KAPITOLA 22 Fotograf

Začal tedy nový úsek mého do té doby již velice pestrého života. Nejspíš se mi jako extremistovi ještě dosti pestrý nezdál. Ani jsem si nepokládal otázky, kde a kdy narazím na hranici. Nevěděl jsem v té době, že je na dosah a že se k ní blížím velice rychle. Za začátek toho posledního úseku považuji první den v nové práci na pitevnách. Nemusí se vám to tak zdát, ale cítil jsem se tenkrát velmi odhodlaně a neohroženě. Byl jsem mylně přesvědčen, že nemůže nastat situace, která by mne srazila či emočně vyčerpala. Stále jsem byl jistým způsobem ten obchodník, jen jsem již vykonával jinou profesi. A tato povaha se se mnou vlekla po celý úsek, až do jeho konce, kdy byla hranice překročena.

Po pracovní době jsem odcházel z piteven plný euforie, kterou jsem potřeboval s někým sdílet. Samozřejmě to však nikdo z mých známých ani přízně nemohl pochopit. Vysvětlit jsem jim to nedokázal, nejspíš to vysvětlit ani nešlo. Mica se to kvůli mně pokoušela pochopit, ale čím více se snažila, tím se mi paradoxně odcizovala.

„… A mají husí kůži. Mrtvoly mají husí kůži. Orgasmus kůže či piloerekce se projeví, když umřeš. Není to… Není to úžasné? Nejen když cítíš strach nebo chlad, samotná smrt je také velkým emočním zážitkem.“ Magdaléna tak jednoho večera mlčky seděla přede mnou, poslouchala a já, plný divokých historek, jsem si začal náhle uvědomovat, jak těžké musí pro její něžnou povahu být všechno to vstřebat.

Nejspíš za vším stál můj prokletý egocentrismus. A jistě i nemálo tomu přispěla tehdejší událost s Helenou, že jsem se najednou začal ptát sám sebe: „Jsem umělec, mám upírat svoji pozornost jen na jednu jedinou dívku a s ní sdílet všechny své strasti a vše, co mě zajímá? Utrápím ji i sebe! Jak by ona sama mohla pochopit moji komplikovanou povahu, když ani já se v sobě nevyznám?“

Naše setkání s Helenou bych rád nazval náhodným, ale pravdou je, že jsem si úmyslně zvolil cestu i čas odchodu z práce tak, aby pravděpodobnost našeho setkání byla co možná největší. Mohl jsem si vybrat rychlejší i pohodlnější cesty, ale toužil jsem Helu zase vidět.

„Zdravím vás…“

„Pan vtipálek! Co vy tady děláte?“

„Chodím tudy každý den z práce domů,“ odpověděl jsem.

„Opravdu? V tolik hodin? Myslela jsem, že máte zkrácený úvazek.“

„To je pravda, ale já se rád toulám a ještě raději bloudím. Mohu vás doprovodit?“