KAPITOLA 28 Oslava

Podstatnou část knihy jsem měl už hotovou, některé kapitoly jsem sice stále přepisoval, ale věděl jsem, že se blížím ke konci.

Hlavní postavou byl muž, který odsuzoval pomíjivost. Měl obrovský strach a snažil se za každou cenu předejít ztrátě nejbližší osoby. Možná kvůli tomu, že nebyl schopen smířit se s nestálostí, o tu osobu jednoho dne přišel. Ta událost ho psychicky zničila. Nejprve cítil obrovskou nespravedlnost, ale až uběhl nějaký čas, jeho vztek zmizel a vystřídala ho netečnost. Začal věřit, že pokud bude ke všemu a všem laxní, nemůže ho nic překvapit a nikdo mu nemůže už nikdy ublížit. Kvůli této myšlence se z něj stal lhář, který svůj smutek skrývá za žerty. Byl tolik neupřímný ke společnosti a k sobě samému, že přišel o svoji identitu, a naprosto zapomněl na to, co dříve pro něj mělo smysl.

Byl jsem zaneprázdněný celým tím příběhem, že jsem málem zapomněl na setkání s Magdalénou. Sejít jsme se měli u ní doma a na oslavu k babičce jsme měli jít společně, tak zněla domluva. Přijel jsem ale o půl hodiny později. Samozřejmě jsem si myslel, že Magdaléna bude naštvaná kvůli mému pozdnímu příjezdu.

Auto jsem zaparkoval na nedalekém parkovišti a běžel k místu našeho setkání. Byl jsem v takovém spěchu, že jsem v přihrádce napravo od volantu zapomněl svůj mobil. Když jsem přiběhl před dům, ještě jsem si upravil kravatu a pak jsem zazvonil na domovní zvonek. Netrvalo dlouho a Magdaléna vyšla ven. Měla na sobě ty krásné modré šaty. Slušelo jí to jako vždy. Přišla ke mně a zeptala se, zda je mi už lépe. Odkazovala tak na můj stav toho rána, kdy jsme se viděli naposledy.

„Omlouvám se, že jsem přijel pozdě…,“ začal jsem si připravovat výmluvu, když mi náhle skočila do věty.

„To nevadí, hlavně že jsi přijel,“ usmála se a důvod mého zpoždění ani nechtěla znát. Překvapilo mě, že nebyla naštvaná. Původně jsem měl úplně jiné očekávání. Byla moc ráda, že mě vidí. Vzala mě za ruku a společně jsme vyrazili k domu její babičky, který byl ve vedlejší ulici.

„Víš, já… Zapomněl jsem koupit tvojí babičce dárek.“

„To nevadí. Já věděla, že zapomeneš, tak jsem koupila i za tebe.“

To mě rozesmálo. „Vážně? A kde ten dárek máš?“

Vysvětlila mi potom, že její rodiče šli napřed a vzali dárky s sebou. Vcházeli jsme do vedlejší ulice. Dům Magdaléniny babičky byl na dohled.

„Kolik má přijít hostů?“ zajímal jsem se.

„Mám obavu, že hodně. Babička má ráda velké oslavy. I mí rodiče mají rádi takové oslavy. Já jsem se jim se svojí stydlivou povahou asi vážně nepovedla,“ vtipkovala. Na okamžik jsem se zamyslel, pohlédl jsem přes cestu a spatřil lavičku, na které jsem kdysi seděl.

„Tam jsme se seznámili,“ prohlásil jsem a Magdaléna pohlédla směrem, kam jsem se díval i já.

„Půjdeme se na chvilku posadit?“ zeptala se.

„Tobě se dovnitř opravdu moc nechce, že?“

„Myslím, že nebude vadit, když se ještě o pár minut zpozdíme,“ řekla a pak jsme společně přešli cestu.

Seděli jsme na lavičce, Magdaléna se ke mně tiskla a byla spokojená. Oba jsme vzpomínali na den, kdy jsme se na stejném místě potkali poprvé.

„Jak je možné, že jsi mě tenkrát oslovila, když jsi tak stydlivá?“ zeptal jsem se Magdalény.

„Ani sama nevím,“ pohlédla mi hluboce do očí a pokračovala tichým hláskem. „Byl jsi roztomilý s tím svým pomerančem a samomluvou. Připadal jsi mi záhadný a ztracený.“ Její hnědé oči zářily a já bych musel být naprostý blázen, kdyby mě v ten okamžik nenapadlo políbit ji. „A také jsem možná měla trochu obavu, že chceš podstrčit babičce nevýhodnou smlouvu.“

„Připadal jsem ti ztracený. A co dnes? Dnes ti už ztracený nepřipadám?“ ptal jsem se.

Pohlédla na mě a neodpustila si poznámku: „Měl jsi na sobě stejný oblek, jako máš i dnes.“ Byla to zároveň odpověď na moji otázku. „Obchodník a spisovatel,“ dodala ještě.

Po pár minutách konverzace jsme se rozhodli jít na oslavu. Když na to vzpomínám, musím uznat, že to byl vlastně skvělý večer. Jednalo se o typickou vesnickou oslavu, takže bylo všude plno alkoholu. Hostů bylo mnoho, ale Magdaléna byla uvolněná, protože jsem tam byl s ní. Předali jsme její babičce dárky, sborově jsme zpívali na oslavu narozenin. Pro hosty bylo v kotlíku v kuchyni připraveno několik porcí guláše. Guláš se jedl s chlebem a zapíjel pivem a já jsem při pohledu na hosty, kteří se tímto pokrmem ládovali u stolu v kuchyni, myslel na pankreatitidu. Magdalénina babička do mě párkrát šťouchla prstem, že jsem hubeňour, a nabádala mne, abych guláš, který prý ona sama vařila, taky ochutnal. Nechtěl jsem urazit a je pravda, že jsem měl docela hlad, a tak i přes mé obavy z pankreatitidy jsem jednu porci snědl. Během toho večera jsem stoupal v oblibě Magdaléniných rodičů i její babičky. Seděli jsme u stolu a hovořili o všem možném, včetně mé literární tvorby.

Až do pozdních hodin se v tom domě pilo, hovořilo a zpívalo. Krátce po půlnoci mi Magdaléna špitla do ucha, že je unavená a že by už ráda odešla. Mrkl jsem na ni a společně jsme se s její babičkou rozloučili a vydali se ke dveřím.

„Babička i rodiče si tě oblíbili,“ prohlásila Magdaléna, když jsme byli na cestě k jejímu domu.

„Ano, zase jsem se vetřel do přízně jako typický obchodník,“ smál jsem se.

„No, pokud v tom není špatný záměr, je všechno v pořádku,“ usmála se Magdaléna. To jsme už vkročili do vedlejší ulice.

„Ztracený obchodník a záhadný spisovatel. Myslíš si, že jsem zodpovědný? Doprovodím tě až k domu, aby se ti nic nestalo. Kdyby ti byla zima, nabídl bych ti sako. – Je ti zima?“

„Není mi zima. Ty mě chceš doprovodit jen ke dveřím a pak odejít?“ Blížili jsme se krokem k domu a Magdaléna se snažila vypadat roztomile. „Nemůžu tě nechat řídit auto.“

„Z nás dvou jsi zodpovědnější byla vždy ty. Mám se jít posadit na lavičku a čekat, až alkohol vyprchá?“

„Mohla bych tě pozvat na meltu, kdybys chtěl.“

„A co rodiče?“

„Ti nejspíš zůstanou u babičky až do rána.“

Měl jsem snad jejím hnědým očím říci ne? „Docela rád bych se něčeho ještě napil.“

Oba jsme vešli do domu a asi vám je naprosto jasné, že jsem s Micou zůstal celou noc, až do rána.