KAPITOLA 10 Pratáta

Dědeček byl velice moudrý, veselý a upřímný. Vždy mi dokázal poradit, když jsem se ho na něco ptal, a vysvětlit to, čemu jsem nerozuměl. Uměl rozesmát i dojmout, byl vždy vtipný, ale nikdy ne směšný. Rád zpíval a nebál se poznávat nové věci. Za vše, co pro mě dělal a jaký byl, jsem ho měl moc rád. Pratáta jsem mu říkával.

Mám v živé paměti, jak si se mnou hrával, když jsem byl ještě maličký. Do mých jedenácti let, než jsem vyrostl z rytířů, mi každé léto vyráběl dřevěné meče. Z tohoto šermířského období si odnesl spoustu šrámů a jizev, ale i přes mé agresivní a podlé výpady při našich šermířských duelech si se mnou nepřestával hrát. Vzpomínám si, jak jsem umíněně trval na tom, abychom při duelech nosili mušketýrské kostýmy, které zhotovil ze svých bavlněných kostkovaných košil. Jeho platonická láska byla obrovská. Nikdy se nestalo, že by mi řekl, že na mě nemá čas.

Babička, jeho žena, byla naprostým opakem. Praktická ve všech směrech, nikdy se ani koutkem rtu neusmála. Byla bigotní a absolutně postrádala empatii, často řekla něco, čím druhému ublížila, aniž by si to uvědomovala. Tak se ale chovala pouze k nejbližšímu příbuzenstvu. Před jinými lidmi se dokázala přetvařovat a nedá se říci, že v takových situacích byla úplně bez emocí. Když sledovala seriály nebo filmy v televizi, dokázala i uronit slzu. Nedávno jsem narazil na výraz, který mou babičku přesně vystihoval – představovala „lidského upíra“, který čerpá sílu zejména z ponížení svých nejbližších. Vždy muselo být vše podle ní. Byl to div, že s ní pratáta vydržel a že se snášeli, i když byl každý docela jiný.

Často jsem své prarodiče navštěvoval, hlavně o víkendech, kdy jsem měl více času. Protože žádný z nich sám už pár let úmyslně neopouštěl pozemek, vozil jsem jim nákup a pomáhal, s čím bylo potřeba. Bydleli v rodinném domku na okraji města, naštěstí to k nim z mého pronajatého bytu netrvalo dlouho. Když jsem jel autem, dorazil jsem k nim do deseti minut. Každá taková návštěva probíhala většinou stejně, předal jsem jim nákup, dostal jsem peníze, někdy i víc, než jejich nákup stál, a když byla příležitost, popovídal jsem si s pratátou. Ovšem vždy, když se babička začala vkládat do naší konverzace, jsem raději rychle odcházel.

K prarodičům jsem chodil v sobotu kolem páté hodiny odpoledne. Obvykle mi otevřel pratáta, ve dveřích mě objal a pozval dovnitř. Z obývacího pokoje se ozýval hlasitý zvuk zapnuté televize. Babička pravidelně sledovala televizní seriál s názvem „Kéž bych tě tenkrát nepoznala“. V podstatě jde o stupidní televizní pořad, který má za úkol mentálně vyždímat své diváky. Jedná se o velice amatérsky sehrané divadýlko plné emocí, výbušných situací a zvrácených osudů, které mají navodit atmosféru strachu, že se jedná o realitu. Mnohokrát jsem babičku upozorňoval, že není pro její zdravotní stav dobré dívat se na podobné pořady, ona se však od obrazovky nehodlala odpoutat. Mělo to ale i světlé stránky, konkrétně pro mě a pratátu, protože jsme měli každou sobotu čas na společnou a téměř nerušenou konverzaci.

Babičku, nachystanou před zapnutou televizí, s plátěným kapesníkem, kdyby potřebovala utřít slzy dojetí, jsem pozdravil ve dveřích do pokoje. Mávla na mě, ale dál se věnovala sledování pořadu. Usadil jsem se za kuchyňským stolem, pratáta jako obvykle připravoval kávu, mezitím se mě nezapomněl zeptat, co je nového.

„Nového? Stále ta stejná rutina, pratáto. Vše se točí jen kolem školy a práce. Uvědomuji si to víc než kdy předtím,“ sledoval jsem pratátu, jak postavil moka konvičku na zapnutý sporák. „Co je nového u tebe? Zdál se ti další zajímavý sen?“

„Poslední dobou se mi nezdá nic. Myslím, že ty podivné sny se mi zdály hlavně kvůli televizním pořadům, které mi tvoje babička převypráví. Ona je schopná mi ten příběh říct během jednoho dne pětkrát. Začal jsem kvůli tomu s ní před spaním hrát piškvorky,“ přišel se posadit za mnou ke stolu.

„Jak to s tím souvisí?“ ptal jsem se pobaveně.

„Nechám ji vždy vyhrát, ona se uklidní a díky tomu si zajistím nerušený spánek.“

„To je zajímavá teorie.“

„Praxe, chlapče! Na tvoji babičku zabere málokterá taktika. Myslím, že by si lámali hlavu i obchodníci z tvojí práce.“

Zasmál jsem se. „V tom máš asi pravdu. – Mimochodem, mám téma na novou knihu!“

„Vážně?“ pravil potěšeně pratáta. „To je skvělá zpráva! A už jsi ji začal psát?“

„Ještě ne, zatím to mám jen v hlavě. Až si ten příběh trochu ucelím, začnu na tom pracovat.“

Pratáta měl zjevně velkou radost.

„Asi bys měl vědět, že jsi mi s tím hodně pomohl…“

„Ať tě ani nenapadne mi říct, o čem to je!“ zastavil mě.

„Možná bych ti měl jen prozradit, že…“

„Ne!“ skočil mi zase do řeči. „Těším se, až si to přečtu, a do té doby chci zůstat zvědavý.“

„Tak dobře,“ řekl jsem nakonec.

„Ani nevíš, jak jsi mě potěšil,“ dodal ještě pratáta. „Až zase přijdou sousedi na návštěvu, budu se chlubit.“

„Zatím ještě není čím se chlubit.“

„Jen neříkej. Minule, když tu byli, mluvili jsme o tvé prvotině. Dojímala je, když ji četli.“

Místo abych se z toho radoval, začal jsem reptat. „To slýchám často. Dojímavé dílo, čtené jedním dechem!“

„A tobě takové recenze vadí?“ podivoval se pratáta.

„Říkají to všichni, už mě to nudí. Často mám pocit, že to čtenáři říkají, aby mě nezarmoutili svým skutečným subjektivním názorem.“

„Vždyť je přeci hezké, že se všem líbí,“ reagoval pratáta.

„Těžko pro ně může znamenat tolik, co pro mě,“ ušklíbl jsem se.

„A to je tvůj cíl? Usiluješ o to, aby čtenáři věděli, co pro tebe tvá kniha znamená?“

„Možná… Nevím… Asi na tom nezáleží,“ pravil jsem nejistě a především laxně.

Tentokrát se ušklíbl pratáta. Podivoval se mému chování. Asi chtěl reagovat, ale myšlenku mu překazila káva, která začala v konvici vřít. Pratáta konvičku sundal ze sporáku a nalil nám do hrníčků. Jako obvykle si do kávy vsypal čtyři lžičky cukru.

„To já nikdy nepochopím,“ řekl jsem mu, když jsem uviděl, jak si dopřává cukr. „Uděláš vždy tak výbornou kávu a pak si tam dáš tolik cukru. Vždyť ti to nemůže ani chutnat.“

„Co se kávy týká, rád osladím vždy, když je k tomu příležitost. Žít s tvojí babičkou není stejné jako žít si na medovém plástu, chlapče,“ zamíchal kávu lžičkou.

Popíjeli jsme a povídali si, o mé knize jsme se už nebavili. Najednou vešla do kuchyně babička. „Ta mladá, to je ludra,“ sedla si za námi ke stolu a začala nám vyprávět příběh z televizního pořadu. Docela hbitě gestikulovala rukama. „Ta Lucie, jela na motorce a měla nehodu… Zmrzačila toho chodce, toho Igora. On je teď invalida,“ mluvila rychle, mávala rukama a málem mi převrhla hrneček se zbytkem kávy. Sledoval jsem pratátu, jak bez zájmu čeká, až ho babička konečně pustí ke slovu. Ona však nesouvisle pokračovala dál. „Díky tomu televiznímu pořadu se ti dva dali dohromady. Mají krásné tři děti. Ukazovali jejich fotky v televizi,“ sdělovala nám tenkým a trochu i uvzlykaným hláskem.

„Říkal jsem ti už několikrát, že to jsou nesmysly!“ vstoupil jsem jí do řeči. „Se skutečností to nemá nic společného. Jsou to stupidní a vymyšlené příběhy, které mají jediný záměr, zaujmout pozornost důchodců, jako jsi ty!“

Na to vůbec nereagovala. Zaměřila se na pratátu, který pil zrovna ze svého hrníčku. „Doufám, že sis to moc neosladil, tak jak máš ve zvyku. Víš, že není zdravé tolik sladit!“ řekla direktivně a hned otevřela další téma k rozhovoru. „A o čem jste si tady povídali?“ Než jsem jí stihl odpovědět, všimla si nákupní tašky, která ležela na zemi, rychle vstala ze židle a namířila si to zpátky do obývacího pokoje. „Dám ti peníze za nákup!“ volala a za chvilku se vrátila s peněženkou v ruce. „Kolik za ten nákup?“

„To počká. S dědou jsme si chtěli v klidu vypít kávu.“

„Však pijte a povídejte si, jen mi řekni, kolik to stálo.“

Otráveně jsem si odfoukl a začal jsem hledat účet v kapse. „Doufal jsem, že se chceš dívat na svůj pořad.“

„Zrovna je přestávka,“ řekla.

Vytáhl jsem zmačkaný účet z kapsy, rozložil ho a sdělil babičce cenu. Dala mi o dvě stovky víc. Jako vždy jsem protestoval, ale jen ze zvyku. Babička trvala na tom, abych si peníze navíc vzal, a cpala mi je do ruky.

„Jen si to vezmi! Už ti v práci přidali peníze? Nepřidali, že? Nepřidali! Tak si to vezmi. Vezmi si to!“

Nechtělo se mi babičku dále poslouchat, ale měl jsem zároveň jisté tušení, že ona se svým otravným projevem teprve začíná. Šla vrátit peněženku na své místo, pratáta té situace využil, naklonil se ke mně přes stůl a špitl: „Nějak mi ta káva přestává chutnat.“

Pomyslel jsem na to, že na světě není káva, která by člověku zachutnala, když je babička ve stejné místnosti. Tok myšlenek mi překazila ve chvíli, když se do kuchyně vrátila. V podobných situa­cích mi doba reklamní přestávky v televizi připadá jako věčnost. „A mně jste kávu neudělali?“ ptala se babička.

„Upřímně, mysleli jsme, že za námi nepřijdeš.“

Babička se podívala na můj hrníček. „Dal sis do kávy mléko? S mlékem je káva lepší.“

„Já přece nemůžu pít mléko. Jsem na něj alergický. Vždyť to víš!“

„Trocha mléka by ti neublížila. Mléko je zdravé,“ prohlásila svým obvyklým způsobem a potom dodala úplně zbytečnou větu. „Ve tvém věku vypila tvoje máma každý den aspoň litr mléka.“

Na to jsem už neměl co říci a ani jsem nechtěl. V tichosti jsem počkal, než skončí reklama. Z obývacího pokoje zněla úvodní znělka z babiččina oblíbeného pořadu. Rychle vstala od stolu a doslova běžela zpátky k televizi.

„Tak, máme to za sebou,“ oddechl si pratáta, ale až potom, co si byl jistý, že je babička už vedle v obývacím pokoji a neslyší ho.

Mě napadla otázka. Se špetkou ironie v hlase jsem řekl: „A jak se to vlastně stalo, že sis vzal babičku?“

„Budeš se divit tomu, co ti teď řeknu, ale to byla jedna z mých nejlepších životních kapitol.“

Měl pravdu, divil jsem se tomu. „To ti nevěřím.“

Dědeček začal vysvětlovat. „Ona byla úplně jiná, když jsme se brali. Tenkrát se pořád usmívala a byla vtipná.“

„Opravdu? Vtipná? Naše babička?“

„Ano, věř tomu, nebo ne, ale já jsem byl tenkrát zasnoubený s jinou, a než jsem se stihl oženit, poznal jsem tvoji babičku. V té době jsem se velice… zajímal o vnější vzhled opačného pohlaví.“

„Ty sis měl opravdu brát jinou? To jsem nevěděl.“

„Je to tak, ale najednou se objevila tvoje babička a… Tenkrát byla opravdu kouzelná a velice roztomilá.“

„Nemůžu uvěřit, že mluvíš o stejné ženě, která tady před chvílí s námi seděla.“

„Byla taková,“ souhlasně kýval hlavou.

„A co se stalo, že se tak změnila?“

„Změna nastala po naší svatbě, ale myslím, že to není důležité… Víš, v mém věku se už ani nezabývám tím, proč je, jaká je. I díky ní jsi ty. To je nejdůležitější, a to mě těší,“ usmál se.

I já jsem se pousmál, avšak dědeček musel jistě vědět, že můj názor na babičku to jeho vyprávění nijak nezmění.

„Hrála si někdy se mnou, když jsem byl malý?“

„Ne, nikdy…, ani s tvojí mámou. Ale řešila jiné věci.“

„Jaké třeba?“

„Však víš. Nakupovala, vařila… Po svatbě zůstala už jen praktická, nesmála se, věřila, že veškeré prvky zábavy jsou jen pro děti, a myslela si, že svatbou dospěla. Potom se narodila tvoje…,“ zase musel udělat krátkou pauzu. Bez toho chvilkového zaváhání nemohl pokračovat. „Narodila se potom tvá máma, a tohle přesvědčení v sobě jen utvrdila. Nikdy jsme se v tomto s tvojí babičkou neshodli, ale nějak jsme spolu dokázali žít.“

Mlčel jsem a jen přemýšlel nad tím, co řekl.

„Ale je pravda, že jsem několikrát měl i pochybnosti, zda dělám dobře,“ přiznal mi dědeček a v upřímnosti pokračoval dál. „Často jsem měl v manželství chuť zazpívat si víc, než jsem mohl s tvojí babičkou, nebo zasmát se, až by mě z toho bolelo břicho. A možná i někdy zaplakat nad něčím, co si pláč opravdu zaslouží. Dlouho jsem neměl k těmto projevům příležitost. S ní to nešlo, protože bohužel už dlouho není taková, do jaké jsem se zamiloval. Chybělo mi s někým se pořádně zasmát.“

„To musí být hodně těžké… Ale nikdy bys kvůli tomu neodešel…,“ také jsem musel udělat tu pauzu, „od mojí mámy, že?“

Moc dobře pratáta věděl, proč jsem si neodpustil to říci. Chvíli dumal a potom prohlásil: „Mám jedno eso v rukávu. Dokázal jsem se podívat na poslední stránku celého příběhu. A tak je mi jasné, jak to všechno dopadne. Neměnil bych za jiný konec.“ Mluvil klidně a pomalu. „Říká se, že s vlastními dětmi si člověk neužije tolik radosti jako se svými vnoučaty. Tento výrok mohu potvrdit.“