Každá mince má dvě strany a z chamtivosti ji obracíme, jak se nám zachce. Rub na líc a zpátky, z bílé na černou, z pravdy na lež, až v tom celém procesu nakonec ztrácíme pojem o tom, kdo jsme.

Měl bych litovat ty, kteří se stali oběťmi mých rozmarů, lží i mé lhostejnosti, když vkládali důvěru v mé jednání a věřili, že vykonám dobré skutky, které, a tomu bez pochyb věřili také, budou jen k jejich prospěchu? Měl bych je tedy litovat? Litovat bych měl spíše ty, kterým jsem lhal, i když oni po mně nikdy nic nepožadovali. Dokonce ani netrvali na tom, abych jim říkal pravdu. Pokud jsem takové lidi ztratil, za lítost to stojí. Je však příliš pozdě. Dnes bych už lítostí nechtěl marnit čas. Proto vzniká tato kniha, která, byť obsahem lítostivá, není psaná, aby marnila lítostí čas.

Mé chování ničím nejde omluvit, snad jen touto knihou mohu se o to pokusit. Pak už bude, doufám, vše uzavřeno, čas nechci nadále marnit myšlenkami na to, co se mohlo stát, kdybych jednal jinak.

Těžké bylo psát poslední kapitoly. Tyto řádky jsou však pro mne potěšením, jelikož psát předmluvu znamená mít knihu dokončenou. Jen díky tomu, že jsem byl takový, jaký jsem byl, jsem teď takový, jaký jsem. Jinak to nešlo.

Někteří se mnou nechali podvést. Byli důvěřiví a neměli nejmenší tušení, že všichni, až do toho posledního, byli součástí cesty, o které jsem ani já sám nevěděl, že jsem po ní tenkrát kráčel. Naopak, myslel jsem, že jdu snad úplně opačným směrem. Jako kdybych celý ten čas jen kličkoval. Jak mladý jsem byl, tak stejně hloupý – čím víc jsem chtěl budovat řád, tím pro mne bylo chaotičtější orientovat se v jeho základech. Čím více jsem se tenkrát domníval, že toho tolik vím, tím těžší pro mne bylo rozpoznat, kolik mi už uteklo. Rub byl v mých očích líc a naopak. Neviděl jsem žádný cíl, ani ho nehledal.