KAPITOLA 8 Poznám, až bude čas odejít

„Recept na štěstí musí být přeci mnohem prostší. O co se to vlastně snažím? Něco opomíjím, něco patrného mé pozornosti uchází. Měl bych možná někdy zkusit vyvrátit to, co říká moje babička o vysoké škole a o titulech. Možná bych se měl zamyslet i nad tím, co říká o práci!“ Tak nějak v té době probíhala má konverzace se sebou samým. „Jak to mám pochopit? Jak mám vědět, že tohle je ten správný směr ke štěstí? Dělám jen to, o čem ostatní říkají, že pro mě bude nejlepší. Ale kolik toho ostatní o mně vědí? Znají mě snad lépe než já sám sebe?“

Netrvalo ani pár dní a Matyáš byl z firmy pryč. Samozřejmě jeho rychlý odchod zaměstnance firmy velice překvapil a obchodníci se začali opatrně pídit po podrobnostech. Byli zvědaví, co se mezi Matyášem a Tomášem toho večera, kdy se pohádali, stalo. Tomáš ale záměrně mlžil, lhal, a tak se začaly šířit fámy. U obchodníků z naší firmy bylo zvykem, že když neznali úplnou pravdu, zbytek si nakonec vyložili podle sebe. Většina polopravd na téma Ma­tyášova odchodu pramenila přímo od manažera Tomáše, který měl skvělé zkušenosti s šířením falešných zpráv. Tomáš si navíc musel dávat velký pozor, aby skutečné důvody Matyášova odchodu nezačaly jeho zaměstnancům šrotovat v hlavě. Chtěl Matyášovi omezit kontakt s ostatními obchodníky, což znamenalo dostat ho rychle z firmy pryč. Dobře věděl, že pomyslná pyramida jeho firmy stojí na falešné důvěře a vykonstruované věrnosti jeho zaměstnanců. Život by se mu značně zkomplikoval, kdyby se ta pyramida z nějakého důvodu zhroutila, proto se Matyáše potřeboval zbavit co nejdříve. Nabídl mu čtyřměsíční plat, pokud se dohodnou, že Matyáš odejde z firmy ihned a nevyužije dvouměsíční výpovědní dobu.

Jednoho pracovního dne, hned z rána, si Matyáš přišel pro své peníze a podepsat ještě nějaké papíry. Po svém příchodu zamířil neprodleně do Tomášovy kanceláře.

Tak jako obvykle, než bylo půl sedmé, jsme ve firmě hráli stolní fotbálek, ping-pong nebo nějaké společenské hry. Mladí obchodníci i starší trenéři si společně hráli. Každý začátek pracovního dne doslova skotačili jako malé děti. Někomu by se možná mohlo zdát hloupé začínat pracovní den podobným způsobem, ale věřte, že tato úmyslná ranní infantilizace, tak i vše ostatní, co se v naší firmě každý den opakovalo, mělo nakonec pro obchod svůj význam. Mně trvalo dlouho, než jsem přišel na to, jak je to celé promyšlené. Za tím, co obchodník považuje za zábavu, je ve skutečnosti spousta peněz, které tečou hlavně do kapes našemu manažerovi, trenérům a oficiální firmě, která nás najala. Začátek našeho pracovního dne, ta takzvaná zábava, byla prvním článkem v promyšleném a motivujícím cyklu dnů, které měly vždy končit nejvyšším počtem podepsaných smluv. Oni nás vlastně učili, abychom celý pracovní den vnímali jako tu hru na jeho začátku. Matyáš na tohle přišel mnohem dřív než já.

O půl sedmé jsme se všichni seskupili v místnosti určené pro prezentace. Jako každý den měla následovat asi patnáctiminutová, spíše motivační přednáška, která nás měla… Jak to jen říci? Měla nás tak trochu zfanatizovat, abychom byli na obchodní den výborně připraveni. Byl to další článek, nutný pro zvýšení pravděpodobnosti úspěchu obchodníkova pracovního dne.

Všechno nás to mělo akorát utvrdit v tom, že musíme prodat za každou cenu. To, co dělá reprezentanta úspěšného ve své práci, je především sobeckost a neznalost. My, „obchodníci v bílých košilích“, jak se nám říkalo, jsme to dělali pro provize z prodejů něčeho, co pro zákazníky nebylo ani trochu výhodné, avšak o tom, co jim prodáváme, jsme nevěděli v podstatě téměř nic. To pro nás totiž nebylo ani důležité.

„Více podepsaných smluv, větší plat. To je to, co vás zajímá,“ pravil jeden z trenérů během své prezentace. My obchodníci jsme seděli naproti němu na židlích a poslouchali jsme. „Tady jste jen svými pány. Vy rozhodujete o tom, kolik bude na vaší výplatní pásce. Jak zní patero obchodníka?!“ ukázal na jednoho z nás.

„První: Obchodník je pozitivní. Druhý bod: Obchodník dbá o svůj zevnějšek. Třetí…,“ zaváhal.

„Váháš, takhle nic neprodáš!“ zvolal trenér a vyvolal někoho jiného.

„Třetí…,“ nemohl si vzpomenout.

„Krucinál, je tady vůbec nějaký skutečný obchodník?!“ vyvolal dalšího z nás.

„Třetí bod: Obchodník musí umět přečíst klienta na první pohled.“

„To je sice až čtvrtý bod, ale uznávám. Jaké jsou poslední dva?“

„Obchodník nikdy neopakuje stejné chyby!“ vykřikl někdo.

„A poslední?!“ ptal se zase trenér a ukázal prstem na Robina, který seděl v první řadě.

„Obchodník se nikdy nevzdává,“ řekl reprezentant Robin.

„Skoro jsem neslyšel, zařvi to pořádně!“ nutil ho trenér.

„Obchodník se nikdy nevzdává!“ zakřičel ten kluk.

„Vsadím se, že dnes splníš denní rekord podepsaných smluv, Robine!“ Trenér se pak podíval na Evu, která seděla v druhé řadě hned za Robinem, a dodal: „Na konci pracovního dne ti za to Eva možná předvede to, co ti předvedla v sobotu u Tomáše doma.“ Ti, kteří věděli, o čem trenér mluví, se zasmáli. Smáli se tedy všichni v místnosti.

Než trenér pokračoval, Eva ještě posměšně špitla svoji reakci. „Pravděpodobnější je, že se Robin stane obchodníkem měsíce.“

„Každý má tady příležitost vydělat si hromadu peněz,“ pokračoval zase trenér ve své motivační prezentaci. „Záleží jen na vás!“ Pak se k nám otočil zády a začal něco kreslit na tabuli. Nakreslil kruh a rozdělil ho jednou svislou a druhou podélnou čarou na čtvrtiny. První čtvrtinu umístil k vrchnímu levému okraji kruhu a popsal ji písmenem „Z“. Druhá čtvrtina s písmenem „Ž“ byla umístěna napravo od první, třetí byla umístěna pod první, tedy v levém dolním okraji kruhu, a nazvána písmenem „T“ a čtvrtou, poslední čtvrtinu označil písmenem „M“. Začal vysvětlovat: „To, co vidíte na tabuli, se jmenuje kruh úspěchu. V první čtvrtině kruhu, jak můžete vidět, jsem napsal písmeno ‚Z‘, to znamená zaměstnanec. Zaměstnanec má pevně stanovenou pracovní dobu, za kterou je placený. Jeho kariérní růst je velmi pomalý. Lze také říci, že zaměstnanec má minimum možností. Oproti tomu živnostník…,“ ukázal prstem na čtvrtinu s písmenem „Ž“ a pokračoval ve své přednášce, „si může svůj čas rozvrhnout dle své libosti. Na dovolenou si může odjet, kdy se mu zlíbí, a nemusí se nikoho ptát. Však jeho výdělek je vázaný na čas, který své práci věnuje, a to ho zavazuje. Aby se živnostník stal nezávislým, musí zaměstnat a vyučit lidi, kteří budou po dobu jeho dovolené pracovat za něj. Tím se dostávám v pořadí ke třetí čtvrtině našeho kruhu, která nese název trenér.“ Mezitím už prstem ukazoval na velké tiskací „T“. „Trenér je člověk, který se snaží vycvičit dostatečný počet lidí, kteří za něj budou vykonávat jeho práci. Předává jim své zkušenosti. Má víc možností, ale stále není nezávislým na čase. Tohle je čtvrtina, ve které se právě nacházím já,“ pravil trenér. „Můj cíl a stejně tak i váš je tahle čtvrtina!“ ukázal na poslední popsanou velkým tiskacím písmenem „M“. „Manažer! Tak jako Tomáš, chci mít pocit, že nemusím chodit do práce, pokud mám pod sebou lidi, kteří se o mě postarají. Chci se stejně zbavit všech starostí a myslet jen na to, kam si v deset hodin dopoledne, až vstanu z postele, zajdu na snídani. Chci se moct spolehnout na to, že lidé, kterým jsem předal know-how a které jsem vychoval, povedou firmu k lepším výsledkům.“

Tyto, s prominutím, žvásty jsme poslouchali pořád dokola. Kaž­dý den byla pointa všech těchto prezentací úplně stejná, jen ten takzvaný obal trenéři obměňovali. Až dokončil svoji prezentaci, zatleskali jsme a pak přišel na řadu druhý řečník. To byl trenér Roman, který hned začal vyprávět svoji historku.

„Řeknu vám, co se mi stalo minulý týden. Jednoho rána, tuším, že to bylo úterý, jsem vezl autem děcka do školky. V jednu chvíli mi zvonil mobil, tak jsem ho zvedl a v momentě, kdy jsem si ho přiložil k uchu, jsem uviděl, jak asi sto metrů přede mnou u krajnice stojí fízl a dívá se přímo na mě. Rychle jsem ten mobil položil, ale bylo pozdě, on mě viděl a už na mě mával, ať zastavím na kraji. Zastavil jsem tedy auto u krajnice a čekal, až přijde polda ke mně. Když byl u auta, stáhl jsem okýnko a poklidně jsem se zeptal, co ode mě potřebuje? On začal s těmi klasickými řečmi… Pane řidiči… Telefonování za volantem… Přestupek a blablabla… A že prý dostanu pokutu!“ Pak Roman nechal malou chvíli napětí, abychom všichni byli ještě víc zvědaví. „Tak já jsem se…,“ pokračoval Roman, „já jsem se na toho policajta podíval,“ předvedl nám výraz, kterým se údajně na toho policistu díval, „a přímo do očí jsem mu řekl důrazně: ‚Co lžete? Co si to dovolujete? Já že telefonoval? Nevím, jestli jste si toho všiml, ale vezu děti do školky a vy mě zdržujete! A také mě křivě obviňujete!‘ A ten policajt zase… ‚Ale já jsem vás viděl.‘ ‚Máte to snad natočeno?‘ ptám se ho a on že to nemá, ale prý mě viděl! ‚Je to vaše tvrzení proti mému. Přes ty vaše sluneční brýle nemůžete nic vidět,‘ povídám mu! ‚Vy jste telefonoval!‘ A já říkám bez mrknutí: ‚Ne, já netelefonoval!‘“ Pak se Roman zeptal přímo nás: „Víte, co mi ten policajt řekl potom? Řekl mi zoufale ‚Tak jeďte.‘“

Když Roman svůj projev skončil, ještě jsme zfanatizovaně zatleskali a pak jsme pomalu opouštěli místnost. Náhle se otevřely dveře od Tomášovy kanceláře a vyšel z ní Matyáš. Vypadal docela spokojeně. Chtěl jsem s ním prohodit pár slov, ale nebyl na to čas, musel jsem si doplnit vzory smluv pro pracovní den. Navíc jsme s Matyášem byli domluveni, že brzy zajdeme do hospody. Ostatní obchodníci moc dobře věděli, že Matyáše vidí ve firmě naposledy, bylo jim to ale jedno. Většina se s ním ani nerozloučila. Předstírané přátelství mezi obchodníky bylo běžným jevem. Naopak, překvapením by byl jakýkoli projev přátelství, kdy za tím jedna nebo druhá strana nevidí svůj prospěch.

Součástí přípravy každého rána pracovního dne byla také domluva terénu. Vždy po prezentacích se trenéři společně s Tomášem museli domluvit, do které vesnice nebo města pojedeme prodávat, a také museli rozvrhnout jednotlivé skupiny nebo dvojice obchodníků a přiřadit jim ulice. Také nám natiskli mapy, abychom se mohli v terénu orientovat a věděli, ve kterých ulicích jsme už dříve prodávali.

Netrvalo dlouho a trenéři nás všechny svolali a ohlásili dvojice na ten den. Přiřadili mě k nějakému nováčkovi, ani si nevzpomínám na jeho jméno. Překvapilo mě, když trenér prohlásil, že dvojici utvoří Robin s Evou.

Hned jak nás trenéři rozřadili a určili, kam se ten den pojede, obchodníci si vzali své věci a vyrazili ven k firemním autům, která stála před budovou. Měli jsme namířeno do pětadvacet kilometrů vzdáleného města.