tomášem jít s úmyslem říct mu, že nesouhlasí s některými postupy obchodování, které nás učí ve firmě. Stěžoval si na neetické chování při obchodování, ke kterému nás podle Matyáše vede Tomášova filozofie. Řekl, že pokud se něco nezmění, může od něj očekávat výpověď. To Tomáše vytočilo. Co si Matyáš o sobě myslí, že se snaží takovým způsobem vydírat svého zaměstnavatele! Vše zůstane takové jako doposud. „A zbytek jsi už sám viděl,“ vyprávěl mi Matyáš na chodníku před Tomášovým domem.