KAPITOLA 31 Lidsky tragikomický

„Řeknu ti, kamaráde, dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak se budu cítit a co budu povídat, až ji konečně zase uvidím. Věřil jsem, že ten okamžik přijde, a byl jsem si jistý, že neexistuje slovo, kterým by mohla vše vysvětlit, nebo fráze, která bude dostatečnou omluvou. – Jak může tak jednoduše popřít minulost? Už jen výraz její tváře říkal, že se nic z toho nestalo. Pamatuji si to snad špatně? Samozřejmě, že se to stalo! Svým přístupem to jen chtěla zlehčit. Ten její přístup byl skoro tak vychytralý jako obchodní metody, které jsem používal kdysi já, když jsem chtěl dosáhnout svého. – Zastihla mne v nejslabší chviličce, a když jsem s ní v kavárně seděl u stolu a díval jsem se jí mlčky do očí, uvědomil jsem si, že ona neočekává nic jiného než mé odpuštění. – Ona v ten smutný den doufala v dobrý konec. Celou dobu tady pro mě nebyla, a přišla až na závěr.“ Pousmál jsem se nad tou ironií. „Je to jako sen, který mi dědeček vyprávěl.“

Pár týdnů po pohřbu jsem s Matyášem vyrazil na cestu do zahraničí. Nestanovili jsme si cíl. Jeli jsme jeho automobilem a nikam jsme nespěchali. Přespávali jsme ve stanu nebo v autě. Často jsme parkovali a fotili vše, co nás zaujalo. Matyáš na sebe bral během cesty víc povinností, než musel, a choval se jako zkušený cestovatel.

„Je příjemná změna fotit krajinky místo mrtvol, že?“ ptal se mě, když jsme fotili panorama na jedné z našich zastávek.

„Celý tento výlet je příjemná změna. Jsem ti vděčný, že jsi mě s sebou vzal.“ Díval jsem se do hledáčku svého digitálního fotoaparátu a chystal jsem se zmáčknout spoušť. „Mrzí mě jen, že jsem se nerozhodl jet dřív.“

Snažil jsem se soustředit na fotografování, ale snad každá prohozená věta s Matyášem mi připomínala mé starosti. Nemohl jsem si zakázat myslet na to, co mne trápilo, a před Matyášem jsem to nedokázal skrývat. On věděl, že uvolnit by mne mohla ta láhev vína, kterou měl připravenou na poslední večer naší cesty.

Stiskl jsem spoušť fotoaparátu. „Povedla se?“ zeptal se Matyáš a chtěl, abych mu fotografii ukázal. Podal jsem mu fotoaparát. „Je dobrá!“ řekl, když si poslední fotografii zobrazil na displeji. Z mého výrazu však vyčetl, že nemám stejný názor.

Přehrávám si nyní ty chvíle v hlavě a dochází mi, jak obtížně se mu se mnou hovořilo. Rozmýšlel si pečlivě, co by měl říct a co raději ne. Nechtěl mi ublížit nevhodnou volbou slov. Dokázal být naplněn optimismem celou cestu, i když musel na jejím počátku jistě vědět, jak složitá ta cesta se mnou bude.

Blížila se noc a my jsme hledali místo, kde přespíme. Nakonec jsme postavili stan u lesa, uvařili večeři, a než jsme dojedli, byla tma.

Držel jsem v ruce fotoaparát a prohlížel si fotografie z toho dne. Matyáš uklidil nádobí a pak za mnou přišel. „Mohl bych se ještě podívat na tu fotografii?“ zeptal se.

„A kterou konkrétně myslíš?“

„Tu panoramatickou, kterou jsi vyfotil dnes v podvečer.“

„Smazal jsem ji,“ sdělil jsem Matyášovi.

„Proč jsi to udělal? Nelíbila se ti snad?“ řekl mi a vypadal zklamaně.

„Nepovedla se.“

„Tak s tím nesouhlasím. Neměl jsi ji mazat.“

Důrazně jsem pak odpověděl: „Je to jen fotografie, Matyáši. Pomíjivá, jako všechno ostatní. Zítra si už ani nevzpomeneš.“ Fotoaparát jsem odložil.

„Podle mě nad pomíjivostí přemýšlíš moc často,“ reagoval. „Není právě účelem fotografie, aby se nějaká událost nestala pomíjivou?“

Musel jsem následně vznést námitku: „A co například v mé práci? Mají ty fotografie stejný účel?“

Matyáš se zamyslel. „Evidentně ti svými argumenty názor nezměním. Můžu ale udělat něco lepšího. Můžu přinést láhev vína. Šetřil jsem ji sice na poslední den naší cesty, ale dnešní večer je také vhodnou příležitostí pro její otevření.“

„Souhlasím. Pokud jde o víno, můj názor je, že se příležitosti dělí pouze na vhodné a vhodnější.“

Matyáš odešel pro víno, a když se vracel, měl jsem již zapálenou cigaretu. „Neutrpí tvá umělecká duše, když budeme pít víno z plastových kelímků?“ ptal se a začal nalévat.

„Pokud utrpí, bude tak více inspirace k psaní,“ prohodil jsem a usmál se. Nabídl jsem mu také cigaretu. Posadili jsme se a užívali si tu chvíli.

„Vždy se jedná o luxusní chvíle, odpočívat tímto způsobem,“ řekl uvolněně Matyáš. „Cigarety a červené víno!“

„A co cigarety a černá káva?“

„To je podobně znamenitá kombinace. – Uskutečníme ji během zítřejší snídaně.“

„Ano. To udělat můžeme.“

Vína během večera v láhvi rychle ubývalo a my jsme volili nenáročná témata k debatě. Na Matyášovi bylo vidět, že je již unavený. Párkrát dokonce i zívl, a když měl v kelímku jen pár posledních slz vína, oznámil mi, že půjde spát.

„Dobrou noc, příteli,“ řekl.

Byl jsem připraven na odpověď, avšak náhle začal zvonit mobilní telefon v mé kapse. Matyáš, který se chystal vstát a zamířit ke stanu, ze zvědavosti zůstal ještě na místě.

Zkontroloval jsem jméno volajícího. „Magdaléna?!“ prohlásil jsem a pohlédl na Matyáše, jako kdybych očekával nějakou reakci.

„Asi bys měl zjistit, co v takovou pozdní hodinu potřebuje.“

„Myslíš, že to do zítřka nepočká?“ Telefon nepřestával zvonit.

„Možná se jí stýská.“

„Nevím…“ Držel jsem telefon v ruce a váhal, jestli mám hovor přijmout.

Matyáš zase zívl, vstal a ospalým hlasem mi sdělil, ať od něj ten večer už žádnou radu neočekávám, a dodal, že si jde konečně lehnout. Pak vlezl do stanu a já jsem ještě pár vteřin poslouchal melodii vyzvánění mého mobilního telefonu, jako kdybych doufal, že každým okamžikem utichne. Ta naléhavá melodie však neutichla a nakonec jsem ten hovor přijal a vyslechl jsem si tak přímo od Magdalény tu důležitou zprávu. – Volali jsme spolu přes hodinu, než jsme hovor ukončili.

Ten večer jsem se ani nepokoušel usnout. Překvapivě mi po tom proběhlém telefonátu na mysl přicházela spousta nápadů. Přinesl jsem si z auta svůj zápisník, posadil jsem se zpátky před stan a zapisoval si vše, co mě napadlo. Baterkou jsem si svítil na jednotlivé listy papíru, které jsem drobným písmem popisoval, a až do svítání jsem před tím stanem seděl a kouřil jednu cigaretu za druhou.

Když Matyáš ráno vylezl ze stanu, zpozoroval nejprve spoustu nedopalků ležet na zemi. Pak uviděl mne, jak sedím stále na stejném místě, jako jsem seděl večer. Pochopitelně to v něm vyvolalo nemalý zájem o to, co se večer po jeho odchodu dělo.

„Ty jsi vůbec nespal?“

„Ani jsem se o to nepokoušel. Celý večer jsem pracoval na závěru mé knihy,“ ukázal jsem mu popsané listy mého zápisníku.

„Podařilo se ti to dokončit?!“ zvolal nadšeně.

„Mohl bys mi sám říct svůj názor na tyto věty. Jedná se o jednu z posledních pasáží.“ Nalistoval jsem stránku. Matyáš se posadil a já jsem začal číst. „Byla noc. Ten muž se ještě chvíli díval z okna svého bytu. Pak najednou, jako kdyby pro něj právě probíhající bouřka přestala být zajímavá, odkráčel do koupelny. I přes zavřená okna byl slyšet zvuk hromů. O to se už však nestaral. Stál před zrcadlem v koupelně a díval se do něj pohledem, velice podobným, jako měl zrovna před chvílí v odrazu okna. Vzpomínal a snažil se ještě trochu připodobnit tomu odrazu. Povedlo se mu to. Prohlížel si svoji tvář a hleděl sám na sebe stejně jako před momentem, když pozoroval tu zuřivou bouři. ‚Prones prohlášení,‘ říkal sám sobě. ‚Prohoď nějaké předsevzetí, které neznamená vůbec nic pro tak dlouhý čas, jakým tvůj život je, ale v tuto chvíli jako kdyby mělo obrovský význam, jehož pomíjivost se ti zdá nemožná. Řídíš se emocí, a tak se záměrně klameš. Řekni, že tohle už bys nikdy neučinil, nebo že na tamtu se už nepodíval, nespletl se tak, jak jsi se už nesčetněkrát zmýlil. Nemůžeš s jistotou říci, že to, co prohlásíš nyní, bude za měsíc platit stejně. Za necelý měsíc budeš možná chtít vzít zpátky to, co jsi prohlásil. Jak si tedy můžeš být jistý sebou, když jen ze setrvačnosti své slovo držíš, a ne z přesvědčení? Měníš se dramaticky, nežiješ pohodlně. Jsi stále ve střehu, protože v tom nevidíš smysl, a kde není smysl, není vůbec nic.‘“

Matyáš asi nevěděl, co mi má povědět, nebo možná nechtěl plýtvat prázdnými slovy. Svým typicky optimistickým stylem mi mohl například říci: „Kamaráde, možná po tom, co se ti stalo, začne konečně dávat všechno smysl!“ Však na tom, co by řekl, nezáleželo. Nechtěl jsem se dále zdržovat a musel jsem mu sdělit, že víno, které otevřel, bylo skutečně na poslední večer naší cesty. A po chvíli jsem dodal: „Magdaléna je těhotná.“