KAPITOLA 19 Čekání na telefonát

„Nepůjdeme na bazén? Pořád jen sedíme uvnitř…“

„Ty chceš na bazén?“ podivil jsem se. „Vždyť jsi introvert.“

„Tedy bychom mohli aspoň k jezeru.“

„Nikam nepůjdu, mají mi každou chvíli volat ze soudního, kvůli práci,“ reagoval jsem.

„Já vím, už jsi to říkal, ale já se hrozně nudím,“ pravila ona.

„Nudíš se? Se mnou? To snad ani nejde…,“ prohlásil jsem sebejistě a nasypal jsem další porci arašídů do misky na stole. „Já na bazén nechodím. Nerad ukazuji ostatním svá kolena.“

„Pořád vtipkuješ,“ volala na mě Magdaléna, která ještě stále ve vedlejší místnosti ležela v posteli. „Dokážeš být někdy vážný?“ Ptala se stylem, kterým zřejmě chtěla získat moji pozornost. Seděl jsem u pracovního stolu, nervózně jsem se ládoval oříšky a díval se na mobilní telefon, který ležel přede mnou na stole. I když jsem se soustředil a čekal, až mobil začne zvonit, uvědomoval jsem si důraz tónu v jejím hlase.

„Myslíš jako vážně vážný?“ vtipkoval jsem zase, ale bylo mi jasné, že to nebude mít pozitivní účinek.

„Proč mám pocit, že všechno bereš tak, jako kdyby na ničem nezáleželo?“

„To nevím. Já ten pocit nemám,“ odpovídal jsem jí a oči jsem měl stále upřené k displeji mobilního telefonu. „Třeba teď mi záleží na tom, aby mi už konečně zavolali a řekli, že jsem tu práci dostal.“

„Jsi kvůli tomu nervózní od rána. Ani si mě nevšímáš…“

„Vidíš,“ podíval jsem se na ni. „Tady máš důkaz, že mi na tom záleží. Jsem kvůli tomu nervózní celý den,“ zopakoval jsem poklidně. Mica stále ležela na posteli, jen se přesunula k okraji. Rukou se natáhla pro kusy oblečení, které ležely na zemi v blízkosti postele. Začala se oblékat. U toho se tvářila, jako kdyby má poslední odpověď na její otázku absolutně postrádala smysl. Tím výrazem mě zaujala. Neodolal jsem se zeptat. „Co se zase děje?“

„Tvá odpověď je… nedostačující,“ potvrdila mi mé domněnky, zrovna když si navlékala ponožku na svoji nádhernou levou nožku. „Je příliš jednoduchá a plytká, aby to byla pravda.“

Tím mě rozněžnila a také jsem si v té chvíli vzpomněl na minulou noc. Vstal jsem od stolu a mířil za ní k posteli. „Plytká? Ty to slovo znáš?“ popichoval jsem ji záměrně, jak jsem měl ve zvyku, a zároveň jsem se na ni nepřestával usmívat. Ona se přestala oblékat, nehnutě ležela na posteli a čekala, až přijdu. Posadil jsem se na postel, jen kousek od její levé nohy. Dvěma prsty jsem chytil ponožku, kterou měla na noze navlečenou, a rychlým pohybem jsem ji svlékl. Nabízelo se naklonit se blíž a políbit její metatarsus. Udělal jsem to. Latinský název pro nárt jsem poprvé slyšel na pohovoru při závěrečné návštěvě piteven. Samozřejmě jsem ale v takové situaci nemohl Mice prozradit, s čím jsem si její nárt spojil. S polibky jsem pokračoval výš po její dolní končetině.

„Začínáš, co jsi včera nedokončil,“ neodpustila si prohodit. Neřekla to, aby poranila mé ego, chtěla mi jen oplatit mé popichování.

Pohlédl jsem jí do očí a přiblížil jsem se. „Tedy se jedná o pokračování,“ odpověděl jsem a pomalu se blížil k jejím rtům. Polibku se nebránila. Když jsem následně své rty odtáhl od jejích, otevřela oči, pohlédla do mých. Chtěla mi něco říci. Vyrušilo nás zvonění mobilního telefonu.