KAPITOLA 27 Instituce přátelství

„Mica na mě byla moc hodná a já jsem ani ráno nebyl v dobrém stavu. Udělala mi snídani a potom mlčky odešla,“ zakončil jsem celý příběh. S Matyášem jsme seděli naproti sobě v naší oblíbené hospodě a pili pivo.

„Prožíváš docela divoké období, kamaráde,“ promluvil Matyáš.

„Takhle mě vážně Mica neměla vidět. Na ten výraz, s kterým se na mě dívala, když stála ve dveřích, nezapomenu. Cítím se hrozně… Musel jsem ji asi velice zklamat.“

„Já tomu nerozumím, Darku,“ zvýšil na mě hlas.

„Čemu nerozumíš?“

„Nerozumím tomu, proč máš zájem o tu druhou. O tu doktorku. Je evidentní, že ti Magdaléna není lhostejná, i když chodíš na schůzky s Helenou. Proč si to děláš tak těžké? Sám jsi říkal, že Helena není tak krásná jako Magdaléna. Navíc má chlapce a řekl jsi mi, že o tebe neprojevuje tak velký zájem, aby ho opustila.“

„Je to komplikovanější. Nemysli si, že jsem nad tím nepřemýšlel.“

„Co je na tom tak komplikovaného? Řekni!“

Měl jsem zvláštní pocit z toho, že od naší minulé schůzky s Matyášem jsem to byl já, kdo se ozval jako první. Nechtěl jsem vyvolat pocit, že jsem se ozval proto, že od něj něco potřebuji. Vzpomínám si, že než jsem zvedl telefon, abych mu zavolal, přemýšlel jsem nad výmluvou. Potřeboval jsem, aby se on zajímal, jak se mi daří, a také jsem se možná chtěl opít s někým, o kom jsem si myslel, že mě dobře zná. Zvednout telefon a vytočit číslo bylo jednoduché. Horší bylo vymyslet, co říct. Naštěstí jsem mnoho říkat nemusel, jelikož Matyáš byl evidentně nadšený, že volám, a nabídl mi po krátké konverzaci schůzku. Sešli jsme se ve stejné hospodě jako minule. Matyáš už od prvního dojmu vypadal šťastně. Přátelsky jsme se pozdravili a objednali si černé pivo. Prohodili jsme pak pár obvyklých frází, které lidé říkají, když se po nějaké době znovu vidí. Matyáš se rozpovídal o svých cestách, navštívil prý několik míst v zahraničí a v návaznosti na naši minulou rozpravu komentoval, že si je jistý, že našel, co hledal. Mluvil o tom zmatku v hlavě, který při odjezdu měl, ale když se pak vracel zpátky, zbavil se ho. Já jsem se snažil strhnout konverzaci na mé téma a chtěl jsem začít mluvit o sobě. Pověděl jsem mu o všem, co se stalo od naší poslední schůzky. Řekl jsem mu o mém odchodu z firmy, o seznámení s Micou i o mé práci fotografa na soudním lékařství. O seznámení s Helenou jsem se Matyášovi také zmínil. Jako bývalý obchodník vstřebal většinu informací velice rychle, a když jsem své vyprávění zakončil historkou o tom, jak se Mica objevila minulý večer u mých dveří, začal mi Matyáš pokládat otázky. Ptal se na vztah mezi mnou a Helenou. Upřímně jsem odpovídal, ale on nemohl pochopit, proč mám o Helu takový zájem. Musel jsem mu něco připomenout, abych si byl jistý, že mé chování chápe.

„Celou dobu jde o stejný problém. Vždyť víš. – Snažil jsem se najít nějakou pointu a smysl, ale vše se odráží od… od toho začátku! Pro mě neexistuje smysl, dokud nevyřeším začátek.“

„A ty stále nevíš, jak ho máš vyřešit.“

„Přesně tak! Neumím o tom mluvit se svými nejbližšími. Nemůžu to říct dědečkovi a bohužel ani Magdaléně. Co je ale nejhorší, neumím o tom mluvit ani sám se sebou.“

„Se mnou jsi o tom mluvil,“ připomínal Matyáš.

„Ano, tobě jsem se svěřit dokázal. – A musím ti říct, že už pár týdnů nejsi jediný.“

„Takže proto ten zájem o Helenu.“

„Chci se už toho zmatku v hlavě zbavit tak, jak ses ho zbavil ty. Nevím, proč zrovna s Helou se cítím tak klidný.“

„Myslíš, že ona ti pomůže?“ V ten moment jsem v to opravdu doufal. Z ticha, které nastalo, a z výrazu mé tváře to Matyáš vyčetl. „Darku, nemůžeš spoléhat, že někdo jiný vyřeší to, co musíš udělat ty sám.“

„Ty přece víš, že tohle slyšet nechci.“

„A proto to říkám,“ řekl důrazně, ale pak se pousmál, aby vše odlehčil.

Po pár minutách jsme se oba snažili najít jiné, ne tolik vážné téma. Objednali jsme si další dvě piva, popíjeli jsme a konverzovali o mé práci fotografa. Popsal jsem mu, jak vypadá běžný pracovní den na pitevnách, a došla řeč i na sanitáře.

„Asi tě nepřekvapí, že kvůli tomu, co všechno během své praxe viděli, jsou ti sanitáři notoričtí alkoholici. Jeden je šílenější než druhý. Pravidelně každou sobotu hrají poker na pitevnách. Vlastně ne přímo na pitevnách, ale v místnosti s chladicími boxy.“

„V místnosti s chladicími boxy? A na co tam ty chladicí boxy…“ Najednou ztichl a větu nedopověděl. Došlo mu to. „Aha,“ dodal jen vyděšeně, napil se a já jsem mohl pokračovat.

„Každý z těch čtyř má svou přezdívku. Žofin, to je hlavní vtipálek. Jednoho dne jsem fotil oběšeného chlapa a Žofin při té pitvě asistoval.“ Matyáš během mého proslovu přikyvoval. Dával mi tím najevo, že mu, alespoň prozatím, vyprávění o mrtvolách nevadí. „Jako obvykle ze začátku lékař prováděl vnější popis mrtvoly, což zahrnuje i popsání veškerých jizev a tetování. A zrovna při této pitvě si lékař všiml malého tetování na boku hrudníku toho chlapa. Šlo evidentně o nějaká čísla, ale kvůli špatné kvalitě toho tetování byla čísla těžko čitelná. Lékař si to prohlížel a mlčky přemýšlel, jak to do protokolu popíše. Žofin čekal na nejvhodnější příležitost. Po chvilce ten lékař zoufale prohlásil: ‚Co to sakra je?‘ A Žofin velice rychle reagoval: ‚Vypadá to jako identifikační číslo z věznice, ale já to mám vytetováno na noze.‘ Pak si vyhrnul nohavici a ukázal nám své číslo.“

Společně s Matyášem jsme se zasmáli.

„Dalším sanitářem,“ pokračoval jsem, „je chlápek, který má přezdívku Šuft. Ten na pitevnách často způsobí nějakou pohromu. U jedné pobodané mrtvoly se Šuftovi podařilo nedopatřením udělat dvojnásobek bodných ran, než kolik ta mrtvola měla na začátku pitvy. Upřímně nevím, jestli má jen smůlu, nebo je opravdu tak nešikovný, jak o něm ostatní říkají. Navíc je to hypochondr. – Pak je tam Antonio. Ten ve svém volném čase píše básně. Byl jsem jednou při tom, jak Antonio vezl mrtvolu z pitevny zpátky do chlaďáku, a když otevíral dveře, z chladicího boxu vyletěla moucha. Antonia to velice zaujalo. Když mrtvolu uložil, přišel ke mně a začal se mnou filozoficky debatovat o tom, jak je možné, že ta moucha ten mráz přežila.“

„A co ten čtvrtý sanitář?“

„Žeton! To je gambler. Ty pokerové turnaje byly jeho nápad. Než vzal práci na pitevnách, pracoval v rehabilitačním centru, proto dokázal ztuhlou mrtvolu rozvolnit nejlépe ze všech ostatních. Je to stejný šílenec jako ti tři. – Probíhala pitva mladého chlapa, který se utopil ve fontáně, když se opilý vracel z plesu domů. Když ho Žeton svlékal z těch mokrých šatů, zalíbila se mu kravata, kterou měl ten utopený na sobě. A co myslíš, že se potom stalo? Žeton přišel za lékařem a sdělil mu, že ta kravata je moc pěkná, a pak se ani trochu nezastyděl a s vážnou tváří se zeptal, jestli si ji prý může nechat.“

Prozradil jsem Matyášovi další historky z piteven, čím více jsem měl upito, tím divočejší mé historky byly. Černý humor mu nevadil, ale v průběhu večera jsem si uvědomil, že se musíme začít bavit zase o něčem jiném. Chvíli jsme hovořili o jeho cestování. Znovu mne lákal, abych se k němu přidal, až pojede na další výlet do zahraničí. Byli jsme z alkoholu už v příjemné náladě, rozhodli jsme se zaplatit a odejít z hospody. Před hospodou mi Matyáš nabídl cigaretu, kterou jsem zdvořile odmítl.

On si zapálil a pak nastal jeden tichý okamžik, kdy Matyáš vdechl kouř z cigarety a následně ho uvolněně vydechl. Jen jsem jej pozoroval a mlčel. V ten moment jsem si uvědomil, že mu závidím. Matyáš, jako kdyby to zase poznal z výrazu mé tváře, se mě zeptal: „Co budeš dělat?“

Mohl jsem třeba žertovat a zavádějící odpovědí konverzaci vést jiným směrem. Bylo by to pohodlnější, ale rozhodl jsem se říci upřímně, co jsem si myslel, že mne čeká. „Musím se s Micou rozejít. To, co dělám, není vůči ní fér.“

Matyáš byl mou odpovědí očividně zklamaný. Zase potáhl z cigarety, chtěl mi nejspíš říct, že si myslí, že je to chyba, a možná měl pro mě i vhodnou alternativu, rozhodl se však neříkat nic. Mlčel a nechal mne, abych sám bojoval se svými myšlenkami.

„Když u mě Mica byla, poprosila mě, abych s ní šel na oslavu narozenin její babičky. Má tam přijít hodně hostů a Mica i přes svoji stydlivou povahu babičce slíbila, že tam bude taky. Řekla mi, že by na oslavu šla ráda se mnou, protože jen se mnou se prý dokáže ve společnosti uvolnit.“ Nechtěl jsem se s Micou rozejít hned na oslavě, ale tón mé příští věty zněl tak zřejmě apaticky, že bylo naprosto marné Matyáše ujišťovat. Podle jeho reakce jsem věděl, že by mi nevěřil. „Bylo moc hezké, co mi Magdaléna řekla,“ dodal jsem.

„Povídej mi raději o tvé knize. O čem je?“ zajímal se Matyáš a myslel si, že tak jednoduše změní téma.

„O čem je moje kniha?“ povzdychl jsem si, ale nezdráhal jsem se Matyášovi prozradit zápletku, a aniž bych ho předem upozornil na některé spojitosti mezi knihou a realitou, začal jsem vyprávět děj.