KAPITOLA 2 Marná snaha

Utkvěla mi v paměti jedna z mnoha vzpomínek na mého pratátu. Tenkrát jsme si povídali o mé nové pracovní pozici obchodního zástupce. Těšilo mě, že jsem tu práci dostal, pratáta byl ale k mé nové práci skeptický, zároveň mi však nedokázal nic zakázat.

„Asi bych to dělat nemohl,“ řekl mi, když jsem mu vylíčil, jak vypadá moje pracovní náplň.

„Proč?“ ptal jsem se.

„Myslím, že při výkonu takové práce musí mít člověk… určitý charakter. Podle mě zahrnuje práce obchodníka časté promluvy se sebou samým,“ začal opatrně. „Možná to není tento případ, ale něco mě nutí říci nahlas, co mám na mysli.“

„Jsem zvědavý na tvůj názor, pratáto.“

„Když jsem byl ve tvém věku, o obchodnících tohoto typu se říkalo, že ten nejtalentovanější z nich umí prodat nejhorší zboží za nejvyšší cenu a ani se přitom v obličeji nezačervená.“ Řekl to tím svým klidným tónem v hlase, proti kterému nešlo nic namítnout. Pokračoval by, ale věděl, že tenkrát bylo naprosto marné mne varovat před vším, co mne podle něj v nové práci čekalo. Znal mě dostatečně na to, aby věděl, že přes moji tvrdohlavost spojenou s nadšením nebudou mít na můj názor jeho racionální připomínky žádný vliv. I proto je nejspíš značně omezil.

„Od té doby se jistě mnoho změnilo,“ reagoval jsem naivně. „Všichni obchodníci přece nemohou být takoví, jak je tady líčíš,“ řekl jsem klidně.

„Možná jsem jen potkal ty špatné obchodníky a mluví tak ze mě špatná zkušenost.“

„Nejspíš ano…“

Babička zrovna vstoupila do místnosti a přerušila naši konverzaci, jako kdyby její slovo mělo za všech okolností větší váhu než ta naše.

„Jak se ti líbí v nové práci?“ zeptala se.

„Zrovna o tom s pratátou hovoříme. Nechceš si k nám sednout?“ Věděl jsem, jaká babička je, i přesto jsem se kolikrát snažil být milý. Vždy mi to její následná reakce vrátila i s úroky.

„Nemám tolik času, běží teď reklama,“ prohlásila tím svým tónem v hlase, aniž by si uvědomila, jak povýšeně to zní. Věřila, že její čas je tak vzácný, že bychom jí měli být vděční, když během reklamy přijde do kuchyně za námi. Vždy mne její povaha dokázala dostat během pár chvil do naprosté nervozity. „Tak?“

„Koupil jsem si nový oblek.“

„Do práce? A proplatí ti ho?“

„Proč myslíš vždy v první řadě na peníze? Důležité je, že mě ta práce baví. Možná mi ho proplatí, možná. Za první výplatu si asi koupím ještě jeden.“

„A kolik tam u nich dostaneš? Doufám, že je to dobře placená pozice.“

„To záleží na tom, jak usilovně budu pracovat a kolik budu mít vyplněných smluv.“

„Ale nezapomeň, že děláš ještě školu!“ pravila direktivně.

„To já přece vím. Proč mi to pořád musíš připomínat?“ Zase jsem začínal být nervózní z babiččiných kousavých připomínek.

„Nechci, abys ukončil studium jen kvůli tomu, že máš teď práci. Víš, že titul potřebuješ.“ Na to jsem už ani nereagoval, stejně by to nemělo cenu. „A našel sis už v tom zaměstnání nějakou slečnu?“

„Teprve jsem tam začal pracovat, nestihl jsem se ani roz…“ Najednou mi babička do věty skočila svým náhlým, a ne zcela souvisejícím výrokem:

„Tvoje máma taky odešla ze školy, ale to nebylo kvůli práci…“