KAPITOLA 11 Škola

Seděl jsem na chodbě školní budovy a čekal, až se dostanu na řadu. Většinu zkoušek jsem splnil a tahle neměla být moc těžká. Do učebny, kde nás učitel zkoušel, jsme chodili jednotlivě podle abecedy. Myšlenkami jsem byl daleko, ale nikoli kvůli zkoušce.

Když jsem tam tak čekal, všiml jsem si, že nedaleko ode mě sedí na židli nějaká žena. Nikdy předtím jsem s ní nemluvil, její jméno jsem neznal, ale ve škole jsem ji potkával často. Měli jsme společné páteční přednášky, a tak jsem věděl, že čeká na zkoušku stejně jako já. Na pohled se mi líbila, věděl jsem, že je starší než já, to mi ale nevadilo, naopak. Rozhodně nešla na vysokou hned po střední škole, ale pár let mezitím ještě pracovala. Chvilku jsem její počínání sledoval. Byla velmi nervózní. Dívala se do papírů, které měla v ruce, panicky převracela stránky a potichu si pro sebe něco říkala. Tušil jsem, že si přeříkává učivo. Po chvíli jsem usoudil, že by potřebovala trochu rozptýlení, a tak jsem se rozhodl jít k ní s úmyslem si trochu popovídat.

Pozdravil jsem ji a zeptal se, jestli si mohu přisednout, ona mi tichoulinkým a roztřeseným hláskem sdělila, že místo není obsazené a že můžu přisednout, pokud si to přeji. Chtěla se potom vrátit zase k učení, ale já jsem jí to nedovolil. Zaujaly mě její sytě červené boty, výstřední karikatura psa vyšitá na jejím svetru nebo barevně zvýrazněné důležité pasáže textu v jejích učebních materiálech. Hned mě napadlo několik témat k hovoru. Nejprve jsem se jí představil, ona se potom ze zdvořilosti představila mně. Sebevědomě jsem začal konverzovat.

„Zdá se to nekonečné, že? Až se dostane řada na nás.“

„Nevidíte, že se snažím učit?“ pravila najednou důrazně směrem ke mně.

„To jistě vidím, nechci vás vyrušovat, jen jsem si všiml, jak se celá třesete, a napadlo mě zeptat se vás, jestli jste v pořádku. Případně, jestli nechcete kávu…“ Věnovala mi trochu své pozornosti a řekla, že jí velice záleží na tom, aby u zkoušky uspěla. Zajímal jsem se, proč jí na tom tak záleží. Dlouhou chvíli na mě hleděla jako na blázna.

„Protože jsem momentálně jen hloupá švadlena!“

„Švadlena? To je přeci úžasné. Svět švadleny potřebuje,“ reagoval jsem se zřejmým nadšením na její argument.

„Chtěla bych sdílet vaše nadšení. Někomu se možná může zdát, že je to skvělá práce, ale uživit se jako švadlena není jednoduché.“

„A jste si jistá, že pracovat v oboru, který právě studujete, vás bude bavit? Chci říci, stojí vám za to být tak vystresovaná?“

Uvědomil jsem si vzápětí, že jsem měl možná volit jiná slova. Z její nadcházející reakce a z tónu jejího hlasu jsem vycítil jistý odpor.

„Vy snad nejste nervózní, když vám na něčem záleží?“

„Také čekám na zkoušku jako vy, a nervózní nejsem,“ odpověděl jsem.

„Tak to vám na tom asi moc nezáleží,“ reagovala rychle. Upřímně, docela mě tím zaskočila. Nevěděl jsem chvíli, co říct. Napadlo mě, že jsem se před ní prezentoval od začátku možná až příliš sebevědomým dojmem. Kvůli její zjevné nervozitě jsem se nejprve domníval, že s ní bude lehká řeč, ale ukázalo se, že můj první dojem byl mylný. Vše mi začalo docházet, když pokračovala. „Vy pracujete jako obchodník, že?“

„Ano. Jak to víte?“

„Mezi spolužáky se o vás hodně mluví.“

„Opravdu?“ pravil jsem udiveně. „V dobrém?“

„Ne, v dobrém rozhodně ne.“

„To mě zajímá, můžete být konkrétní?“ zvážněl jsem.

„Říkají o vás, že jste šmejd. Prý podvádíte staré lidi. Nutíte je podepisovat smlouvy, které jsou pro ně nevýhodné. Nezajímá vás názor ostatních. Jste zákeřný, vaše chování je nemorální a také prý postrádáte empatii,“ pravila důrazným tónem v hlase.

Z toho, jak se ke mně chovala, mi už vše bylo jasné. Její premisa vycházela zejména z toho, co se o mně povídalo mezi spolužáky. Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu. Za zlé jsem jí to mít nemohl, ale bylo mi nepříjemné, že si o mně něco takového myslí. Přál jsem si, aby svůj názor změnila. Podíval jsem se jí do očí. „A vy těm pomluvám věříte?“

Chvíli zapřemýšlela. Pak řekla: „Nevím, neznám vás.“

„A jak na vás působím?“

Přeměřila si mě. „První dojem není úplně špatný, ale kdo ví, co jste zač,“ najednou už nebyla tak rázná v hlase.

Pousmál jsem se a snažil se situaci ještě víc odlehčit. „Snad si opravdu nemyslíte, že podvádím staré babičky?“ smál jsem se. „Ano, jsem obchodník, ale na úrovni. Upřímně lituji všech, kteří své zisky násobí tím, že obelstí své zákazníky. To jsou ubožáci!“

„Když s vámi teď mluvím, nepůsobíte dojmem, že byste toho mohl být schopný.“

„Samozřejmě, že takový nejsem,“ pravil jsem bez mrknutí oka. „Ovšem…,“ začal jsem novou větu, „je pravda, že někdy umím výborně lhát. Někdy se to vyplatí.“

„A kdy nastane situace, že se lhaní vyplatí?“

Začal jsem zajímavě vyprávět příběh, který se mi stal na minulé zkoušce. „Studenti vnímají často profesory jako autority. To je myslím naprosto v pořádku. Ovšem je důležité si uvědomit, že to jsou také jenom lidé, se stejnými potřebami i zájmy, jako máme my, a že nestojí za to být nervózní kvůli tomu, jak tito lidé hodnotí naše znalosti a dovednosti. Možná mi to nebudete věřit, ale minulou zkoušku jsem splnil, a to jsem se na ni vůbec neučil. A splnil jsem ji především díky tomu, že mám na profesory takový názor, který jsem vám právě sdělil… Když mne profesor zavolal do jeho kabinetu, aby mne vyzkoušel, všiml jsem si, že má na pracovním stole fotografii, na které je on a jeho syn. Oba měli námořnické čepice na hlavách a na sobě taková ta pruhovaná modrobílá trička. Věděl jsem, že za celý den zkoušení bude profesor už dokonale unaven a možná by chtěl i přestávku, ale zatím k tomu neměl příležitost.“ Žena pozorně poslouchala moji historku. „Na té fotce, která stála na jeho pracovním stole, byla za ním a za jeho synem v pozadí vidět obrovská plachetnice. Mezitím, co jsem si prohlížel fotografii, se profesor chystal sdělit mi zkušební otázku. Já jsem ale začal mluvit první a takovým teatrálním patosem v hlase jsem si s ním začal povídat: ‚To je krásná plachetnice, pane profesore. A ten chlapec vedle vás, to je váš syn? To já a můj otec si každé léto u moře pronajmeme plachetnici. Oba plachtění milujeme!‘ Věřte nebo ne, tímhle jsem ho dokonale zaujal a on najednou začal odpovídat na mé otázky. Konverzace o plachetnicích se rozběhla a s ní utíkal i čas.“

„A dál?“ ptala se mě zvědavě.

„Čtvrt hodiny jsme si takhle povídali. On byl nadšený a spokojený, že si má s kým popovídat o plachetnicích. Ale já mu pochopitelně lhal. O plachetnicích a vlastně i všeobecně o lodích nevím vůbec nic. Mluvil hlavně on, já přikyvoval, a když se se svým monologem blížil ke konci, položil jsem mu vždy další doplňující otázku. Když jsme vyčerpali téma, začal jsem mluvit o něčem jiném. O něčem, co by ho mohlo zase zaujmout. A díky mému odbíhání v tématech, jeho únavě a nadšení dokonale zapomněl, proč v jeho kabinetu ve skutečnosti jsem.“

„A jak to dopadlo?“

„Najednou se podíval na hodiny a zjistil, že už není žádný čas na zkoušení. Stihl se mě zeptat na dvě rychlé a základní otázky k učivu. Ty jsem mu zodpověděl, pak mi napsal, že mám splněno, a s úsměvem ve tváři mě doprovodil ke dveřím. Jelikož jsem měl zkoušku splněnou, nebojácně jsem se pak s ním rozloučil slovy: ‚A o prázdninách vám přeji šťastnou plavbu!‘“

Žena se začala smát. Věděla, o jakého profesora šlo. „Takže takový vy jste obchodník?“

„Ano!“

„A myslíte, že tohle platí na všechny profesory?“ ptala se mě.

„No, musí se to vyzkoušet,“ smál jsem se také. „A teď mi řekněte, co to je za rasu, ten váš pes,“ ukazoval jsem na karikaturu na jejím svetru. Dále jsem si s ní povídal a potom jsem zašel pro kávu do automatu. Nakonec se mi ženu povedlo rozptýlit tak, jak jsem od začátku chtěl. Dopili jsme kávu. Potom ze dveří učebny, ve které učitel zkoušel, vyšel nějaký student. Na řadě byla žena, která seděla vedle mne.

„Hodně štěstí,“ řekl jsem jí.

Nebyla v tom momentě ani nervózní. Dokonale se mi podařilo ji uklidnit. Odhodlaně vešla do učebny. Zkoušení trvalo asi dvacet minut. Když konečně vycházela z učebny, měla úsměv na tváři. Spokojená zamířila přímo ke mně.

„Splněno!“ sdělila mi vesele.

„Blahopřeji. A na co se vás ptal?“ zajímal jsem se. Její odpověď mne velice pobavila.

„Neptal se mě skoro na nic k učivu, ale zjistila jsem, že jeho manželka je také švadlena,“ usmála se a já ji potom pozval na oběd.

„Vy tady musíte ale zůstat. Za chvilku vás bude volat na zkoušku,“ řekla mi.

„Já nemusím vůbec nic. V této situaci mi přijde mnohem rozumnější jít na oběd s vámi než dokončit studium.“

Nejdřív si myslela, že si dělám legraci, když jsem ale zamířil k východu, promluvila udiveně: „Je to od vás milé, ale to přece nemůžete myslet vážně.“

„Měla jste pravdu. Nezáleží mi na tom!“ ještě chvíli jsem ji přemlouval a nakonec jsme společně odešli z budovy.