KAPITOLA 13 Kamarádův kamarád

„Ten člověk má prý velmi komplikovanou povahu. Jeho názory a jednání závisí na míře adrenalinu, který v dané situaci vnímá. Často využívá přetvářky i lží. Záměrně vyhledává nebo vytváří situace, které jsou emočně vyhrocené, aby prý mohl cítit i pochopit hodnotu, a hlavně hloubku svého úsudku. Všechno ostatní on rozhoduje jen nahodile. V životě si nestanovil žádný cíl, řekl mi ten můj kamarád. Ten člověk má permanentní obavu ze ztráty svého času, a proto mu nezbývá než vnímat vše, co se mu přihodí, jako…,“ chvíli jsem hledal správná slova, „… jako pomíjivou zkušenost. Uvědomuje si, že ač by svůj úsudek promýšlel dopodrobna, nebo by nad ním vůbec nepřemítal, v každém případě by to znamenalo krok, který již nepůjde vrátit. Když uvažuje tímto způsobem, dochází mu, že vždy bude mít pochybnosti, zda bylo jeho rozhodnutí správné či zda se mohl rozhodnout lépe. Dám příklad… Nikdy nepozná, jaké by to bylo, kdyby zůstal se svojí manželkou o pár měsíců déle, a nepožádal by o rozvod hned při její první milostné aféře. Nebo jaký by mohl být jeho život, kdyby v mládí zůstal na škole? O kolik zkušeností přišel, když odmítl tolik pracovních příležitostí? – To jsou otázky, které mu připomínají, jak pomíjivé jsou důsledky jejich odpovědí.“

„To, co říkáš, je přinejmenším zajímavé.“

„Jen parafrázuji toho kamaráda. Vlastně kamarádova kamaráda.“

„Jeho chování má jistě nějakou příčinu…“

„Ano, má. Kdysi dávno mu někdo ublížil. – Zajímavé na tom je, že on ví, že svým chováním a uvažováním si dělá jen další problémy, a tím také ubližuje lidem kolem sebe. Uvědomuje si, že jeho přístup není střízlivý. Je vyhrocený, nebezpečný, extrémní…, jenom ne střízlivý. Tohle on ale z nějakého důvodu nemůže změnit. Prostě nemůže,“ pravil jsem rychle. „Jen si zkus představit, jak se asi cítí.“

Pratáta se pak zamyslel. „Nejprve jsem myslel, že se jedná o nihilistu, ale… podle toho, co říkáš, ho jeho chování pravděpodobně trápí.“

„Určitě trápí, a proto bych netvrdil, že je nihilista. Podle mě je jen laxní. Ale on nechce být laxní, jen neví, jak přestat.“ Nemusel jsem pratátovi dlouho nic vyprávět a vysvětlovat, vždy mě dokázal pochopit a to, co jsem nezmínil, si správně domyslel. Bylo pro mě pohodlnější mluvit o kamarádovu kamarádovi než o sobě samém. Pokračoval jsem v té maškarádě, i když jsem nepochyboval, že pratáta dobře věděl, o kom mluvíme ve skutečnosti.

„Je ztracený.“

„A nešťastný,“ doplnil jsem pratátu. „Co bys takovému člověku poradil?“

„Asi nejde ani tak o radu. – Já si myslím, že se musí něco stát. Musí se přihodit nějaká nečekaná událost, ve které bude postaven před zodpovědnost. Zřejmě bude ze začátku mít ten povědomý strach, ale pokud se bude jednat o něco velmi osobního, zjistí, že nemůže jen laxně máchnout rukou. Tam se ukáže, jestli je schopný se změnit.“

„Aha. A konkrétně by ta událost vypadala třeba jak?“

„To já nevím. U každého je to jiné. Musel bys mi prozradit víc, o tom, co se tomu tvému kamarádovi tenkrát stalo.“

„Kamarádovu kamarádovi,“ snažil jsem se ho opravit.

„Však víš, koho myslím,“ řekl jen.

Napil jsem se kávy. Z mého výrazu dědeček vyčetl, že více o tom, kdo mi tenkrát ublížil, mluvit nechci.

Když jsem toho dne odcházel, zastavil mě pratáta u domovních dveří. „Ještě mě něco napadlo k tomu kamarádovu kamarádovi. Je důležité, aby se vyznal nejprve sám v sobě. To, že mu někdo řekne, že se rozhodl správně, pro něj nebude mít význam a on to neocení, dokud si nebude jistý sám sebou.“

„Co když má strach z toho, že jeho rozhodnutí bude špatné? Co když se bojí, že zbaběle uteče, když nastane ta náhlá situace, která si bude žádat, aby se zachoval správně?“

„Asi pro něj nemám uspokojivější odpověď, než že to bude muset zjistit.“

„Ten strach bude asi těžké překonat… pro něj. Říkal jsem ti, že má komplikovanou povahu,“ usmál jsem se a podával mu ruku. „Tak zase někdy.“

„Ptal ses mě na radu. – Povrchnost je pomíjivá. Kdo se na vše dívá povrchně, těžko pozná hodnotu svého rozhodnutí. Zamysli se nad tím, jak povrchní je například naše loučení, pak budeš vědět, co tomu kamarádovu kamarádovi poradit,“ dodal a potřásl mi pravicí. „Tak zase někdy.“