KAPITOLA 16 Mica

Nádherná, něžná, vždy veselá, usměvavá a laskavá. Taková byla Magdaléna. Vymyslel jsem jí přezdívku. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale začal jsem jí říkat Mica. Bydlela s rodiči v domě ve stejné vesnici jako její babička, o kterou se starala podobným způsobem jako já o své prarodiče. I přes veškeré dojmy, které z Magdalény můžete mít, věřte, že i když se se mnou dokázala uvolnit, ve společnosti čítající tři a více lidí nikdy moc nemluvila. Byla tichá, a když se jí někdo, koho neznala dobře, na něco ptal, odpovídala často jedním slovem, styděla se, nevěřila si a chtěla konverzaci co nejdříve ukončit. Já jsem byl úplný opak, zásluhou bohaté praxe mé bývalé práce. Neřekl bych, že Mica mé excentrické chování vyloženě obdivovala, ale byl jsem si jistý tím, že její stydlivost ji ve společnosti velmi trápila. Brzy jsem pochopil, že potřebuje člověka, ke kterému by se mohla upnout, od kterého by se mohla něco naučit, ale zároveň mít pocit, že tomu člověku pomáhá zase s jeho problémy. A ve mně takového člověka začala vidět.

Mluvili jsme spolu o mé bývalé práci. Popisoval jsem jí všechny podlé praktiky, kterých jsem se coby obchodník dopouštěl a za které jsem se tolik styděl. Vzbuzoval jsem v ní pocit, že potřebuji pomoc. Sdělil jsem Magdaléně, že se chci kvůli své minulosti změnit. Inu, změnit se… Ve skutečnosti jsem si nebyl jistý, jestli na svoji minulost chci zapomenout, nebo od ní utéct, či se z ní nějakým způsobem vyléčit. Mica mi v tomto rozhodování velice pomáhala. Začalo období příjemných schůzek s dívkou, která se mi zapsala do paměti jako „zrzka z nedaleké vesničky“. Byla vášnivou čtenářkou. Samozřejmě jsem jí dal přečíst svoji první knihu. Podle očekávání ji dojala. Prý jak někdo, kdo napsal tak dojemný příběh, mohl mít zájem o práci podomního prodejce.

Když jsem Mice sdělil, že se chci polepšit, sama to vzala velice vážně a utvrdila se v tom, že mi musí pomoci, jako kdyby věřila, že já sám toho nebudu schopen. Pravděpodobně jsem toho podvědomě začal zneužívat. Cítím se trapně, protože si nyní uvědomuji, že jsem v té době byl před Micou opravdu otravně ukňouraný. Nebudu lhát, její pozornost mi dělala dobře, a byť jsem k sebelítosti neměl žádný důvod, ona mě vždy vyslechla.

Scházeli jsme se skoro každý den a velice jsme se sblížili. O mé matce jsem s Micou ale mluvit nedokázal. Ona věděla, že se mi o tom, co se stalo mezi mnou a mojí matkou, těžce mluví. Chtěla to znát, a právě to její zřejmé očekávání na mne působilo naléhavě. Možná proto jsem s ní o tomto tématu nedokázal hovořit.

Jednou, už bylo pozdě večer, šli jsme společně z kina. Byla tma, opouštěli jsme budovu a mířili směrem k mému bytu. Konverzace byla plodná, nebylo proč spěchat. Potáceli jsme se parkem. Na dohled nikde nikdo a Mica se uvolnila.

„Příště už budu vybírat já, na jaký film půjdeme,“ říkala mi. Nezněla vyčítavě, její tón v hlase byl příjemný jako obvykle. „Ty vybíráš vždy jen ze dvou kategorií. Buď životopisná dramata, nebo dramata,“ smála se.

„Asi na tom něco bude. Takže příště půjdeme na komedii?“

„Možná, nebo na pohádku.“

„Dobrá, nejsem proti. Stejně tam chodím jen kvůli těmto zpátečním procházkám.“

Ona skočila vzápětí na mírně vyvýšený obrubník na kraji chodníku a balancovala na něm. „Ze stejného důvodu chodím do toho kina i já.“

„Opravdu?“ Mica souhlasně kývla hlavou a držela balanc. „Až se rozhodneme být chytřejší, možná bychom mohli ušetřit peníze a zakázat si kino. Můžeme chodit jen sem a tam, to nic nestojí,“ pravil jsem a zasmál se, Mica se ke mně přidala. Vzápětí ztratila rovnováhu a šlápla z obrubníku zpátky na nevyvýšenou část chodníku.

„Co bychom potom dělali s ušetřenými penězi?“

Zamyslel jsem se. „No, mohli bychom je utrácet za divadelní představení. Budova divadla je dál než kino, tudíž tyto zpáteční procházky by byly mnohem delší.“

Mica se rozběhla a skočila mi do náruče. „Ano, to je chytré!“ zvolala roztomile. „To bych si přála.“ Objímali jsme se pevně a dlouho. Když jsme se za pár minut pustili, dodala ještě k tématu. „Mám ale podmínku, ty hry musí být komedie nebo pohádky.“

Souhlasil jsem. Pak jsme pokračovali v chůzi. Vycházeli jsme z parku, rozhodl jsem se pokusit štěstí a zeptal jsem se: „Dnes u mě zůstaneš?“

„Ha,“ zvolala Mica. „Já věděla, že tato otázka přijde.“

„Ovšem, ptám se tě na to vždy.“

„Tak taky znáš odpověď,“ prohlásila uvolněně.

„Třeba dnes změníš názor, když tě nalákám na pár kapitol z mé nové knihy.“

„Ty bys mě nechal, abych si to přečetla?“

„Potřebuji znát objektivní kritiku a ty přece ráda čteš.“

„A co když se mi to nebude líbit?“

„Tak číst přestaneš a budeme dělat něco jiného,“ lákal jsem ji.

„Mazané. Někdy zapomínám, že jsi býval obchodník.“

„To je dobře, že na to zapomínáš,“ pravil jsem spokojeně, Mica ale neskončila.

„Pak mi to ale bohužel vždy něčím připomeneš a kouzlo je pryč. Takže odpověď je zase ne.“

Snažil jsem se vypadat roztomile a zároveň zklamaně. „Ani nevíš, jak moc stojím o tvoji… kritiku. Já ji nutně potřebuji.“

„Ty jsi ale herec, že? Musím být zodpovědná za nás za oba. Od tebe čekat zodpovědnost… nedočkala bych se.“

„Ach…,“ prohlásil jsem se značným přehráváním. Mica asi už tušila, že bude následovat nějaká recese. Začal jsem spontánně a poeticky přednášet něco jako báseň. „Nač lámat si hlavu, zda zodpovědný jsem?“ prožíval jsem to. „Zrzavý vlas tvůj zřím… mé srdce plesá jen,“ Micu mé vtipné vystoupení velice rozesmálo. Teatrálně jsem pokračoval dál. Přehrával jsem. „Jen zůstaň se mnou na noc, ženo! Pobavíme se, otevřeme víno… jedno!“

Nutno vložit vsuvku. Abychom si rozuměli, drazí čtenáři, snažil jsem se Micu především pobavit. O uměleckou hodnotu mi samozřejmě v tom okamžiku vůbec nešlo. Myslím, že to je zřejmé, chtěl jsem to jen potvrdit. Ve svém představení jsem pokračoval. Neváhal jsem přidat i pár divadelních póz. Mica se bez přestání po celé mé vystoupení hlasitě smála.

Ke konci jsem přidával v improvizaci. Ze sdruženého rýmu jsem skákal na střídavý a zase zpátky, pak na obkročný, tak jak mě to zrovna napadlo. Byl z toho chaos, ale o to víc se Mica bavila. „Další trumf si z rukávu vytáhnu. Když nestačí tě novou knihou lákat, nebudu moct vesele si skákat… Protože… Protože…,“ hledal jsem další verš. „Když po tvé pozornosti zběsile prahnu…, po tom trumfu rychle sáhnu. Řekneš mi pak své ano… A to, co mohlo se stát, kdybys řekla ne, to si povíme až ráno!“ zakončil jsem.

Mica se přestala smát a pak se mě zeptala. „A co je ten tvůj trumf?“

„Melta,“ odpověděl jsem.

Ještě chvíli vzdorovala, tak jsem jí navrhl, že pokud ještě aspoň hodinku se mnou zůstane, odvezu ji potom bez přesvědčování domů. Nakonec mi na to kývla a společně jsme šli do mého bytu.

Seděla na mé posteli a chystala se mi po přečtení prvních dvou kapitol mé nové knihy říct svůj názor. „Nemohu si pomoci, něco mě nutí srovnávat…“

„No a?“

„Oproti tvé první knize je tohle velmi… Jak bych to… No prostě šedé.“

„Šedé?“

„Melancholické je možná to správné slovo. Chápu, že je to úplně nový příběh, ale překvapuje mě, že s další knihou měníš styl psaní i žánr,“ pravila. Napadlo mě na to říct pár bezobsažných frází, ale uvědomil jsem si, že mlčet bude mnohem lepší než reagovat floskulemi. Určitě bylo ještě něco, co mi chtěla Mica ke knize říci, rozhodla se však rukopis položit. „Tak uvidíme, co z toho nakonec bude…“ Pak jsme si už začali povídat o něčem jiném. Ke knize jsme se toho večera už nevrátili.

„Co práce, už jsi něco našel?“ ptala se.

„Ano, úplně jsem ti to zapomněl říct. Půjdu na pohovor,“ šel jsem směrem k mému pracovnímu stolu a něco jsem začal hledat v šuplíku. „Vytiskl jsem si tu pozvánku, někde ji tady mám.“ Když jsem ji konečně našel, podal jsem ji Mice.

„To je nějaký vtip?“ reagovala po přečtení papíru, který jsem jí dal. „Tohle chceš dělat?“

„Určitě,“ odpověděl jsem záměrně tak, aby bylo vidět, že jsem odhodlaný a nadšený z té příležitosti. Je pravda, že podobnou reakci jsem očekával a chtěl jsem následně Mice demonstrovat, že se nejedná o žádný vtip. „Je to příhodné, chtěl jsem fotografovat, a zároveň jsem chtěl, aby ta práce měla nějaký smysl.“

„Tvoje psaní má smysl… Tohle je divný.“

„Získal bych spoustu inspirace k psaní!“ můj nadšený výraz mi na tváři nepolevoval.

„No já nevím,“ řekla Mica. Dívala se stále na ten papír a přemýšlela.

„Chci to vyzkoušet, o nic nejde. Počkej, udělám ti tu meltu,“ vyrazil jsem svižně do kuchyně vařit vodu.

Když jsem se vrátil, Mica se zdála být už klidnější. „Děláš to kvůli tomu, že se v sobě nemůžeš vyznat? Je to tak? Proto chceš dělat takovou práci.“

Posadil jsem se vedle ní na postel. V ruce jsem držel hrnek horké melty. „Neber to prosím tak vážně. Vidím, jak jsi z toho zaskočená. Já…,“ snažil si získat trochu času. Podal jsem jí hrnek s meltou. Mica položila papír vedle sebe na postel a hrnek si ode mne vzala. „Snažím se prostě jen přijít na to…“ Ona se na mne s napětím dívala. „Zkrátka chci poznat…,“ nemohl jsem přijít na slova, kterými bych to mohl vyjádřit nejlépe, a nechtěl jsem také situaci více dramatizovat, až jsem nakonec nekonkrétně prohlásil: „Chci se dozvědět, o čem to všechno je a co to má za smysl.“ V té chvíli jsem to nemohl lépe vysvětlit. „Chci to zkusit!“

„Dobře, pokud si opravdu myslíš, že ti to taková práce pomůže pochopit, nebudu tě samozřejmě přesvědčovat. Musíš ale vědět, že z toho nemám dobrý pocit.“

„Máš z něčeho konkrétního strach? Protože já tu práci vidím pouze jako výzvu a zkušenost,“ ujišťoval jsem ji i sebe.

„Pokud bych měla z něčeho strach, řekla bych to nahlas, a pak by se to nestalo.“

„Cože? Tomu nerozumím.“

„Je to taková moje záchrana. Vždy, když se něčeho bojím, představím si ten nejhorší scénář, pak ho řeknu sama před sebou nahlas. Když to udělám, nevyplní se to.“

„To je nějaké kouzlo?“

„Jen jiný úhel pohledu. Jako v tvojí knize.“

„Tak to řekni…“

„Ne, před tebou to říct nemůžu.“

Objal jsem ji. Udělal jsem to pomalu, abych na postel nerozlil hrnek s meltou, který držela v ruce.

„Mám tě moc ráda,“ řekla mi.

Asi vám je už jasné, že i přes veškerá ujištění, která ode mne Mica slyšela, zůstala se mnou celou noc, až do rána.

Věděl jsem, že je do mě zamilovaná. Svými pocity jsem si nebyl ale tak jistý, a to mi velice vadilo. Jako obchodník jsem v každé situa­ci myslel na zadní vrátka. Bylo velice těžké se to odnaučit. I když mi bylo smutno, když jsem s Micou zrovna nebyl, i když jsem se těšil, až ji zase uvidím, nemohl jsem se zároveň stále zbavit svého vyučeného obchodního reflexu, který mi nutil myšlenku potlačit emoce, myslet jen na sebe a využít vše pro svůj prospěch. Obával jsem se, že se tohoto hnusného reflexu nezbavím už nikdy, že mi zůstane, a pokud nebudu dostatečně ostražitý, že tak možná někdy ublížím člověku, na kterém by mi mělo záležet. Myslel jsem na to, že musí přijít ta událost, o které jsem mluvil s pratátou. Doufal jsem, že přijde, a zároveň jsem se toho bál.