KAPITOLA 17 Pohovor

Ze všech uchazečů jsem byl nejmladší. Všichni jsme seděli u stolu naproti třem lidem, kteří měli rozhodnout, kdo z nás dvanácti tu práci dostane. Ti tři byli primář, vrchní sestra a personální referentka. Vrchní sestra zrovna dočítala z listu papíru, jaká by měla být pracovní náplň přijatého fotografa. Několik uchazečů zbledlo v obličeji během její prezentace. Potom se vrchní sestra posadila zpátky na své místo a primář, který seděl vedle ní, nám sdělil, že následně s námi budou chtít mluvit jednotlivě, pak společně všichni půjdeme dolů do přízemí, kde nám ukážou pracoviště. „Nějaké otázky?“ zeptal se.

Jedna slečna zvedla ruku. Bylo na ní vidět, že je ještě v mírném šoku z toho, co nám vrchní sestra četla.

„Nemusíte se hlásit, nejsme ve škole. Prostě jen řekněte, co vás zajímá,“ pravil primář.

Slečna dala svou ruku zase dolů a řekla: „Omlouvám se, snad… po tom, co jsem slyšela… myslím, že to není práce pro mě.“

„Aha, rozumím, jistě,“ řekl primář a pokračoval. „Je zde ještě někdo, kdo má stejný pocit?“ Ruku zvedli další tři. „Pokud je to tak, neradi bychom vás zdržovali, děkujeme za váš čas a účast na tomto pohovoru.“

Slečna a ti tři se pomalu postavili a jeden po druhém odešli z místnosti. Z dvanácti uchazečů zbylo tedy jen osm. „Vy, kteří jste se rozhodli zůstat…,“ vzala si slovo vrchní sestra. „Poprosila bych vás, abyste šli na chodbu. Za okamžik zavoláme prvního uchazeče.“

Odešli na chodbu. Trochu mi to připomínalo zkouškové období na vysoké škole. Za pár minut nás volali podle jmen. Jednotlivě jsme vcházeli zpátky do místnosti.

„Co na to říkáte? Vypadá to na pořádný masakr, podle toho, co říkala ta sestra,“ špitl nějaký tlustý muž, když jsme všichni stáli na chodbě.

„Vy jste si snad myslel, že ta práce bude zábavná?“ zeptal se ho jiný uchazeč.

„Nenapadlo mě, že toho bude tolik,“ odpověděl zase ten tlustý. Jedna slečna, která se také ucházela o tu práci, prohlásila, že je zvědavá, jak to bude vypadat přímo na pracovišti v přízemí. Na to jsme samozřejmě byli zvědaví všichni.

Když pár uchazečů vešlo do místnosti a pak zase ven, zaslechl jsem konečně své jméno. Vstoupil jsem sebevědomě dovnitř. Primář, vrchní sestra i referentka seděli na svých místech tak jako předtím. Posadil jsem se blíže k nim na volnou židli. Primář sledoval každý můj pohyb, vrchní sestra listovala mojí biografií, referentka byla bledá a ztuhlá, zřejmě chtěla mít vše už za sebou. Bylo na ní vidět, že její obvyklá praxe souvisí spíše s administrativou než s vedením pohovorů.

„Tak nám povězte, proč jste se rozhodl ucházet o práci v našem ústavu?“ ptal se zvědavě primář, hned jak jsem se posadil.

„Hledám nějakou zajímavou práci. Myslím, že to, co nabízíte, je zajímavé dost.“

„Zajímavé je i psát knihy,“ odkazovala vrchní sestra na informace z mé biografie.

„To si upřít nenechám, ale potřebuji něco trochu jiného na poloviční úvazek, abych doma jen neseděl a nepsal.“

„Jste mladý, proč ještě nestudujete?“

„Studium jsem ukončil, není tomu dávno. Zjistil jsem, že abych se stal spisovatelem, nepotřebuji mít titul. – S prominutím, spisovatel není lékař.“

Primáře jsem pobavil. „Víte, jak to vypadá? Skoro jako kdybyste hledal inspiraci pro napsání nové knihy.“

„Tomu bych se nebránil. Momentálně už ale mám jeden příběh rozepsaný.“

Vrchní sestra se podívala zpátky na můj životopis. „Nemáte moc zkušeností s prací v oboru.“

„Pokud jde o zkušenosti, v mládí jsem se účastnil spousty fotografických soutěží.“

„Tohle není soutěž, potřebujeme, aby na fotografiích bylo vidět to, co chceme, aby tam bylo. Nejde nám o umění,“ poznamenal primář.

„Rozumím. Jen říkám, že fotit umím.“

Tito lidé pracovali na soudním lékařství a o beletrii a umění toho moc nevěděli. Bylo zřejmé, že s tím spisovatelstvím jsem na ně dojem udělal. Alespoň na primáře a vrchní sestru určitě. Dvě třetiny těžké přesvědčit nebude.

Mladá slečna referentka se pustila náhle do řeči: „Nevím, jestli si dostatečně uvědomujete, co tahle práce obnáší.“

Nenechal jsem se zaskočit a sebevědomě reagoval: „Se vší úctou, nesuďte mne podle věku. Suďte mne podle charakteru. I když jsem mladý, mnoho jsem už zažil, jen tak se z něčeho nesesypu.“

Primář se opřel do židle a prohlásil: „No, kuráž vám nechybí. Ta je jistě nezbytná pro práci tady u nás,“ pohlédl na sestru způsobem, kterým jí chtěl dát najevo, že u něj jsem vhodným kandidátem.

„Momentálně pracujete jako obchodník? Ptám se kvůli možnému termínu nástupu,“ zajímala se pak vrchní sestra.

„Jako obchodník už nepracuji, ale zbyla mi ještě v šatníku bílá košile. Podobná, jako nosíte tady. Jen si pro ni zaběhnu a můžu nastoupit třeba hned.“

Primář se zasmál, vrchní sestra také. „Dostanete od nás novou bílou košili. Převážně budete ale nosit oblečení zelené barvy.“

„Aha.“

„Tak, pane Darku, děkujeme vám. Počkejte prosím na chodbě.“

Společně s ostatními uchazeči jsem čekal, až skončí individuální pohovory. Neuniklo mé pozornosti také to, že tři další odešli pryč. Takže nás tam zbylo pět.

Když konečně vyšel z místnosti i poslední uchazeč, byl doprovázen primářem, vrchní sestrou i personální pracovnicí, která nám sdělila, že v následující části pohovoru již nebude přítomna. Rychle se s námi rozloučila. Popřála nám mnoho štěstí a zároveň se dívala na mě. Pak odešla. Primář a sestra naši skupinku vedli ke schodišti. Sešli jsme do přízemí.

Nejprve nám ukazovali šatny. „Provoz funguje jednoduše,“ říkala nám vrchní sestra. „Ráno fotograf přijde na osmou hodinu. Zjistí na sekretariátu, jaký je stav, vezme si fotoaparát a jde dolů.“ Místnost šaten jsme opustili a pokračovali dál. Procházeli jsme kolem toalet a blížili jsme se ke dveřím, na kterých byl každým krokem zřetelnější velký nápis, který už svým významem mohl někoho děsit. „V šatnách se převlečete a pokračujete na pracoviště,“ mluvila ke všem, ale my jsme věděli, že vybrán pro tu práci bude jenom jeden z nás. Došli jsme až ke dveřím. Po jednom jsme vcházeli, ale žena, uchazečka, která byla úplně poslední, se zastavila. Nejspíš se jí udělalo nevolno při myšlence, co její oči uvidí v místnosti, do které se chystá právě vejít.

„Víte, rozmyslela jsem si to,“ začala couvat.

Vrchní sestra, která byla už jednou nohou v místnosti, se ohlédla. „Co se děje?“ ptala se ženy.

„Odpusťte, já… nemám už o tu práci zájem a ze zvědavosti to vidět asi také nepotřebuji.“

„Dobrá, budu vás ale muset doprovodit,“ pověděla vrchní sestra a vrátila se k ženě.

„Tak, nakonec jen čtyři pánové,“ začal mluvit primář při pohledu na poslední odvážlivce z dvanáctičlenné skupiny uchazečů. „Mohu to teď před vámi říct, když tu není vrchní sestra. Podle mě to není vhodná pozice pro ženu, jsem proto rád, že to dopadlo takhle,“ díval se na nás. „Tak pojďte,“ řekl a my jsme ho poslušně a mlčky následovali.

Měl jsem pár představ o tom, jak to nejspíš bude vypadat. Jako obvykle jsem myslel na to nejhorší, domníval jsem se, že díky tomu nebudu zaskočen. Intenzita mých představ však, jak se brzy ukázalo, nebyla dostatečná k tomu, aby mne prostředí piteven nezaskočilo. Ocitli jsme se v pasáži, nalevo od nás byly čtvery dveře jednotlivě označené čísly jedna až čtyři. Napravo byly další dveře a na nich nápis „LEDNICE“.

„Půjdeme nejprve sem,“ prohlásil primář a otevřel dveře napravo. Byla to velká místnost s obrovskými chladicími boxy. V místnosti stáli také dva sanitáři a leštili kliky mrazicích boxů. Hned si nás všimli.

„Čau, hoši,“ pozdravil sanitáře primář.

„To je ten nábor na fotografa?“ ptal se primáře menší z nich. Primář se podíval na nás čtyři. Ztuhle jsme čekali, co se bude dít. „Myslel jsem, že jich bude víc,“ prohlásil sanitář a přestal leštit kliku.

„Bylo jich víc,“ sdělil mu primář. „Ukažte nám něco, pánové.“

Sanitáři samozřejmě hned pochopili. Ten druhý, vyšší, otevřel dveře od boxu.

Každý z nás už viděl troje páry chodidel seřazené nad sebou. Zrychlil se mi tlukot srdce. Vnitřní prostor chladicího boxu byl třípatrový, mrtvoly nad sebou ležely v patřičné vzdálenosti na speciálních lehátkách. Sanitář chytil prostřední mrtvolu za chodidlo a zatáhl. Tělo z chladicího boxu vyjelo na pevném lehátku a mně to připomnělo situaci, jako když otevíráte šuplík pracovního stolu.

Není jednoduché popsat to, co se se mnou stalo v nadcházejících dvou vteřinách. Obraz divoké reality mi prošel zrakem a mířil k mozku. A najednou jsem pocítil něco jako šimrání uvnitř mé hlavy. Můj mozek si říkal o zbrusu novou zkušenost. Do té chvíle jsem si mohl jen domýšlet, jaké to bude, hledět na mrtvé tělo. Leželo před námi nahé, odřené, bez hlavy. Stál jsem před tím, co dříve mluvilo, chodilo, žilo. Bylo to úžasné, děsivé a inspirativní. Tolik inspirativní a šokující, že jsem se v té chvíli nedokázal vzpamatovat, zachytit a dokonale popsat aktuální pocit. Ty nejděsivější a nejfantastičtější sny se najednou nemohly rovnat s realitou, které jsme právě byli svědky. Byly to neuvěřitelné detaily toho, co se nachází pod lidskou kůží. Kdybyste stáli celý den před tím zmrzačeným tělem, prohlíželi si ho ze všech různých úhlů a dotýkali byste se všeho, čeho byste chtěli, ani na samotném konci toho dne byste nepřestali být více udiveni než na jeho začátku. V okamžiku, kdy mi hlavou probíhala snad miliarda zásadních a hlubokých myšlenek, zazněla snad nejbizarnější věta, která v ten okamžik mohla zaznít.

„Kde má hlavu?“ ptal se primář překvapeně.

„To je ta vlaková dekapitace,“ nazval mrtvolu sanitář. Pak se podíval zpátky do lednice, strčil tam ruku, a když ji za malý okamžik vytáhl, držel v ní neprůhledný plastový pytel. „Ona je ještě v pytli, pane primáři.“ Rozepnul pytel a sáhl do něj holou rukou. „Chcete ji vidět?“ chystal se z pytle vytáhnout hlavu, ale primář ho zastavil.

„To nám stačí,“ pravil, otočil se k nám a hned si mohl udělat názor, jak na každého z nás atmosféra na potenciálním pracovišti působí. „Teď jste viděli, kam ukládáme těla před a po pitvě. Nyní vám ukážu přímo místnost, kde probíhá pitva. Následujte mne, prosím.“

Třem z nás se podařilo pohnout, ale tomu čtvrtému zůstalo po právě proběhlém zážitku ztuhlé tělo. Také odstínem svého obličeje nám všem dával najevo, že se v nastalé situaci necítí docela příjemně.

„Cítíte se v pořádku?“ ptal se ho primář. Chvilku jsme museli čekat, než se ten muž konečně zmohl na krátkou odpověď.

„Myslím si, že mi to stačilo.“

„Trefíte zpátky sám?“ pravil zklamaně primář.

„Ano, myslím, že ano.“

Primář však pověřil jednoho ze sanitářů, aby muže doprovodil. Sanitář ochotně muže podepřel. Hlasitě řekl muži, který byl v obličeji velice bledý: „Na chodbě je i záchod, pokud se vám bude chtít…“

„Nevím.“

„Rozmyslíte si to cestou, tak pojďte.“

Pomalu odešli.

Najednou mě přemohla zvědavost a začal jsem se primáře vyptávat. „Jak vlastně probíhá soudní pitva?“

„Postup je individuální a závisí na konkrétním případu úmrtí. Standardní je, že se při soudní pitvě zapisuje její postup, fotografují se úrazy, odebírá se biologický materiál. U soudních pitev je tedy přítomen pitvající lékař, fotograf, zapisovatelka a pomocný zdravotnický pracovník.“

„A ti pomocní pracovníci…“

„To jsou sanitáři.“

„A kolik jich tady je celkem, těch sanitářů?“

„Celkem čtyři. Na každou pitevnu připadá jeden. Dva z nich jste právě viděli, třetí asistuje lékaři na pitevně, kam teď půjdeme, a čtvrtý je momentálně v pracovní neschopnosti.“

„Aha, co se mu stalo?“

„Nedopatřením se popíchal při pitvě o injekční jehlu.“ Pak prohlásil jen ke mně. „Nebojte, všechny je osobně poznáte,“ řekl, ale pak se zarazil. Uvědomil si totiž, že vedle jsou ještě další dva uchazeči, a dodal s důrazem v hlase: „Tedy, pokud si vás vybereme.“

Pak už jsme vcházeli do místnosti označené číslem dvě. Atmosféra na mne působila všelijak. Zdi byly obložené kachličkami, dlažba byla betonová. Tohle jsem si ale uvědomil až potom, co jsem se vzpamatoval z toho, co se dělo uprostřed místnosti. Probíhala pitva.