KAPITOLA 30 Chvíle k smíchu a pláči

Připadalo mi to nesmyslné jako hledání pointy ve špatném vtipu. Měla to být snad ta chvíle, o které se mnou mluvil? Nechtěl jsem tomu nejprve uvěřit. On prostě umřel? Mám to brát tak, jak to je? Jaký člověk by v takové chvíli mohl být nadále laxní? Byl to můj pratáta. Můj dědeček! A akutní infarkt myokardu má být dostatečným vysvětlením pro smrt nejbližšího člověka. Je to k smíchu a k pláči zároveň.

Vzal jsem si v práci dovolenou, abych zařídil všechno ohledně chystaného obřadu. Uvažoval jsem o malém civilním obřadu, ale babička se do toho začala vměšovat. Dědeček byl ateista, ona ale trvala na církevním pohřbu. Nemohli jsme se ani shodnout, zda zvolíme kremaci, nebo pohřeb do země. Reagovala jako tradičně iracionálními argumenty, neměl jsem sílu jí oponovat. Připomněla mi, že peníze na pohřeb pratátovi i sobě šetří již několik let, tak jsem to prý měl zařídit, jak ona chce. Vše jsem udělal dle jejích požadavků.

Parte jsem nechal vyvěsit a farář měl tradiční proslov. Babička vybrala bílé lilie, ale já vím, že měl raději narcisy. Jediné, o čem nerozhodla, byla hudba.

Na pohřbu jsem nemohl plakat, i přesto, že jsem se do pláče nutil. Uvědomoval jsem si, že je konečně dostatečný důvod projevit svoji slabost, ale nemohl jsem uronit jedinou slzu.

Přišlo hodně lidí. Sousedi, kamarádi z vojny, vzdálení příbuzní. Pokládali květiny, kondolovali a plakali. Po obřadu se kolem babičky utvořila skupinka pozůstalých. Když ti lidé přišli ke mně, každý z nich mne při kondolenci ujišťoval, jak skvělý člověk byl můj dědeček. Hlavou mi probíhalo snad milion myšlenek, však jedna jediná se mi stále vracela při pohledu na vše, co se kolem mne dělo. Vzpomněl jsem si na Antonia a ostatní sanitáře a jejich názor na pohřby.

Lidé opouštěli obřadní místnost. Chtěl jsem se ještě zdržet, a tak jsem čekal, až všichni odejdou. Babička, v obklopení ostatních pozůstalých, mířila k východu. Doprovodil jsem ji až ke dveřím a pak jsem ji ujistil, že posbírám květiny a odnesu je na hrob. U dveří jsem se otočil a vrátil se zpátky k židli, na které jsem během obřadu seděl. Domníval jsem se, že jsem byl jediný, kdo neopustil místnost. Posadil jsem se a sklonil hlavu. Vzpomínal jsem na pratátu a němé myšlenky mi nestačily.

„Mohl ses na mě vždy jen podívat a hned jsi věděl, jak se cítím,“ pověděl jsem tak, jako kdybych to říkal pratátovi. Myšlenkami jsem byl tak daleko, že jsem si ani nevšiml, že někdo vstoupil do místnosti a poslouchal, co říkám. Nerušeně jsem pokračoval. „Dokázal jsi skvěle popsat to, co jsem já popsat nedokázal. Bylo pro mě pohodlné přijít za tebou s otázkami a odcházet s odpověďmi. A teď se budu muset naučit odpovídat si na ně sám. – Jak se cítím? Ty bys asi řekl, že mám zrovna vztek. – Nikdy si už nepřečteš moji knihu. A jak ji mám teď dokončit, když mi pointa unikla?“

„Ahoj, Darku,“ ozval se povědomý ženský hlas. Vyděsil jsem se a rychle se otočil. „Omlouvám se. Vyrušila jsem tě.“ Stála tam v uličce a v ruce držela žluté narcisy. Za ta léta jí přibylo jen pár vrásek v obličeji, byla ale stále krásná, snad jen o něco výstřednější ve stylu oblékání. „Jsi překvapený, že mě vidíš?“ ptala se, ale já jsem ještě okamžik nebyl schopen promluvit. Rozhodla se položit narcisy k ostatním květinám. Pak řekla: „Táta nesnášel pohřby. Neměl rád smutné tváře.“

„Pozvat tolik lidí byl babiččin nápad.“

„Já vím… Ona to nikdy nepochopila,“ pohlédla na mne a mlčky vyčkávala.

„Nejsem překvapený, že jsi přišla. Byl to tvůj táta. Upřímně ale musím říci, že bych lhal, kdybych tvrdil, že nejsem rozzuřený, když tě vidím.“

„Nejsou slova, kterými bych vysvětlila vše, co se stalo. Mohl bys mi i přesto věnovat pár minut svého času?“

„Pomohla bys mi ty květiny odnést na hrob? Pak můžeme zajít třeba do kavárny,“ navrhl jsem.