KAPITOLA 4 Sen

Číst knihy od posledního odstavce k tomu prvnímu? A co takhle žít i život? Snažit se nejdřív pochopit, co z toho můžu mít, než jen užívat si z minuty na minutu celý ten příběh. Tak si říkám, byl to opravdu pratátův sen, nebo si to vymyslel a řekl mi to záměrně, abych o tom přemýšlel? Jako kdyby věděl, kdo jsem, mnohem lépe než já sám. Věděl! Vždyť vystihl to dokonale. Vyprávěl o sobě, ale myslím, že ta postava z jeho snu jsem měl být já sám. Věděl mnohem dříve, než jsem si to vůbec uvědomil, jak velký mám strach z pomíjivosti a z toho, že mi zase někdo ublíží. Bylo mu zřejmé z mého chování a rozhodování, že jen tápu a extrémními způsoby se snažím hledat cestu k poznání toho, kdo jsem.

Na téma moje máma a jeho dcera jsme s pratátou záměrně často nemluvili. Bylo nabíledni, že ho to trápí. Kvůli tomu, co se tenkrát stalo, se mu těžko o jeho dceři hovořilo. Když na to přišlo, musel vždy v konverzaci udělat krátkou pauzu, než vyslovil její jméno. Babička se během svých monologů o mé mámě zmínit dokázala mnohem častěji, avšak podobou jen takové nenucené vsuvky, kterou zařadila do konverzace, jejíž hlavní téma bylo vzdálené tomu, co řekla o svojí dceři. Jako kdyby se o ní chtěla zmínit za každou cenu. Vždy pak následovalo trapné ticho.

Povídali jsme si s pratátou tak jako vždy u kávy, o všem, co nás napadlo. Babička se dívala na svůj pořad v televizi ve vedlejší místnosti, a tak nás nikdo nerušil.

„Včera se mi zdál sen…,“ sděloval mi pratáta. „Zajímalo by mě, co o mně vypovídá jeho děj.“

„Tak mi ho prozraď a já se zamyslím.“

„V tom snu jsem seděl na lavičce. Okolí jsem si vůbec nevšímal, nezajímalo mě, co se kolem děje. Ale tušil jsem, že jsem se ocitl na nádraží, jelikož podle snové logiky jsem z nějakého důvodu čekal na vlak. Abych si ukrátil čekání, otevřel jsem knihu, kterou jsem držel v ruce, a začal ji číst. A četl jsem ji podivným způsobem. Totiž od konce. Od posledního odstavce.“

„Nechápu. Jak to myslíš, od posledního odstavce?“

„Prostě bez námahy jsem si přečetl nejprve poslední odstavec na poslední straně toho příběhu. Když jsem si ho přečetl, přeskočil jsem na předposlední odstavec a pak na předpředposlední…“

Chvíli jsem nad tím přemýšlel. Jako obvykle jsem s pratátou hledal filozofický význam. „A přijel nakonec ten vlak?“

„Ne. Ale to čekání musí mít podle mě nějakou souvislost s tím, jakým způsobem jsem tu knihu četl.“

„Možná má…“ Pratáta trpělivě vyčkával, co povím. „Jako kdybys nechtěl ztrácet čas a chtěl se rychle dozvědět, jak to dopadne,“ prohlásil jsem po krátké pauze.

„Pořád nad tím dumám, jistě, vidím v tom snu ty paradoxy…“ Pratáta najednou mluvil obecně, nejen o sobě. Věřím, že to měl od začátku promyšlené a záměrně to udělal kvůli mně. „Znát výsledek předem se může jevit hodně uspokojující, ale chtít vědět, jak dopadne příběh, o kterém vlastně ani nic nevíme, je iracionální. Když nepoznáme příběh, nepoznáme hodnotu konce a tím nám unikne význam. V tom nevidím žádný smysl,“ řekl ještě pratáta.

„Možná se bojíš špatných konců. Počítáš v tom snu s tím nejhorším, spěcháš bez rozmyslu. Doufáš, že si tak vše usnadníš, možná se snažíš změnit čas příjezdu toho vlaku. Chceš vše přeskočit a nemít pocit, že na něco čekáš zbytečně…“

Najednou jsme oba na okamžik ztichli. Dívali jsme se na sebe. Pratáta si sypal cukr do kávy a míchal ji lžičkou. „A co je to nejhorší, co by se mi mohlo stát?“ promluvil náhle.

„Popravdě mi na tebe ten člověk z tvého snu moc nesedí.“

„Možná jsem to nebyl já. Možná jsem snil sen někoho jiného,“ usmál se a napil se kávy.

„Možná.“

Oba jsme se takové představě zasmáli.

Dobrou náladu nám jako obvykle překazila babička, jejíž pořad byl přerušen reklamou, a tak se šla za námi podívat do kuchyně právě ve chvíli, kdy pratáta začínal nové zajímavé téma k hovoru.

„Kluci, povídáte si?“ vešla do kuchyně a přerušila pratátu uprostřed jeho věty.

„Jo, pratáta mi zrovna chtěl něco říct,“ odpověděl jsem a věnoval pozornost dědečkovi, ten však nemohl pokračovat, protože babička si sedla za námi ke stolu a spustila:

„Necítím se dnes dobře,“ stěžovala si. Věděli jsme, že dokud bude babička v místnosti, nebudeme mít s pratátou šanci se k našim filozofickým tématům vrátit. „Točí se mi hlava…,“ pokračovala hypochondricky, když jsme se sami nezajímali. „A bolí mě záda…“

Dědeček strategicky mlčel, ale mě vždy v takových okamžicích něco nutilo vést s babičkou rozhovor, byť jsem byl o jeho absurdním významu přesvědčen.

„Nechceš si vzít lék na bolest a jít si lehnout, babičko?“

„Musím se dozvědět, jak to dopadne,“ čekala na pokračování pořadu, který sledovala v televizi. „Proč jste neudělali kávu i mně?“

„Nikdy si s námi kávu nedáváš, nenapadlo nás…“

„Ale dnes na ni mám chuť!“

„Dobře, tak já ti ji udělám,“ vstal jsem od stolu a zamířil ke kuchyňské lince. Ale babička najednou prohlásila:

„Nebo… víš co? Rozmyslela jsem si to. Nedělej mi ji.“ Změnit stanovisko během dvou až tří vteřin bylo pro babičku typické. I když jsem si toho byl vědom, nemohl jsem si zvyknout. Otočil jsem se a vrátil se zpátky ke stolu. „Když už stojíš, mohl bys mi přinést peněženku z obývacího pokoje.“

Pohlédl jsem v tom okamžiku na pratátu, jako kdybych od něj očekával výraznější reakci než jen pokrčení ramen či povytažení obočí. Nic víc jsem od něj ale nedostal a poslušně jsem peněženku přinesl.