KAPITOLA 26 Sobě o sobě

Jednoho večera jsem přepisoval nějaké kapitoly z knihy a jako obvykle jsem si u toho povídal sám pro sebe. Jistě, trpěl jsem tím i dříve, ale samomluva se mi zhoršila, když jsem začal pracovat na pitevnách. Jako obchodník jsem sociální kontakt nepostrádal, na soudním jsem ale po práci často potřeboval uvolnit emoce. Věřil jsem, že má samomluva přicházela zpravidla, když nebyl nikdo poblíž, nikdo nebyl svědkem těchto mých stavů, a já jsem chtěl, ať to tak i zůstane.

Po pár hodinách psaní a jedné vypité láhvi vína jsem si už potřeboval odpočinout, ale věděl jsem, že bude těžké zklidnit se psychicky. Napadlo mě, že bych mohl využít tu marihuanovou cigaretu, kterou jsem dostal darem od Antonia. Měl jsem s marihuanou nějaké drobné zkušenosti hlavně z dob, kdy jsem pracoval jako šmejd. Aplikovat si něco takového bylo pro mne však netradiční a ojedinělou záležitostí, když jsem ale dostal ten nápad a byla toho dne příležitost, nezakázal jsem si to.

Otevřel jsem druhou láhev vína. V bytě jsem se posadil na zem, v jedné ruce jsem držel láhev a v druhé joint. Alkohol jsem měl v plánu kombinovat s marihuanou. Mým záměrem bylo otupit a zpomalit své myšlenky, nejen na to, co jsem každý den viděl v práci, ale také na to, o čem jsem psal ve své knize. Zapálil jsem si marihuanovou cigaretu, nalil jsem si vína a začal jsem nahlas povídat sám k sobě, jako kdyby mi němé vzpomínky nestačily. „Zase to bylo dnes nechutné.“ Stále jsem cítil ten smrad a vzpomínal, jak lékař diktoval, že barva kůže mrtvoly je brčálově zelená. „Ty hniloby vždy cítím, i když jsem přes čtvrt hodiny ve sprše. Snad si brzy zvyknu. Nevadí mi ta havěť, která všude a odevšud leze, ale ten smrad… ten mi vadí hodně.“ Chvíli jsem ještě povídal o hnilobě, kouřil a popíjel víno. Abych se nedíval jen do bílé zdi, postavil jsem láhev před sebe a pohled jsem upřel na ni, jako kdybych se chtěl tomu neživému předmětu zpovídat. Opilý a zkouřený jsem vzpomínal na další příhodu. „Žofin mě dnes pobavil. Komentoval, jak se povedlo lékaři poskládat lebku té dnešní mrtvoly. – Zase nějakého myslivce podvedla ženská. Kdyby mě podvedla ženská… Kdyby na to přišlo, tak bych se třeba oběsil, ale dát si hlaveň kulovnice pod bradu a vystřelit si mozek z hlavy? To bych nemohl. Takový nepořádek to udělá!“ povídal jsem flašce před sebou a můj nahodilý stav mě nutil k smíchu. „Lebka člověka se prý skládá z dvaceti dvou kostí… S kulovnicí se to značně znásobí,“ povzdechl jsem si, dolil vína do skleničky a láhev položil zase zpátky. „Kousky kostí, které se u těla našly, lékař téměř zkompletoval lebku. Místo mozku, ze kterého zbyla po výstřelu jen kaše, vyplnil obsah lebky buničinou. – A pak…,“ začal jsem se sám hlasitě smát. „Pak…,“ smích nešlo zastavit. „Ten Žofin je ale šílenec,“ nutilo mě něco prohlásit. „Prý… prý: ‚Teď ten chlap vypadá jako kladivoun.‘“ Napil jsem se ze skleničky a očima jsem nepřestával sledovat láhev. „Šuft se při druhé dnešní soudní pitvě taky vyznamenal, když donesl misku domácích preclíků a nabízel nám. Byly to takové ty velké slané preclíky a Šufta nenapadlo nic lepšího než jeden z těch preclíků podat lékařovi nad mrtvolou, kterou lékař zrovna pitval. Škoda, že jsem nestihl vyfotit ten moment, kdy každý z těch dvou držel preclík za jeden konec. Pak preclík v polovině přelomili a ovšem že nadrobili na ten kadáver!“ Smál jsem se sám pro sebe. „Takhle… přesně takhle, jak to říkám, bych to měl napsat do knihy. – Myslím, že to ale nakonec nikdo nepochopí.“

Lehl jsem si na podlahu a uvolnil se. Pomalu se mi zavíraly oči. Skoro bych už na podlaze usnul, kdyby mě nevyrušilo zvonění domovního zvonku. Toho večera jsem nikoho neočekával, byl jsem proto velice překvapený, když jsem zjistil, že u dveří stojí Mica.

„Proč mi nezvedáš telefon? Měla jsem o tebe strach.“

Vzpomínám si na to, jak stála ve dveřích a vyčítavě se dívala. „Já ani nevím, kde telefon mám,“ napadlo mě říci. „Je už dost pozdě. Jak ses sem vůbec dostala?“

„Jela jsem vlakem. A z nádraží šla pěšky.“

„Kvůli mně?“

Mica jen kývla souhlasně hlavou a já jsem se z navozeného stavu začal najednou hlasitě smát. Došlo jí, co se se mnou děje, nebylo těžké to z mého chování odhalit. Výraz její tváře se po pár vteřinách změnil, nebyl už tak vážný. Byl smutný a soucitný zároveň. Mlčky vešla dovnitř a zůstala se mnou až do rána.