KAPITOLA 5 Běžný pracovní den

Prodávali jsme na okraji města. Trenér nás zrána vysadil na autobusové zastávce. Protože jsme ten den měli projít rozsáhlou oblast, utvořili jsme skupinku po čtyřech obchodnících, každý z nás dostal určitou ulici a šlo se prodávat.

Mně konkrétně byla přidělena ulice s několika činžovními domy, což jsem pokládal za velké plus. V činžovních domech se prodává dobře, moc se nenaběháte, chodíte od bytu k bytu, většinou klepete na důvěřivé důchodce, a pokud máte dobrou paměť na jména, můžete použít osvědčený fígl, ve kterém odkazujete na ostatní sousedy. Na druhou stranu, když se stane nějaký problém, v činžovním domě se to rychle rozkřikne a často musíte odejít, čímž přijdete o spoustu potenciálních zákazníků. Já jsem však byl málokdy horká hlava, většinou jsem jednal v klidu a lidi si omotával kolem prstu, nejspíš to byl jeden z důvodů, proč si mě Tomáš ve firmě tak držel.

Rozhodl jsem se jít nejdřív do těch činžovních domů. Vystoupal jsem po schodech do nejvyššího patra a zazvonil na zvonek posledního bytu. Otevřely se dveře, nasadil jsem úsměv a povídám: „Přeji dobrý den, posílají mě za vámi z plynáren…“

„Nestojím o žádnou změnu,“ řekl nějaký muž a dveře rychle zase zavřel. U druhého bytu to bylo stejné: „Nic koupit nechci.“ Sešel jsem patro dolů, zazvonil a s úsměvem čekal. Muž, který otevřel dveře a uviděl mě v obleku a bílé košili, se zatvářil způsobem, z něhož jsem už bezpečně poznal, co vyjadřuje.

„Krásný den, pane,“ pozdravil jsem mile. „Prosím vás, neděste se, poslali mě sem za vámi ohledně dopisu, který vám zaslala naše společnost dodávající elektřinu a plyn, možná si vzpomínáte…,“ mluvil jsem rychle. „V tom dopisu stálo, že jako stálý zákazník dostanete výhodnější tarif. Jelikož se ukázalo, že spousta našich zákazníků, včetně vás, nám na ten dopis neodpověděla, poslali mě, abych to s vámi vyřídil osobně, abyste o levnější tarif nepřišel. Vzpomínáte si na ten dopis?“

„Přichází mi do schránky spousta nabídek od různých firem,“ řekl muž.

„Právě to je ten problém s poštou. Měli mě poslat rovnou a vy už jste mohl mít vše vyřízené,“ ukázal jsem mu papír, který jsem měl připravený v ruce, bylo v něm pár bílých řádků k vyplnění. Prsty jsem záměrně zakrýval logo naší firmy. „Jde jen o formalitu,“ pravil jsem důrazně.

Muž si mě ještě jednou přeměřil. „Tak ale rychle,“ zval mě dovnitř a já ani na okamžik nezaváhal a šel za ním. Nezapomněl jsem také zmínit, že má hezký a útulný byt. Ale nepřeháněl jsem to. Mohlo mu být něco kolem šedesáti let a dobře jsem věděl, že nucené podlézání by ho mohlo dovézt k nejistotě.

V bytě jsme byli jen my dva. Vždy mě překvapovalo, že podobné formálnosti lidé nejčastěji chtějí řešit u stolu v kuchyni. Samozřejmě i do obývacího pokoje mne klienti často zavedli. Kuchyň ale byla z nějakého důvodu statisticky obvyklejší volbou. Muž mě vyzval, abych se posadil na židli, která stála u stolu. „Co budete potřebovat?“

„Potřeboval bych papíry, které tady od nás máte. Smlouvu a poslední vyúčtování.“

„Snad to najdu,“ pravil a nechal mě v kuchyni samotného.

„Jen hledej, hledej,“ pomyslel jsem si a čekal. Muž byl ve vedlejší místnosti, slyšel jsem, jak otevírá skříně a usilovně hledá. Mezitím jsem s ním na dálku udržoval konverzaci.

„To jsou vaše poháry?“ všiml jsem si dvou zlatých a jednoho stříbrného poháru stojících na skřínce u dveří. Zvedl jsem se ze židle a šel se podívat blíž.

„Ano. Ty jsou moje!“ ozvalo se z vedlejšího pokoje.

Přečetl jsem si znění na jednom z pohárů. Tučným písmem tam bylo napsáno: „První místo za sportovní střelbu z pistole“, pod tím jméno a rok. Vrátil jsem se zpátky ke stolu a ze své brašny jsem vytáhl nevyplněnou smlouvu. Začal jsem vypisovat. Chtěl jsem být připravený na to, kdybych se dozvěděl, že ten chlap je u jiné společnosti s energiemi. Doufal jsem, že by se mi povedlo ho nevědomky přetáhnout k nám. Vypsal jsem jméno a adresu. Ostatní kolonky jsem zatím nechal nevyplněné. Pak už netrvalo dlouho a muž přišel, v náručí měl kupu papírů.

„V obývacím pokoji jich mám víc. Tyhle tři jsou tady, protože se mi už nevejdou do obýváku,“ spustil, jak vcházel do kuchyně.

Zvedl jsem oči od nové smlouvy. Díval jsem se na něj. „Jaké tři?“

„No, ty poháry. V obýváku mám plno takových trofejí.“

„Aha, ty poháry…,“ došlo mi. „Takže vy jste střelec…“ Snažil jsem se působit, že mám o konverzaci o jeho koníčku nemalý zájmem.

„Bejvávalo…,“ řekl mi a položil papíry na stůl přede mě. „Ještě když byla moje žena, dej jí pánbůh dobré nebe, naživu, jezdíval jsem hodně po soutěžích. Teď už jen příležitostně chodím na střelnici, ale svého času jsem vyhrával soutěže po celé republice.“

Přisunul jsem papíry blíž k sobě a začal jsem se jimi prohrabávat. „Můj dědeček také jezdíval po soutěžích. Tuším, že také střílel z pistole.“

„Opravdu? V jaké disciplíně?“

„To opravdu nevím, pane. To byste se musel zeptat dědečka… A vy vlastníte zbraň?“ pokračoval jsem s hloupými, ale účinnými otázkami.

„Vlastním dvě vzduchové pistole, revolver a jednu samonabíjecí pistoli.“

„Samonabíjecí? To je jaká?“

„Vy to opravdu nevíte? Ach jo… Vy mladí,“ povzdechl si. „Kéž by stále platila branná povinnost.“ Tím, co řekl, mi připomněl babičku a její obvyklé a uštěpačné poznámky o lidech mého věku. „Teď je už úplně jiná doba. Dnes skoro každý mladý člověk chce chodit v drahém obleku.“ Smál se a pak se mě zeptal: „Kolik vám je let?“

„Bude mi dvacet.“

„Měl byste říct dědečkovi, aby vás doučil. Ve vašem věku jsem už měl první pistoli.“

Najednou jsem v těch papírech našel, co jsem hledal. V té hromadě byla smlouva i vyúčtování fakturované jinou firmou. Zkontroloval jsem výpovědní lhůtu. Vše sedělo, mohl jsem to změnit, potřeboval jsem jen trochu času na vyplnění nové smlouvy. „Já věřím spíše na ideu než na násilí, pane,“ prohlásil jsem.

„To přece není o násilí,“ pravil zase on. „Já jsem toho názoru, že muž by měl být muž a žena by měla být ženou. Upřímně, nejsem velkým zastáncem toho…, jak se tomu říká? No…, emancipace. Jsou to dva roky, co se ve sportovní střelbě zavedla nová disciplína i pro ženy a musím říct…, je to očividné, že takový ten duch akční střelby se od té doby úplně vytratil. Nic ve zlém, ale kam svět spěje, když chlap pracuje jako sekretářka?“

Pochopitelně tím myslel mě. Já jsem si hrál na idiota. Potřeboval jsem získat čas. „Rozumím. Víte co? Docela rád bych viděl nějaké vaše další trofeje.“

„Opravdu?“ zaradoval se muž. „Přinesu,“ řekl a rychlou chůzí si to zamířil do obývacího pokoje. Začal jsem přepisovat informace z původní smlouvy na novou. „Víte, moje žena, dej jí pánbůh dobré nebe…,“ volal muž z obývacího pokoje, „ona vůbec nerozuměla mé zálibě. Nechápala, že je to prostě mužská záležitost, i když jsem jí to několikrát důrazně připomínal. Říkala pořád, že jsem stále jen na těch soutěžích, vůbec prý nejsem s ní. No…, víte, jaké ženy jsou…“ Poslouchal jsem jen tak na jedno ucho, soustředil jsem se na vyplňování smlouvy, chtěl už jsem mít vše hotové a být pryč. „A pak byla dokonce tak otravná, že chtěla, abych ji brával s sebou. To musíte sám uznat… To přeháněla… Říkal jsem, miláčku, nerozčiluj mě. Jo, to jsem jí říkával často. Miláčku, nerozčiluj mě!“

Měl jsem vše vyplněno, když přišel, zbýval jen jeho podpis. Přinesl pár medailí a ještě jeden pohár.

„Páni?! Musíte být opravdu dobrý střelec,“ pochválil jsem ho. Potom jsem si ještě chvíli prohlížel, co přinesl.

„Ano, se zbraní to opravdu umím. Nedávno jsem ale střílel na pohyblivý terč a ukázalo se, že to není tak jednoduché jako na soutěži.“

„Jak to myslíte?“ podíval jsem se na něj, on ale změnil téma.

„Ani jsem vám nic nenabídl. Chcete něco k pití?“ vykročil směrem k lednici.

„Ne, děkuji, vlastně jsem už na odchodu. Vše jsem připravil. Ten výhodnější tarif se vás bude týkat už v příštím měsíci. Poznáte to na vyúčtování,“ usmál jsem se na něj. „Stačí mi to tady podepsat,“ podal jsem mu propisku a ukázal, kde je na smlouvě místo pro podpis.

Muž se tedy vrátil ke stolu, vzal si propisku a naklonil se k papíru. Takových situací jsem už zažil hodně, lidi si všechny ty náležitosti ani nečtou. Navíc věří, že tak milý hoch jako já je přece nechce obelstít. „No a jak dlouho už vlastně bydlíte sám?“ Snažil jsem se, aby se namísto čtení soustředil spíše na odpověď na moji otázku. Nebyl jsem ale dostatečně rychlý.

„Počkat, počkat… Vy mi dáváte podepsat novou smlouvu?!“

„Kdepak,“ řekl jsem hned a snažil jsem se zároveň zachovat klid. „Jde o ten výhodnější tarif, o kterém jsme mluvili.“

„Ale já jsem u jiné společnosti!“ zvýšil hlas a ukazoval prstem na logo v levém horním rohu na vyplněném formuláři.

„Na tom přece nezáleží, jde o lepší cenu.“

„Tak to moment, pane,“ podíval se na mě. „Tak moment,“ pravil už tišeji. Pak ho něco napadlo, to bylo zřejmé, protože měl takový zvláštní výraz ve tváři, který jsem také bezpečně poznával a který neznamenal nic dobrého. Muž odkráčel do vedlejší místnosti. Rychle jsem si sbalil věci a spěchal ke dveřím. Nebudu nic skrývat, měl jsem nahnáno, jelikož mi v ten moment probíhalo hlavou, že není nejlepší nápad zůstávat v domě plném jistě funkčních zbraní, s člověkem, který právě zjistil, že jsem se ho snažil podfouknout, a kterého jsem zároveň začal podezřívat z vraždy své ženy.

Vyběhl jsem z bytu a běžel po schodech dolů ven před činžovní dům. Jelikož obchodník nebo chcete-li reprezentant firmy je při své práci velice často vystaven stresu, musí se naučit v takových situacích hlavně zachovat klid, aby jej stres a přílišná dávka přemýšlivosti nad otázkami co by – kdyby negativně neovlivňovaly po celý pracovní den. Když nastane nějaká podobná situace, jako se mi přihodila tuhle s pánem, vlastně na samotném začátku dne, nejlepší je jít prodávat kousek dál, aby změna prostředí navodila i jiné myšlenky.

Rozhodl jsem se tedy, že raději minu činžáky a půjdu prodávat jinam. Vyhlédl jsem si nedaleké rodinné domky. Tam to bylo mnohem lepší, nejspíš i tím, že jsem změnil taktiku svého přístupu.

Je úžasné, jak lze získat něčí důvěru a použít ji pro svůj prospěch. Úžasné je na tom také to, jak jednoduše to jde, když člověk umí lhát. Dříve jsem se nad tím ani tak nepozastavoval, dnes to už dělám. Možná proto mi to dříve šlo, a dnes již ne. Byl jsem v té době bezohledný a sobecký a ani jsem si to neuvědomoval, jelikož jsem něco špatného udělal lidem, na kterých mi nezáleželo. Myslel jsem na to, aby podepsali smlouvu. Pak jsem jen vyšel ze dveří a už nikdy v životě jsem je neviděl. Takový přístup mě ovlivňoval a bylo jen otázkou času, kdy mé sobecké a vypočítavé chování budu nevědomě používat i mimo práci.

Pootevřely se dveře. Za nimi stála stará paní, důchodkyně. „Dobrý den,“ řekl jsem.

„Dobrý den,“ pravila s evidentní ostýchavostí. Dveře byly otevřené jen ze čtvrtiny a důchodkyně byla vystrašená.

„Paní Hanušová?“ zeptal jsem se pomalu a klidně s úsměvem na tváři. Jméno jsem si předtím přečetl na zvonku.

„Ano. To jsem já.“

„Hezký den, paní Hanušová. Prosím vás, oni mne za vámi posílají z plynáren. Máme informaci, že v této části města se zhruba před měsícem pohybovala skupinka podomních obchodníků, kteří se snažili naše zákazníky podvést. Dali jim podepsat novou smlouvu, a tak mě sem poslali, abych zjistil, jestli je všechno v pořádku… Paní Hanušová, prosím, potřeboval bych od vás pomoci. Nepamatujete si, jestli tak zhruba před měsícem na vás nezvonili nějací lidé? Měli oblek, asi jako já a chtěli vám vnutit novou smlouvu.“ Bylo mi jasné, že si paní ve svém věku ani nepamatuje, co ráno snídala. Potřeboval jsem jí ale vnutit pocit, že se ji nesnažím oklamat a že jsem ten hodný.

Paní Hanušová se na chvíli zamyslela. „Ale ano, máte pravdu, někdo tady byl… Ale já teď nevím. Nepamatuji se, jestli…“ Byla zmatená, v to jsem trochu i doufal.

„Víte, jde mi hlavně o to, abyste měla všechno v pořádku. Pokud si nemůžete vzpomenout, vše je napsáno na posledním vyúčtování, které jsme vám poslali. Máte tady nějaké?“

„Jo, tak počkejte…“ Dveře nechala pootevřené a šla hledat. Po deseti minutách se vrátila a zeptala se mě, co jsem to chtěl.

„Vyúčtování, poslední vyúčtování za plyn. Nebo za elektřinu!“ A pak jsem si jen pomyslel: To je jedno, přines mi všechno, co tu máš. Stejně tě přepíšu, babko!

„Víte co?“ otevřela dveře dokořán. „Pojďte dál,“ řekla už o něco klidněji.

Konečně ji to napadlo. Už jsem myslel, že mě nechá čekat přede dveřmi dalších deset minut! Směle jsem vešel dovnitř.

Nebylo to těžké, nakonec mi podepsala vše, co jsem po ní chtěl. Ukázalo se, jak jsem tušil, že v ulici prodávalo více obchodníků z různých firem, protože konkrétně paní Hanušová měla tři platné smlouvy na elektřinu a plyn od různých společností. Zřejmě otevírala všem obchodníkům, kteří u ní zazvonili. Rozkošná, důvěřivá babička, a přede mnou se tolik bála. To jsem často zažíval, lidé mi nejdřív říkali: „Ne, my neotevíráme nikomu a už vůbec nikomu nic nepodepisujeme.“ A když mi nakonec ukázali, jaké papíry měli u sebe doma, byly to stejné případy jako u paní Hanušové. Mohla by z toho mít velké problémy, zahrnující slušné penále. Já jsem ji samozřejmě chtěl přepsat k naší firmě a šlo mi především o to, abych z toho měl podíly, nikoli abych tu ženu zbavil veškerých pokut, které jí hrozily od ostatních firem za nedodržení smluvních povinností. Nechal jsem ji, ať mi tedy podepíše odstoupení od všech smluv, které nedávno podepsala. Naštěstí mohla odstoupit díky výpovědní lhůtě, která stále ještě trvala. Pak mi podepsala smlouvu s naší firmou.

Věděl jsem, že kdykoli může další mazaný reprezentant, zastupující jinou firmu, přijít za paní Hanušovou a zrušit moji smlouvu. Ona by určitě zase otevřela, i přes mé důrazné varování. Pro takové případy jsem měl připravené nářadí ve své brašně.

Když jsem se při odchodu z domu s paní Hanušovou přátelsky rozloučil, počkal jsem záměrně, až zavře dveře. Pak jsem pomocí šroubováčku sundal vrchní kryt z jejího zvonku a vyjmul jsem baterie. Následně jsem kryt vrátil zpět. Vždy jsem to tak dělal u důchodců, u nichž jsem bezpečně věděl, že pokud k nim přijde jiný obchodník, určitě jim přepíše mé smlouvy. Pokud se ale na ně nedozvoní, dalo se předpokládat, že půjdou o dům dál v domnění, že nejsou doma.

Když jsem tento geniální nápad představil ve firmě mezi ostatními obchodníky, smáli se a pak to začali dělat také. Ve firmě jsem byl pověstný svojí výstředností, nápady a tahounstvím. Někteří reprezentanti, kteří ve firmě nebyli ani tak dlouho jako já, ve mně viděli vzor. Nikoli v Tomášovi, ani v žádném z trenérů, ale ve mně. Pokud však šlo o podepsané smlouvy, ani uvolněná atmosféra nezabránila rivalitě mezi ostatními.

Podařilo se mi přepsat souseda paní Hanušové a pak ještě o tři domy dál nějakou rodinku. Když jsem od nich odcházel, zahlédl jsem na druhém konci ulice Matyáše. Měl ten den na starosti jinou ulici, a tak jsem byl zvědavý, co dělá tady. Hned jak mě uviděl, šel mi naproti.

„Čau, tak jak to jde?“ ptal se mě první, když jsme přišli k sobě blíž.

„Dobrý, sice se to ze začátku pomalu rozjíždělo, ale teď už mám podepsány tři smlouvy. A co tu vůbec děláš?“

„Dnes nemám den,“ říkal zklamaně a trochu i rozčíleně. „Nemám za celé dopoledne vůbec nic a jsem nervózní.“

„Zase moc přemýšlíš? Vidím na tobě, že se potřebuješ trochu rozveselit. Pojď, uděláme si zase z někoho srandu,“ prohlásil jsem a pak jsme společně šli k dalšímu domku.

Branka byla zamčená, takže jsem se přes plot natáhl ke zvonku a zazvonil. Čekali jsme, až někdo přijde. Z okna v prvním patře rodinného domu vystrčil hlavu nějaký stařec a volal: „Co chcete?!“

„Dobrý den,“ volal jsem směrem k oknu. Z té vzdálenosti jsem si pána přeměřil, mohlo mu být kolem osmdesáti, tedy starý asi jako můj pratáta. Vzhledem mu možná byl i trochu podobný. „Pane, jdeme za vámi z prdáren!“ hulákal jsem.

„Odkud?“ vystrčil hlavu víc.

„Z plynáren! Jdeme zkontrolovat stav vašeho prdoměru!“

„Čeho?“ ptal se muž.

„Plynoměru!“ Matyáš se vedle mě smál, až si musel rukou zakrýt ústa.

„Počkejte, já půjdu za vámi!“

Muž asi za tři minuty přišel až k brance pomalou vrávoravou chůzí. „Já se omlouvám, jsem skoro hluchý. Tak vy jste přišli z plynáren?“ Matyáš i já jsme kývali souhlasně hlavou. „Já původně slyšel něco úplně jiného,“ řekl ještě muž a odemykal branku. „Tak pojďte.“

„Vidíš,“ špitl jsem potichu Matyášovi, než jsme vešli na pozemek. „Je to jednoduché, i když si z nich děláš srandu.“

„Plynoměr je tady,“ řekl starý muž, když nás zavedl k přístroji.

„To ne, pane, my potřebujeme vidět smlouvu a poslední vyúčtování,“ řekl Matyáš.

„Neříkali jste, že jdete zkontrolovat stav plynoměru?“ pravil ne­jistě ten pán.

Na to jsem odpověděl: „Ne, to jsme neříkali. Říkali?“ Podíval jsem se na Matyáše.

„Ne. Určitě neříkali. My potřebujeme zkontrolovat některé věci ve smlouvách,“ dodával ještě Matyáš. Raději jsem se do toho zase hned vložil, protože stařec už začínal být nervózní, když Matyáš neustále zmiňoval smlouvy.

„Potřebujeme zkontrolovat jen nějaké drobnosti. Poslali nás sem, abyste měl všechno v pořádku, víte?“

„Ale,“ pravil muž zmateně, „tyhle věci řeší moje dcera.“

„A vaše dcera je kde?“

„Ona je v práci, vždy za mnou pak přijede. Stará se o mě.“

„To je od ní hezké,“ řekl Matyáš.

„A kdy přijede vaše dcera? V kolik hodin?“ ptal jsem se já.

„V kolik hodin?“ řekl muž.

„Ano.“

„A kolik je teď hodin?“ zeptal se zmateně.

Matyáš se ke mně naklonil a pošeptal: „To nemá cenu, podívej se na něj, je úplně mimo.“

„Vydrž,“ řekl jsem Matyášovi. Začal jsem se pak dívat tomu starému muži do očí, jako bych ho chtěl zhypnotizovat, a mluvil jsem na něj tónem, jako kdybych mluvil k pětiměsíčnímu dítěti. „Vaše dcera končí v práci až odpoledne, že?“

„Odpoledne,“ zopakoval.

„To už my tady ale nebudeme, víte? Až ona přijede, tak už vám to nebudeme moct zařídit. Dcera bude muset přijít k nám do firmy a zařídit to tam. Nebude na vás naštvaná, když to bude muset chodit kvůli vám zařizovat?“

Pán se začal celý třást. „A co po mně chcete?“ pravil tiše.

Klidně jsem pokračoval: „Jen se potřebujeme podívat na nějaké papíry, abyste to měli už všechno v pořádku.“ Pak jsem se podíval na Matyáše, ten stál jako přikovaný. Ve tváři byl vážný, myslím, že se podivoval mému stylu, ale nahlas nic nenamítal.

Starý pán nás zavedl dovnitř. Tam jsme už všechno sepsali. Všechny původní smlouvy byly, naštěstí pro nás, napsány na jméno toho muže, nikoli na jeho dceru. Podepsal nám vše, o co jsme si řekli.

Zanedlouho jsme už s Matyášem opouštěli pozemek. Přešli jsme cestu k protějšímu chodníku a společně jsme mířili k nedaleké křižovatce. Matyáš neodolal a zeptal se mě: „Děláš to takhle často?“

„Co tím myslíš?“

„To zastrašování. Měl jsem z tebe strach i já sám. Takového tě neznám.“

„Co chceš slyšet? Jde o práci.“

„Nejsem si jistý,“ řekl mi. „Viděl jsem tě už několikrát prodávat. Utahoval sis z nich, nebo jsi byl vážný, ale tak drsný jsi nikdy nebyl… Nebo si to nepamatuji. Takový je snad jen Tomáš, možná i někdo z trenérů, ale…“

„No a podívej, kde je Tomáš! Celému tomu šéfuje. Copak ty nechceš být jako on?“ reagoval jsem.

„Ne, já nechci být jako on.“

„Proč tedy děláš tuhle práci?“

„Potřebuji peníze, to mě přece ale neomlouvá v případě, že se chovám… jako svině.“

„Matyáši, ber to, jak to je. Buď chceš a budeš se mít dobře, nebo nechceš a zůstaneš pořád u dna.“

„To zní, jako by to řekl Tomáš.“

„Řekl to on,“ zvýšil jsem hlas, ale při následném pohledu na Matyáše jsem se uklidnil. Pochopil jsem, že nemá v úmyslu mě provokovat. „Já vím, co mi tím chceš říct, ale…“

„Přičichl jsi k penězům, že?“

Přešel jsem to mlčením, místo toho jsem sáhl do své brašny a vytáhl jsem poslední smlouvu, kterou jsem měl podepsanou od toho osmdesátiletého pána. Podal jsem ji Matyášovi.

„Ale ne, u toho dědy sis to celé oddřel jen ty,“ pravil on.

„Jen si to vezmi.“ Matyáš převzal smlouvy a já jsem jen dodal: „Nejvíc mě děsí právě to, že pro mě není dřina chovat se tak, jak jsem se tam choval.“

Sáhl jsem pro cigarety a nabídl mu.

„Půjdeš o víkendu k Tomášovi na ten poker?“ zeptal se mě a potáhl kouř z cigarety.

„Neměl bych si to nechat ujít. Tomáš to organizuje asi dvakrát do roka. Navíc, už ho dost štvu tím, že ty pátky nechodím kvůli škole do práce.“

„Ale není povinnost tam jít, ne?“ zajímal se nejistě Matyáš, jelikož ta akce měla být jeho premiérou.

„Povinnost? Měl by sis uvědomit, že na takové mejdany budeš chodit hlavně kvůli sobě. Nemá s tím nic společného, jestli tě to tam bavit bude, nebo ne,“ odpověděl jsem.

„Zvláštní… Já myslel, že na tom záleží.“

Pousmál jsem se. „Věř mi, že všichni Tomášovi zaměstnanci mají lepší věci na práci než o víkendu hrát karty se svým šéfem. Jde však o to, že pokud tam nějaký zaměstnanec bude chybět, bude to právě on, kdo se stane hlavním tématem pomluv. Všichni vědí, jak to chodí. Proto bývá každý rok plná prezence.“

„To je tedy… hloupé.“

Dokouřil jsem a zbytek cigarety odhodil. „To už k zaměstnancům naší firmy nějak patří,“ pravil jsem upřímně.

„A není to smutné, vidět dospělé lidi se takhle chovat?“

„Dáváš často lidem otázky, na které nepotřebuješ znát odpověď?“ Matyáš se zasmál, sáhl jsem do krabičky pro další cigaretu. „Jistě, chováme se hrozně. Řekl bych, že ani rozmazlené děti se takhle nechovají. Když jsem tady byl tak krátce jako ty, uvažoval jsem nad tím podobně.“

„A teď nad tím uvažuješ jinak?“

„Upřímně… Naučil jsem se o tom nepřemýšlet.“

„Nejde jen o chování mezi obchodníky, ale i o to…“

„Já vím, co máš na mysli,“ skočil jsem mu do věty. „Je to pořád dokola to stejné… Šedesát zákazníků za pracovní den. Snažíš se o nejlepší výsledek… Přinést co největší počet podepsaných smluv! Brzy jsem otupěl.“

„A s tím ses dokázal smířit?“

„Co to má být za výslech? Na rozdíl od tebe, já nemám moc na vybranou.“

„Promiň, nechtěl jsem tě rozčílit.“

„Nerozčílil, jen… Neumím o tom mluvit.“

„Jistě, promiň, jsme přibližně stejně staří, ale pořád zapomínám, že máš v této práci mnohem více zkušeností.“

„Není to o zkušenostech,“ zhluboka jsem se nadechl. Náhlá situace ve mně vyvolala touhu se svěřit. Dostavila se myšlenka, před kterou mne v práci varovali, myšlenka o chvilkovém vypadnutí ze své role rázného, nekompromisního a vždy sebevědomého obchodníka. Takovou myšlenku nazýval Tomáš na prezentacích slabostí a slabost prý obchodník nesmí ukázat za žádných okolností. Od chvíle, kdy jsem se vyučil obchodníkem v jejich firmě, jsem se tím řídil, ale v momentě, kdy jsem mluvil s Matyášem, se mi jevila taková myšlenka jako spontánní experiment. Dvakrát jsem ještě potáhl z cigarety a pak jsem už konečně řekl Matyášovi něco, o čem jsem s pratátou ani s nikým jiným nedokázal do toho okamžiku promluvit. Matyáš mě díky tomu, s čím jsem se mu svěřil, poznal více než kdokoli jiný. Důvěřoval jsem mu, ale proč zrovna Matyášovi, to dodnes nedokážu vysvětlit. Vyprávěl jsem mu svůj smutný příběh, který začínal větou: „Moje matka je mrtvá…“