KAPITOLA 23 Hela
Velmi inteligentní, vnímavá, vždy upřímná, inspirativní a vtipná. Taková byla Helena. Stejně jako Magdaléně, tak i Heleně jsem vymyslel přezdívku a začal jsem jí říkat Hela. Byla o pár let starší. Bydlela v pronajatém bytě kousek od nemocnice. Fascinovala mne svou úžasnou osobností, mohl jsem jí říkat vše, co mi na mysl přišlo. Dokonce ani k Magdaléně jsem nebyl tak upřímný. Když jsem se s něčím Hele svěřil, pokaždé mne zasáhla reakcí, která naprosto souzněla s mým názorem. Hela nevyvolávala pocit náležitosti podobně jako Mica, a kvůli tomu jsem nakonec byl schopen Hele říkat úplně všechno. Témata našich konverzací byla hluboká a na naší čtvrté schůzce jsem s ní dokázal mluvit i o své matce.
„Možná bych nebyl tolik vzteklý ani smutný, kdybych věděl, že matka lituje toho, co udělala. Opustila mě zrovna v období, kdy jsem ji nejvíce potřeboval, a kvůli tomu se stále cítím ublíženě. Dovedl bych si představit, že neměla na vybranou, že to měla těžké, ale pravda je taková, že ona to tenkrát udělala ze sobeckých rozmarů. Nikdy mi neřekla, že jí je líto, co se stalo. Pro mě je mrtvá.“
Hela mě vyslechla vždy se zájmem. Nechala mne mluvit, nepřerušovala mě. Nebyla tak nádherná jako Mica, ale když mne zaníceně poslouchala nebo když mi sama vyprávěla příhodu z dětství, těšilo mě to podobným způsobem jako pohled na Magdaléninu krásnou tvář. Ve svých příhodách často vzpomínala na svého dědečka a v jejím výrazu jsem viděl, jak si vše v mysli představuje. S ní jsem nikdy nemusel přizpůsobovat atmosféru, abych ji těšil, jelikož z upřímné radosti a našeho smíchu se atmosféra přizpůsobovala nám.
I když jí má přítomnost dělala nepochybně dobře, nebyla tolik laxní, aby přestala uvažovat prakticky, a tak jsem jasně viděl konflikt, který v sobě má. Tak jako vždy, když mne spatřila, jak se k ní krokem blížím, se nejdříve usmála a pak, jako kdyby ji napadlo, co dělá, přestala. Uvědomila si, co ten úsměv pro mne i pro ni znamená, a proto tak často nasazovala zamyšlený a netečný výraz. Měla svého chlapce a uvědomovala si to zejména v takových chvílích.
„Nevím, co tady s tebou dělám, Darku.“ Seděli jsme ve vinárně, popíjeli bílé víno a dívali se hluboce navzájem do očí. „Mám chlapce a ty dívku.“
„Tak co tu děláme spolu? Proč se scházíme?“
Mlčela. Chtěla se patrně v ten okamžik usmát, ale hlídala se, aby to neudělala. Přitahovala mne svou rozpačitostí. Bavilo mě přemýšlet, kam až by to mohlo dojít. Zkoušel jsem, kde je mez, a na Micu jsem si zakazoval myslet.