KAPITOLA 29 Hranice
Brzy ráno jsem se probudil s myšlenkami na Helenu. Z míchání bílého vína na oslavě a červeného, když jsme večer přišli k Mice domů, jsem měl pořádnou kocovinu. Uvědomil jsem si, že musím jet do práce. Oblékl jsem se, Mica ještě spala, a tak jsem se nenápadně vytratil. Bolela mě hlava, určitě jsem měl ještě zbytkový alkohol v krvi. Vyšel jsem z domu a mířil směrem, kde jsem nechal zaparkované auto.
Na parkovišti ani v okolí jsem nikoho nespatřil. Byla tam jen spousta aut zaparkovaných blízko u sebe. Našel jsem to své, otevřel jsem dveře a neohrabaně jsem se posadil na místo řidiče. Byl jsem unavený. Promnul jsem si oči a v té chvíli jsem znovu pomyslel na to, že se chystám řídit pod vlivem alkoholu. Závažnost toho činu jsem vzápětí dokázal zavrhnout. Nastartoval jsem a zařadil zpátečku, bolest v hlavě se stále ozývala a také jsem začínal mít pocit, že se z ranního spěchu kvůli práci dostávám do deprese. Začal jsem autem couvat a snažil jsem se z parkoviště vymanévrovat. Po patnácti vteřinách snahy jsem málem neodhadl vzdálenost blízko zaparkovaného automobilu. Naštěstí jsem se dokázal vzpamatovat a šlápnout na brzdu dříve, než jsem stihl poškrábat lak na cizím autě. Opatrně jsem z parkoviště vyjel na silnici. Jel jsem rychle, a když jsem zrovna projížděl vesnicí, sáhl jsem do přihrádky, která byla napravo od volantu. Vytáhl jsem mobil, abych se podíval na čas. Střídavě jsem sledoval silnici a displej telefonu a zjistil jsem, že jsem měl asi sedm nepřijatých hovorů od své babičky. Volala večer a pak ještě dvakrát nad ránem. „Co se děje?“ pomyslel jsem si a vlastně jsem to řekl i nahlas. „Půjde zase o nějakou hloupost, jak ji znám. Vzpomněla si nejspíš na to, co potřebuje koupit v obchodě.“
Když jsem zjistil, kolik je hodin, bylo mi už jasné, že se do práce dostanu se zpožděním. Rozhodl jsem se, že volat zpátky babičce nebudu, a místo toho jsem vytočil číslo do práce, abych informoval, že přijedu o pár minut později. Pustil jsem na okamžik volant, abych mohl zařadit. Blížila se zatáčka, trochu jsem přibrzdil, ale stále jsem jel rychleji, než bylo v tom úseku povoleno. Telefon jsem si přiložil k uchu. Druhou rukou jsem držel volant.
Vjel jsem do zatáčky a měl jsem náhle pocit, že někdo hovor přijal. Chtěl jsem promluvit, ale v ten moment jsem si všiml psa, který za zatáčkou přebíhal silnici. Během nepříjemného překvapení a ve velké rychlosti jsem stihl zareagovat. Upustil jsem mobilní telefon, prudce jsem začal brzdit a chytil volant i druhou rukou. Bylo to buď mým pohotovým zákrokem, nebo tím, že pes stačil zrychlit, když uslyšel blížící se auto, stihl se vyhnout v poslední chvíli a běžel dál. Zastavil jsem u krajnice a podíval jsem se směrem, kam měl pes namířeno. Zmizel ve vedlejší uličce. Malou chvilku jsem jen mlčky seděl, než jsem zvedl mobil, abych se podíval na displej. Hovor byl ukončen. Položil jsem mobil zpátky do přihrádky a pomalu a hlavně opatrněji než předtím jsem pokračoval v cestě do práce.
Když jsem zaparkoval u nemocnice, rychle jsem běžel do budovy. Bylo asi dvacet minut po osmé hodině. Přiběhl jsem na sekretariát. Nikdo tam nebyl, fotoaparát jsem na obvyklém místě nenašel, a tak jsem předpokládal, že jsou již všichni na pitevnách. Rozhodl jsem se vydat dolů do šaten. Převlékl jsem se a jako obvykle pokračoval chodbou kolem toalet až k pitevnám.
Už jsem byl skoro u dveří, když se náhle otevřely. Zastavil jsem se. Z místnosti vyšel primář, a hned jak mne spatřil, vylekal se. Stál přede mnou v zeleném úboru potřísněném krví. Chtěl jsem se mu omluvit, že jdu tak pozdě, ale on promluvil první.
„Co tady děláte, Darku? Vy nemáte dnes volno?“ rychle se mě zeptal.
„Proč bych měl mít volno?“ nechápal jsem.
„… Vy to nevíte?“
„A co mám vědět?“
Primář ještě okamžik mlčel, bylo na něm vidět, že je něčím velice znepokojen. „Darku… chvíli tady, prosím, počkejte,“ pověděl mi jen tiše tato slova, pak se otočil a šel zpátky do místnosti.
Samozřejmě jsem v ten moment neměl dostatek informací, abych pochopil jeho chování. Čekal jsem na chodbě, jak mne primář požádal, a on se za mnou brzy vrátil. Tentokrát v ruce držel list papíru. Poznal jsem, že se jedná o seznam jmen určených k pitvě pro aktuální den. Seznam mi podal, abych si přečetl jména zemřelých. Mezi nimi bylo i jméno mého dědečka.
„Je mi to moc líto, Darku,“ řekl mi pak.