KAPITOLA 6 Kávový rituál

Možná jsem v první části knihy dostatečně nepopsal svoji rozpolcenost, která se projevovala rozhodováním důležitých otázek mými zmatenými, spontánními a nepromyšlenými postupy. Zajímavé na tom je, že jsem si své chování uvědomoval a jistě bych cítil mnohem dřív, že je omyl se tak chovat, kdyby mě tehdejší společnost tolik nemátla. Samozřejmě, přál jsem si být úspěšný a šťastný a společnost kolem mě stále připomínala, že recept na štěstí jsou peníze a že jinak než vysokoškolským titulem se k prestiži dostat nelze.

Další návštěvu mých prarodičů jsem měl naplánovanou na víkend a zrovna na sobotu, kterou jsem byl pozván k mému šéfovi Tomášovi na partičku pokeru.

„Tak jak se máš?“ ptal se mě zvědavě pratáta, když jsme byli sami v kuchyni. Než jsem mu však stačil odpovědět, ze skříně vytáhl moka konvičku a začal pomalu připravovat černou kávu. Abyste pochopili, vychutnat si kávu byl s pratátou takový náš rituál, vždy když jsem přijel na návštěvu. U kávy jsme si povídali i filozofovali a babička se mezitím dívala v obývacím pokoji na televizi.

„Je to pořád dokola, práce a škola, práce a škola… Nedávno jsem si na tebe vzpomněl,“ řekl jsem pratátovi.

„Ano? Při jaké příležitosti?“ Do spodní nádobky naléval vodu.

„Byl jsem u klienta a během toho, co jsem sepisoval obchodní smlouvu, jsem zjistil, že je to mistr republiky ve střelbě z pistole. Měl doma spoustu medailí i pohárů. Ty jsi přece také kdysi jezdil po soutěžích.“

„No jo, to už je dávno,“ řekl jen a pokračoval v přípravě kávy, nasadil sítko a naplnil ho vrchovatě kávou.

„Ten obchod jsem nakonec neuzavřel. Škoda, že jsi nebyl se mnou, ty by sis s ním určitě měl co říci a smlouvu by mi podepsal během chviličky.“

Pratáta zašrouboval konvici, zapnul sporák a položil konvici na něj. Potom ke stolu přinesl dva šálky. Posadil se na židli přede mě. Najednou překvapivě zvážněl. „Když už mluvíme o tvé práci, chtěl jsem se tě na něco zeptat. Měl jsem tě vždy za takovou uměleckou duši, tak mě zajímá, a teď to bude znít jako klišé, zda si myslíš, že ta cesta, kterou jdeš, je ta správná?“

„A jaká cesta?“ ptal jsem se záměrně tímto způsobem.

„Cesta obchodníka. Vzpomínám si, že jsi chtěl napsat druhou knihu. Jak jsi s tím daleko?“

„Nemám ani řádek,“ prohlásil jsem. „Ty víš, že musím platit nájem a taky studuji a…“

„Myslel jsem nedávno na to, jak jsi byl nadšený, když jsi dopsal první knihu. Tolik ses těšil, až budeš zase psát.“

„Věci se zkomplikovaly…“

„Jak?“

To byla od něj dobrá otázka. Nevěděl jsem, jak na ni odpovědět, a uvědomil jsem si, že se jen vymlouvám. Z práce jsem byl naučený, že v takové situaci obchodník nejlépe udělá, když změní téma. „Já vím, že se ti nelíbí ta práce, kterou dělám…“ Pokusil jsem se navodit atmosféru, že mi není příjemné, na co se mě pratáta ptá.

Bylo bláhové si myslet, že takový trik na pratátu zabere. On poznal, o co se snažím, a zachoval chladnou hlavu. Reagoval stručně a jak nejlépe mohl. „Darku, pro mě je důležité vědět, že jsi šťastný. Pokud jsi si jistý, že je ta práce pro tebe to pravé, je všechno v pořádku,“ usmál se na mě.

Co jsem na to měl říci? Nemohl jsem nic. Jistě, nebyl jsem šťastný, ani v práci, ani v osobním životě a nechtěl jsem nahlas pratátovi prozradit, že mám pochybnosti. Dal bych mu tím přeci za pravdu. Můj výraz v obličeji byl pratátovi dostatečnou odpovědí.

„Vida, červenáš se,“ nepřestával se na mě usmívat, potom sám změnil téma a do konce mé návštěvy jsme již o mé pozici obchodního zástupce ani o mých knihách nemluvili.

Dopil jsem si kávu a chystal se k odchodu.

„Cože, ty už odcházíš?“ pravila babička, která zrovna přišla do kuchyně.

„Ano, mám dnes ještě nějakou schůzku.“

„S holkou?“

„Ne. Se šéfem! Pozval zaměstnance z firmy k sobě domů.“

„Tak počkej, dám ti něco s sebou, jako pozornost.“ Šla zpátky do obývacího pokoje, a když se vrátila, držela v jedné ruce peněženku a v druhé bonboniéru. V tom okamžiku jsem tušil, co bude následovat. Stoupla si mezi dveře, abych nemohl odejít. Nejdříve mi zaplatila nákup, který jsem jim donesl, a pak se mi snažila vnutit bonboniéru.

„Ne, děkuji…“

„To se ale musí, když jdeš na návštěvu,“ řekla přísně.

„Chápu, ale můj šéf nemá narozeniny! Nejde sice o formální schůzku, ale nic takového s sebou brát nebudu.“ V autě jsem měl samozřejmě již nachystanou láhev vína jako pozornost pro hostitele.

„Když nechce, tak mu to nedávej,“ zvolal pratáta, bonboniéru si od babičky vzal, usadil se zpátky za stůl a pomalu bonboniéru začal rozbalovat.

Okem si mě babička přeměřila. „A to tam jdeš takhle ustrojen?“

„Co je na tom špatného?“

„A ty se divíš, že ti nepřidá plat,“ pronesla nepříjemně. Byl jsem kvůli babičce během té krátké chvíle už značně vzteklý. Nikdo mě nedokázal rozčílit tak jako ona. Snad možná jen její dcera. „A co škola? Už se učíš na zkoušky?“

„Ne, neučím!“ odsekl jsem a snažil jsem se kolem ní projít, moc mi to ale neusnadnila. Záměrně mi bránila v odchodu tím, jak stála ve dveřích.

„S dovolením,“ prohlásil jsem, a když nijak nereagovala, dodal jsem hlasitě, „prosím!“ Jako by na to čekala, konečně mlčky odkráčela do obývacího pokoje.

„Počkej,“ zvolal ještě dědeček, vstal od bonboniéry a doprovodil mě přes obývací pokoj a chodbu až ke vchodovým dveřím. „Zavolej na ni, ať nemá pocit, že jsi odešel naštvaný.“ Moc dobře věděl, jak se cítím, ale stejně mi to řekl.

„A proč myslíš, že jí na tom záleží?“ ptal jsem se já. „Odcházím v takové náladě pokaždé.“

„Rozluč se s ní ze slušnosti,“ pravil dědeček klidně směrem ke mně.

„Neozve se.“

„Tak to udělej kvůli sobě.“

Ještě chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem hlasitě zvolal směrem k obývacímu pokoji. „Ahoj, babí!“ Na mé rozloučení nikdo nere­agoval. „Tak jsem měl pravdu. Jediný člověk, na kterém jí záleží, je ona sama.“

„Třeba tě jen neslyšela.“

Tím mě dokázal dokonale uklidnit. „Jsi ten nejhodnější člověk, kterého znám.“

Dědeček se zasmál: „Já bych to neviděl tak pozitivně.“

„Ty vidíš všechno pozitivně. Kdyby bylo více takových lidí, jako jsi ty…“

„Více by se zpívalo!“

„Mnohem víc.“

„Tak zase někdy,“ podal mi přátelsky ruku, jak bylo zvykem při našem loučení.

„Tak zase někdy.“