KAPITOLA 20 Preventivní prohlídka

Z toho, že jsem tu práci dostal, jsem byl v naprosté euforii. „Tak já budu pracovat na pitevnách jako fotograf,“ opakoval jsem si stále. Do telefonu mi vrchní sestra řekla, že před nástupem bych si měl zařídit pár věcí. Jednou z nich byla preventivní prohlídka u jejich lékaře. Vlastně lékařky.

Vždy, když se dobře vyspím, chovám se přes míru sebevědomě. A zrovna v den, kdy měla prohlídka proběhnout, jsem se vyspal znamenitě. Lékařka, ke které jsem měl jít na odběry a prohlídku, měla ordinaci v areálu nemocnice jen pár budov vedle té, ve které jsem měl pracovat. Podle plánku vytištěného na tabuli v areálu nemocnice a díky instrukcím, které jsem měl od vrchní sestry, nebylo těžké budovu najít. I tak jsem do čekárny u ordinace přišel o pár minut později. V čekárně nikdo nebyl, jen uklízečka vytírala podlahu. Slušně jsem pozdravil a chtěl se posadit na židli v čekárně. Než jsem to však stihl udělat, otevřely se dveře ordinace a ven vyšla zdravotní sestra. Zeptala se na účel mé přítomnosti.

„Jsem tady kvůli preventivní prohlídce. Jsem nový zaměstnanec ústavu soudního lékařství.“

„Jdete pozdě,“ řekla pak.

Nepřestával jsem se usmívat. Ona nechala otevřené dveře a vešla zpátky do ordinace. Následoval jsem ji.

„Přeji krásný dobrý den,“ prohlásil jsem před vstupem do ordi­nace svým osobitým tónem v hlase, abych vzbudil pozornost každého, kdo uvnitř byl. Všechny dámy mne začaly sledovat. Jedné ze sester jsem odevzdal identifikační kartu ze zdravotní pojišťovny.

„Svlékněte se a posaďte,“ promluvil ke mně najednou příjemný hlas doktorky a ukázala mi, kam se mám posadit. Sestra moji kartičku doktorce předala.

Dětinsky jsem vtipkoval: „Svléci se? Obscénnosti si nechávám na stáří.“

„Myslela jsem jen vaši bundu,“ ozvala se formálně doktorka. „Vypadá to, že tu máme dalšího šprýmaře,“ prohlásila pro všechny v místnosti, když jsem si bundu sundával.

Jedna ze sester, která stála nedaleko, hned zareagovala. „Nej­vtipnější je vždy personál ze soudního!“

„To je krásný kompliment, pro mě,“ prohlásil jsem zrovna, když jsem si sedal na křeslo. Nálada v místnosti a pozornost všech těch žen mě nutily chovat se přátelsky a také i trochu flirtovat.

Doktorka, jejíž obdiv jsem si pomalu získával, se snažila mé snahy profesionálně umírnit. „Když zdravotní sestra řekla vtipný, možná myslela směšný.“

„Vím o sobě, že jsem excentrik, ale dnes jsem tak upovídaný hlavně ze strachu z jehly,“ vymýšlel jsem si.

„Aha, tak to jste si nemohl zvolit lepší profesi,“ pravila ironicky. „Teď mi ještě řekněte, že nesnášíte pohled na krev.“

„Prokoukla jste mě,“ reagoval jsem okamžitě. „Nechtěl bych být před vámi vtipný tak moc, až budu směšný.“

„A chcete se mě zeptat, jak vám to zatím jde?“ Zaujala mě a stačilo jí k tomu jen těch pár vět. Bylo již v té chvíli evidentní, že je chytrá a má osobitý styl humoru.

Vyhrnul jsem si rukáv a jako vždy jsem chtěl mít poslední slovo, odvětil jsem tedy: „Budeme si hrát spolu? Se slovy? Nebo mi prostě uděláte ten odběr?“ Dívala se mi do očí ještě okamžik. Ta krátká slovní přestřelka byla pro nás indicií, že jsme si byli v něčem velice blízcí, i když jsme se vlastně neznali.

Když jsme se o tom s Helou bavili později, řekla mi, že to tenkrát vnímala podobně. Ona však věděla, že při jasné mysli může své někdejší spontánní úmysly a plány označit za iracionální. Dnes mne vzpomínka na její praktické uvažování provokuje, protože kdyby nelpěla tolik na svých zásadách, které jsem naopak považoval za iracionální, byla by pro nás spousta věcí jednodušších. Díky empirii bych dokázal predikovat, a pochopitelně bych přizpůsobil i své chování. Tenkrát jsem však s Helou ještě mnoho zkušeností neměl.

Chytila mne a náhle zrakem spočinula na mé žíle. Z nezatažené paže mi odebrala čtyři zkumavky, potom se přesunula k počítači a pokládala mi nějaké otázky. Nejprve jsem jim nevěnoval pozornost, z odběru se mi trochu točila hlava. „Byla jste něžná, skoro to nebolelo,“ pokračoval jsem v konverzaci.

„Neslyšela jsem o tak mladém fotografovi, který by měl zájem pracovat na pitevnách,“ komentovala můj věk, který si zkontrolovala z kartičky pojištěnce.

„U náboru nebyl žádný limit. Kojence nepřijali jen z etického hlediska.“ Sestry se zasmály.

Doktorka se pousmála a prohlásila: „Na soudní vzali puberťáka.“

„Taky jste mladá. Vsadím se, že když spolu půjdeme na večeři, budeme mít spoustu společných témat k rozhovoru.“

Nebyla si jistá, jestli se jedná o pozvání na rande. Chvilku přemýšlela, pak jen řekla: „To bude… Tedy chci říci… Však na pitevnách vás ty vtípky brzo opustí.“

Následovalo pár osobních otázek. Mé odpovědi zapisovala do počítače. Ptala se mě na stres. Zajímala se, zda mám psychické problémy, jestli trpím fobiemi. Chtěla vědět, jestli kouřím, piju hodně alkoholu nebo užívám nějaké léky. Asi po patnácti otázkách jsem měl chuť udělat další vtip. „Jste velice hubený, víte, kolik vážíte?“ ptala se mě.

Sdělil jsem jí svou váhu i výšku a neodolal jsem ještě dodat: „Musím vám ale odporovat. Já nejsem hubený… Jsem gracilní!“

V ten okamžik se doktorka otočila ke mně a pobaveně pověděla: „Jste gracilní? Jak jste na to přišel?“

„Slyšel jsem to na pohovoru, když krájeli věnčité tepny.“ Všechny v místnosti jsem zase rozesmál, sestry přestaly pracovat a pobíhat kolem, stal jsem se středem pozornosti, a jako kdybych pro ně hrál divadlo, rozhodl jsem se ve své roli setrvat. Nedělal jsem to však proto, abych rozesmál sestry, můj objekt zájmu byl jediný a seděl přede mnou. Pro komičtější vyznění příštího vtipu jsem nasadil vážný výraz. „Co se týká tohoto problému, mám svoji teorii. Jsem gracilní, protože mám velice rychlý metabolismus… Jeden z nejrychlejších,“ zesměšňoval jsem to, ale ve tváři jsem si udržel vážný výraz, aby absurdní pointa, která se blížila, vyzněla o to vtipněji. „Mám jeden z nejrychlejších metabolismů, protože když ho tenkrát rozdávali, spletli si mě a omylem mě zařadili mezi kolibříky!“ Takovou pointu samozřejmě nikdo z přítomných neočekával.

Až smích utichl, jedna ze sester prohlásila: „Vy jste vážně unikátní. Nenapadlo by mě, že zrovna tak skvěle začne pracovní den.“

„To jsme potřebovaly! Už dlouho tady nebylo tak veselo,“ řekla jiná zdravotní sestra.

Doktorka mne pozorovala a pak si vzala slovo, jen aby také něco řekla. „To je dokonalá teorie.“

„Mám jich ještě pár. Snad mne ty vtípky neopustí,“ reagoval jsem na její dřívější slova. „Budu tam jen stát, mačkat spoušť a říkat usmějte se, prosím.“

Po těch slovech se na mě usmála. A dokončila preventivní prohlídku.