KAPITOLA 25 Večer se sanitáři

Byla sobota a já jsem nesl prarodičům nákup. Jako obvykle jsem byl očekáván. Tentokrát jsem ale byl rozhodnutý, že jen předám, co jsem nakoupil, a odejdu. Ještě nikdy jsem do té doby neporušil kávový rituál. Sanitáři mne již několikrát zvali na partičku pokeru a já se s nimi domluvil zrovna na onen sobotní večer. Že jsem ale neměl ani trochu času, abych se u prarodičů zdržel, nebyla pravda. Byl jsem už rozčilený a také unavený ze všech těch babiččiných připomínek a výčitek, které jsem každou sobotu musel poslouchat. Odmítl jsem tak mého pratátu, který jako obvykle otevřel dveře a zval mě dál.

„Nezlob se, ale pospíchám. Dovnitř nepůjdu,“ řekl jsem stroze.

„To si se mnou nedáš ani kávu?“ ptal se zklamaně.

„Ne,“ odpověděl jsem a podával mu tašku s nákupem. Chtěl jsem mu říci o tom, že jdu večer na schůzku, jistě by ale poznal výmluvu. Začal by se mne pak nejspíš vyptávat, v kolik hodin přesně na schůzce mám být a jestli nemám jen trochu svého času na krátký rozhovor. Věděl jsem, že se na mne těšil, ale představa, že mi babička bude zase cokoli vyčítat, mne nutila otočit se a odejít.

„Jen okamžik počkej, přinesu ti peníze za ten nákup,“ snažil se mě zastavit pratáta.

„Dáš mi je příště. Teď už musím jít.“

Když jsem na tuto chvíli vzpomínal za několik dní, samozřejmě mě velmi mrzelo, jakým způsobem jsem se s ním rozloučil. Toho večera jsem už ale myslel na něco jiného a těšil se na poker se sanitáři.

Když jsem dorazil na místo, poděkoval jsem za pozvání a sedl si na volnou židli u kulatého stolečku. Byli tam všichni: Žofin, Antonio, Žeton i Šuft. Žeton začal rozdávat karty, Žofin naléval víno do skleniček a Antonio se na mě díval. „Copak?“ ptal jsem se ho.

Antonio ještě chvíli mlčel, pak mi ale odpověděl. „Pozoroval jsem, jak ses posadil k pokerovému stolu. Tak klidně, jako kdybys byl v podobné situaci nesčetněkrát.“

Jako obvykle jsem neměl, co bych na to Antoniovi řekl. Ani jsem nemusel, protože on zpětnou reakci většinou neočekával.

„Za pozvání nám neděkuj. Bílé polosladké, nebo červené suché?“ vzal si slovo Žofin.

„Bílé.“

On se chopil láhve bílého vína a naléval do skleničky. „Do červeného dospěješ,“ usmál se na mě. Všiml jsem si, že jsem v tom prostředí trochu nervózní, měl jsem v plánu se opít co nejdříve a nemyslet na to, že hrajeme poker v místnosti, kde se uchovávají mrtvá těla v chladicích boxech.

„Můžeme začít konečně hrát, když je Darek už tady?“ prohlásil Žeton, který nemohl trpět další čekání.

Každý si vzal své karty a hra mohla začít.

Po hodině hraní byla konverzace zajímavější než samotná hra. Zprvu jsem se příliš nezapojoval. Byl to Žofin a Antonio, kteří mluvili u stolu nejčastěji a nejdéle. Žofin vždy začal uvolněně vyprávět nějakou příhodu z piteven a Antonio příběhu dodával filozofický nádech.

„Vzpomínám si,“ vyprávěl Žofin, „že Šuft jednou zaměnil omylem identifikační cedulky dvěma mrtvolám. Byli to dva muži a byli si velice podobní. Než se na to přišlo, bylo po kremaci a každý z těch mužů byl pohřben na úplně jiném hřbitově, než být původně měl. Docela velký průšvih, ale podařilo se to utajit.“

Zase jsem měl ve tváři ten překvapený a udivený pohled. Šuft se sice díval na své karty, ale neváhal reagovat na historku, kterou o něm říkal Žofin. „Naštěstí byly při obřadech obě rakve zavřené.“

„To se opravdu stalo? To je hrozné,“ řekl jsem napůl vážně. Proč napůl? Nepochybně to bylo hrozné, ale… Žofin mi uprostřed mé myšlenky dolil vína, a když byla má sklenička už zase plná, dokončil jsem myšlenku… Nepochybně to bylo hrozné, ale také z nějakého takřka až nevysvětlitelného důvodu jsem se chtěl smát.

Antonio na mne zase hleděl a nejspíš věděl naprosto přesně, co si myslím, protože, jako kdyby mi četl myšlenky, prohlásil: „Je to zvláštní, že? Člověk si při takové historce uvědomí, jak je všechno pomíjivé. Dokonce i ten poslední den loučení s člověkem je vlastně pouze přetvářka.“

„Přetvářka?“

K mému překvapení se do toho vložil Žeton a pokusil se mi vysvětlit, o čem Antonio mluvil. „Často o tom tady u karet debatujeme. Pohřeb je přeci jen jedna velká přetvářka. Ta historka to dokazuje. Tím, že někdo přijde truchlit na pohřeb, nikomu už nepomůže, jen sám sobě. Na pohřeb jdeš přeci ze sobeckých důvodů, abys v sobě ukojil představu, že ti na tom, kdo zemřel, tolik záleželo.“

„A co třeba důstojné rozloučení?“ snažil jsem se vyjádřit svůj neutrální postoj.

„Co to vlastně znamená důstojné rozloučení? Ten mrtvý už to přece nevidí! Pohřeb je jako mejdan pro někoho, kdo na něj nemůže přijít,“ pravil velmi vážně Žeton.

Pak si vzal slovo zase Antonio a doplnil: „A někdy se stane, že pozůstalým záleží víc na tom dni, kdy někdo umřel, než na tolika dnech, kdy žil. Většina lidí umře v tichu a samotě. Tady na pitevnách to všechno vidíš a nakonec zjistíš, že život vůbec nic neznamená. Je to všechno jen parodie. Když si to vždy během práce uvědomím, je mi do smíchu.“

Míra alkoholu v mé krvi způsobila, že jsem o filozofování se sanitáři měl mnohem větší zájem, než kdybych v náladě nebyl. Neodpustil jsem si poznámku: „Napadá mě, není to takový ten smích, který je zároveň smutkem? Protože se domnívám, že tohle jsou všechno tak hluboká témata, že člověk má tendence po čase otupět. Smích pak může být obranou. Nemýlím se?“

Po chvíli ticha, která nastala, jsem dostal odpověď: „Většina lidí ani nedokáže přijmout smrt jako samozřejmou část života. Je to obrovská odpovědnost uvědomit si, že život můžeme zaplnit lítostí nebo radostí. Ty jsi přece spisovatel, takže tomu rozumíš.“

„Mám strach, že tomu rozumím až příliš,“ řekl jsem. „Zároveň nechci věřit tomu, že život nemá žádný smysl.“

Antonio se najednou rozesmál. „Tak to bys tady v této práci neměl zůstávat dlouho.“

„Otupíš, ani si to neuvědomíš,“ doplnil Antonia upřímně Šuft.

Opřel jsem se do židle, protáhl jsem se, ještě malou chvíli mlčel a pak prohlásil: „Měl bych o vás všech napsat knihu!“

Pokračovalo se ve hře a pilo se. Pilo se opravdu hodně. Díky tomu, že Žofin vyskočil na židli a přelepil čidlo autonomního kouřového hlásiče, který byl na stropě, jsme mohli v místnosti kouřit cigarety. Věděl jsem, že mi ráno bude špatně, ale s každou skleničkou a s každou další vykouřenou cigaretou přicházela od sanitářů další historka z piteven. Čím déle jsem tam byl, tím více jsem nechtěl, aby večer skončil.

„Vzpomínáte si,“ začínal Žofin novou příhodu, „jak jsme Antoniovi jednou vyměnili kelímky?“ Všichni kromě Antonia a mě se začali smát.

„Tohle Darek slyšet nemusí,“ snažil se Antonio Žofina zastavit, ale bylo zřejmé, že to prohlásil jen tak, a nijak nenaléhal.

„O co jde?“ ptal jsem se zvědavě. Žofin se na mě podíval a pokračoval.

„Možná sis všiml, že Antonio mívá při pitvě na poličce nachystané úplně identické kelímky, které využívá pro odběr biologického materiálu.“

„To máte ale všichni,“ reagoval jsem.

„Ano, ale Antonio tam má jeden kelímek navíc.“

„Aha,“ řekl jsem a pak už jen napjatě poslouchal.

„Víš, je daný postup, jak při pitvě sanitář tyto kelímky naplňuje. Zpravidla zprava naplní kelímek střevním obsahem, vedlejší vyplní žaludečním obsahem, pak je kelímek pro odběr moči a kelímek na odběr krve. Antonio má však na rozdíl od nás na pitevně pátý kelímek. Má ho úplně na levé straně a v něm své espresso,“ uculil se Žofin.

Najednou jsem se podíval na Antonia a hned mi bylo vše jasné. „Ne! To jste mu neudělali?!“ zvolal jsem.

Žofin jen pokýval hlavou.

Rukou jsem si zakryl ústa při představě, která mi z příběhu přišla na mysl. Antonio chtěl ještě něco dodat. „Na moji obranu, ty kelímky vypadají všechny stejně, a pokud je člověk hodně unaven, nepozná rozdíl v chuti mezi žaludečním obsahem a kávou z nemocničního automatu.“

To už jsem se ale musel nahlas smát. Tak zábavný a inspirativní večer jsem již dlouho nezažil. Žeton nás pořád pobízel, abychom se věnovali hře, ale i přes svoji nervozitu, která pramenila zejména z toho, že nevyhrával, se dokázal bavit společně s námi. Šuft nám ve chvílích ticha připomínal svoji hypochondrii a často prohlašoval, že ho něco bolí nebo že je mu špatně. Svým chováním mi tak trochu připomínal babičku, ale nenechal jsem si tím zkazit večer.

Antonio náhle vstal od stolu a prohlásil, že půjde ještě pro víno. Poprosil mě, abych ho doprovodil.

Šli jsme společně do šatny, kde měl v osobní skříňce uschovány další láhve. „Proč jsi vůbec minule nemohl přijít, Darku?“ ptal se mě, když jsme vkročili do místnosti.

„Měl jsem schůzku.“

Antonio odemykal svoji skříňku. „S ženou?“

„Jistě.“

„A proč s ní nemáš schůzku dnes?“

Pousmál jsem se a prohlásil: „To je docela dobrá otázka.“

Antonio ze skříňky vytáhl tři láhve. „Chápu, je to složité.“

Když Antonio trochu poodstoupil, měl jsem na malý moment možnost nahlédnout do jeho skříňky, a tak jsem na vrchní poličce zpozoroval něco, co mne vyděsilo. Ukázal jsem prstem na ten objekt.

„Je to skutečné?“ vyděšeně jsem se ptal.

„Ano, je skutečná,“ odpověděl mi Antonio poklidně.

„A proč to máš tady?“

„Nikdo o něj neměl zájem.“

„O něj? Takže to byl muž?“

„To se nakonec nezjistilo, ale já mu říkám Yorick.“

„Jistě, jak jinak.“

Nemohl jsem stále vyjít z údivu. Na poličce v jeho skříňce byla lidská lebka a mé prvotní dojmy z té situace říkaly, že pro Antonia představuje jen pouhou trofej. To jsem se ale velice mýlil. Antonio mi prozradil příběh o tom, jak lebku získal: Před pár lety se v lese kousek za městem našla kostra člověka. Kvůli identifikaci byla nařízena soudní pitva, ale nakonec se nezjistilo nic. Dokonce v té oblasti nikdo nikoho ani nepohřešoval. Uběhla nějaká doba a případ byl uzavřen.

„Je přece hrůza, jenom si představit, že nikomu ten člověk nechybí,“ říkal ještě Antonio. „Vím, jak podivně to zní, ale…,“ pohlédl na mě, „mně dává smysl, že nic žádný smysl nemá. Chodím se na tu lebku dívat a připomínám si…“

„Je to podivné,“ skočil jsem mu do řeči. „Je to podivné, ale… zajímavé zároveň.“

„Podivné a zároveň zajímavé je to, k jak ponižujícím koncům můžeme dospět. Ta lebka je vyvařená, čistá a nesmrdí. Podal bych ti ji, ale když se s ní manipuluje, vypadávají z horní čelisti zuby… Víš, Darku, já trpím ataraxií.“

„Ataraxií? Uvědomuješ si, že každý, kdo nedokáže udržet krok s tvými myšlenkami, se nejspíš domnívá, že jsi šílenec?“

Najednou se Antonio zamyslel a začal ještě něco ve skříňce hledat. „Možná bych pro tebe něco měl…,“ trvalo mu ještě okamžik, než našel, co hledal. Potom se ke mně otočil. V ruce držel malou dřevěnou krabičku. „Ptáš se na tolik otázek. Já nebýval jiný, ale pokud bych ti měl poradit, někdy je lepší se něco nedozvědět, a zpomalit.“ Otevřel dřevěnou krabičku a vytáhl z ní marihuanovou cigaretu. „Samozřejmě ale záleží na tobě.“

Když jsme se s Antoniem vraceli zpátky k pokerovému stolu, přišli jsme do místnosti uprostřed rozpravy. „A už tě někdy napadlo, že kdybychom jeli odtud všichni v jednom autě, vybourali se a umřeli, že by to zítra neměl kdo pitvat?“ ptal se Žofina sanitář Šuft.

„A taky fotit,“ doplnil jsem.

Antoniova rada, že někdy je lepší se něco nedozvědět, a jen zpomalit, mi postupem večera začala pořádně vrtat hlavou. Když ale přišla řada na historky o policistech a pracovnících pohřební služby, rozhodl jsem se sanitářům položit otázku, nad kterou jsem již pár dní přemýšlel. Připomněl jsem všem pitvu ubitého bezdomovce. Pak jsem se obrátil na Žofina.

„… Doktor ti poručil odřezat zádové svaly a kusy masa dát potom do plastové nádoby, a když jsem se ho ptal, proč se to maso odřezává, odpověděl mi, že je to maso pro psy.“

„Ano, vzpomínám si,“ řekl mi Žofin.

„Já to nepochopil. Maso pro psy?“

„No, požádal o to ten plukovník. Někdy se to tak dělá…“

„Ale, vždyť…“

„Je to pro policejní psy!“ ujal se slova najednou Žeton. „Policie má výcviková centra a zařizují si vlastní chov. Oni učí psy na lidské maso, které jiným způsobem sehnat nemůžou.“ Po jeho výkladu mi to už docházelo a možná jsem v tom okamžiku i trochu litoval, že jsem se vůbec ptal. Žeton potom rozpoutal další debatu o kuriozitách s policisty.

Seděl jsem a poslouchal. Když domluvil, ještě chvíli jsem si v hlavě skládal své následující věty. Z alkoholu se mi už hodně motala hlava. „To, co tady říkáš, zní až neuvěřitelně. Chtěl bych se vás ještě zeptat, ale nevím, jestli dokážu správně zformulovat otázku.“

„Darku, všichni jsme už za dnešní večer dost opilí. Můžeš využít naší opilecké upřímnosti,“ řekl Žeton.

„Nikam nespěchej a rozmysli si to,“ skočil mu do řeči Antonio.

Žeton si pak vzal slovo zpátky. „Zformuluj to a ptej se. My ti odpovíme.“ Svá další slova už směřoval na ostatní sanitáře. „Já bych byl velice rád, kdybych si o sobě přečetl v nějaké beletrii.“

„No, chci se zeptat…,“ odhodlal jsem se konečně, „jak je to s empatií na pitevnách? Existuje nějaký správný postup?“ pohlédl jsem zároveň na Antonia a doufal v odpověď. Než jsem se jí však dočkal, ozval se Šuft.

„Empatie? Co to je?“ ptal se mě a já jsem v ten okamžik nepoznal, jestli svoji otázku myslel ze srandy, nebo opravdu nevěděl, co znamená slovo empatie.

Už jsem chtěl slovo definovat, ale Antonio mne předběhl a vysvětlil to Šuftovi svým osobitým způsobem. „To je, když únavou zívám a ty to po mně opakuješ, když mě při tom vidíš.“

Na to již Šuft nereagoval a následně mu Žeton připomněl, že se čeká na jeho sázku. Nikdo se do odpovědi na moji otázku příliš nehnal. Když si však Žofin nalil do sklenice víno, napil se a zapálil si cigaretu, pokusil se mi aspoň nějak odpovědět. „Ptáš se, jestli to, co na tom stole leží, je jen nějaká schránka bez duše, nebo naopak něco posvátného? K tomu už přistupuje každý individuálně. Je to prostě práce.“ Dlouze pak potáhl z cigarety. „Každý z nás tady viděl hrozné věci a slyšel strašné příběhy o zavražděných ženách, mužích i dětech. Viděli jsme mrtvoly v nejrůznějších stadiích rozkladu. Shnilá páchnoucí těla prolezlá červy a další havětí…“

Žeton si neodpustil vsuvku. „Při takových pitvách se vždy cítím spíš jako helmintolog než jako sanitární pracovník.“

„Jen se snažím vysvětlit,“ pokračoval zase Žofin, „že stejně jako v každé jiné práci, tak i tady člověk otupí.“

„A co ty, Antonio? Co bys řekl k empatii na pitevnách?“ ptal jsem se.

„Já sám projevy empatie už moc nevnímám. Vlastně, když nad tím přemýšlím, kvůli téhle práci jsem ty projevy přestal vnímat i jinde,“ řekl mi.

„Je to tím otupěním?“

„Dokážu o tom dlouhé hodiny debatovat, ale pravda je taková, že když pracuji, tak mrtvé tělo nevnímám jinak než jen jako maso a kosti. Při práci si ani neuvědomuji, že to kdysi chodilo, mluvilo nebo žilo. – Ale můžu ti říci něco zajímavého, možná to někdy do své knihy použiješ…“

„Myslím, že materiálu do knihy mám po dnešním večeru dost, ale i tak bych si to rád poslechl.“

„Když jsem tady nastupoval před šesti lety jako sanitární pracovník, měl jsem ve tváři úplně stejný výraz, jako máš ty. Byl jsem plný dojmů a euforie. Asi by tomu většina lidí neuvěřila, ale já jsem se dříve opravdu do této práce velice těšil, protože jsem věděl, že zde každý den zažiji něco mimořádného. V jedné chvíli, to jsem tu už pracoval pár měsíců, jsem si uvědomil, jak na mne atmosféra pracoviště silně působí. Asi to po celou dobu působilo i podvědomě, ale po těch pár měsících jsem už najednou věděl, že jsem se hodně změnil.“

Nastalo naprosté ticho. Dokonce i Žeton se přestal dívat na své karty a poslouchal Antonia. „Jaká to byla chvíle?“ ptal jsem se.

„Pitval jsem mrtvolu s jednou lékařkou, která tady již nepracuje. Šlo o dopravní nehodu a ta lékařka řekla větu, na kterou nemůžu zapomenout a nejspíš ani nikdy nezapomenu,“ Antonio náhle očima zkontroloval ostatní sanitáře, jako kdyby měl poprvé chuť se zajímat o jiný názor, než byl ten jeho. „Možná se to někomu může zdát jako úplná hloupost, ale ona tenkrát prohlásila, že záda pitvat nebudeme, protože se jí to zdá v tomto případě jako hanobení.“ Pozorně sledoval naše reakce, ale viděl, že pointa nám dochází velice pomalu, a tak se to rozhodl ještě lépe vysvětlit. „Nešlo ani tak o to, co řekla, jako o to, jak jsem se v té chvíli cítil. Myslel jsem na dvě věci: buď že mě těší, co řekla, z morálních důvodů, nebo že mě to těší kvůli tomu, že mi tím ušetřila práci se šitím stehů.“

Po chvilce se ostatní sanitáři začali nahlas smát. Já jsem ale zůstal vážný stejně jako Antonio, který to rozhodně jako legraci nebral. Dal mi tím jasně svoji odpověď. Otupěl.