KAPITOLA 21 První den

„Darku, dnes je toho opravdu hodně. Patnáct pitev, z toho jsou tři pitvy soudní. Vezměte si fotoaparát a pojďte se mnou.“

Poslechl jsem primáře. Z kanceláře jsem si vzal fotoaparát a vrátil jsem se za ním. Společně jsme šli k výtahu. Sjeli jsme do přízemí a zamířili k šatnám. Z bílého klasického nemocničního oblečení jsme se převlékli do zeleného, vhodného na pitevny. Mohl jsem si vybrat ze třech velikostí kalhot. Zkoušel jsem, ale kalhoty mi nepadly ani jedny. Všechny mi byly veliké. Musel jsem si je utáhnout a pořádně zavázat u pasu, aby mi nespadly. Primář na mě čekal, a když jsem byl konečně připraven, pokračovali jsme k pitevnám. Tak jako na pohovoru jsme od šatny mířili ke dveřím, na nichž byl nápis „PITEVNY“.

„Tak první soudní pitva proběhne na pitevně číslo tři. Je to dopravní nehoda. Tělo by už mělo být připraveno. Počkejte tam na mě, já hned přijdu.“ Pak přistoupil k malé, docela nenápadné prosklené skřínce. Otevřel ji a začal z ní vytahovat ilustrativní schémata lidské lebky, kostry a srdce.

Vydal jsem se k pitevně číslo tři, ale než jsem tam došel, cestu mi zkřížil jeden ze sanitářů. Napadlo mě, že to je sanitář, protože před sebou tlačil pojízdné lůžko, na kterém ležela mrtvola. Předpokládal jsem, že veze tělo k pitvě a chystal jsem se mu uhnout z cesty. On mě spatřil a také docela přesně odhadl, co tam dělám. Všiml si nejspíš, že v jedné ruce držím fotoaparát, a zvolal vesele: „Ahoj! Ty jsi ten novej fotograf!“ Nechal lůžko stát uprostřed chodby, zajistil ho však brzdou a hnal se ke mně. Sundal si latexovou rukavici z pravé ruky a na pozdrav mi ruku podával. „Já jsem Jiřík, ale všichni mi tady říkají Žofin. Tykej mi.“

„Zdravím tě, Jiříku.“ Stiskl jsem mu ruku, zároveň jsem si všiml náplasti na vnější straně jeho zápěstí. Byl jsem pochopitelně stále ještě zmatený z atmosféry na pracovišti.

„Žofin!“ zopakoval sanitář.

„Ano, jistě, Žofine,“ zakoktal jsem. „Ty jsi ten popíchaný sanitář? Myslel jsem, že jsi v pracovní neschopnosti.“

„Kvůli jednomu malému píchnutí injekcí? To se tady stává pořád! Tři dny jsme většinou doma a pak, juch, zpátky do práce.“ Na konci chodby, z pitevny číslo čtyři, najednou vycházel jiný sanitář, jeho tvář jsem si pamatoval ze dne, kdy se konal pohovor. Žofin si toho všiml a zavolal na něj. „Šufte, Šufte! Pojď sem, tohle je novej fotograf!“ Muž si to namířil k nám, v cestě mu ale stálo lůžko s mrtvolou, tak ho odbrzdil a trochu pootočil, aby mohl projít, ovšem zapomněl ho zase zabrzdit.

„Cože, on se jmenuje Šuft?“ ptal jsem se Žofina.

„Ne, je to jenom trefná přezdívka, kterou jsme mu dali,“ chechtal se Žofin. Šuft přišel až k nám. Mezitím, co jsme si povídali, se lůžko na kolečkách dalo samo do pohybu. Ani jeden z nás si toho nevšiml.

„Tak vedení konečně přijalo mladou krev na post fotografa,“ radoval se Šuft. „To je dobře, už se mi z těch starejch, co se tady pořád střídali, točila hlava. Nikdo tu práci nechce dělat!“

„Nechápu proč,“ pravil jsem já ironicky.

Žofin se začal smát. „Smysl pro humor se sem hodí jako nebožtík do rakve. A jak se jmenuješ?“

„Já jsem Darek.“

„Výborně. A umíš hrát poker?“

Najednou lůžko i s mrtvolou narazilo nedaleko od nás do zdi. Ne prudce, ale náraz byl slyšet. Bezvládná ruka nebožtíka se nárazem sesunula z lůžka a visela nad zemí. Vyděšeně jsme pohlédli tím směrem.

„Šufte, ty jsi to nezabrzdil?“ zlobil se Žofin.

„Zapomněl jsem,“ pravil Šuft kajícně.

„Jako minule! Vzpomínáš?“ díval se na Šufta.

„Co se stalo minule?“ zajímal jsem se.

„Byl to fakt tlustej chlap. Museli jsme být tři, abychom ho po pitvě přenesli na lůžko. A když jsme ho vezli k lednicím, tak nám ten chlap spadl na zem,“ vzpomínal Žofin. „Byla to tenkrát taková rána, že se rozpáraly stehy, a všechen obsah se z toho těla vylil na podlahu.“ Najednou si Žofin všiml, že kousek od nás stojí primář a všechno poslouchá. „Tak, těšilo nás, Darku,“ stačil ještě Žofin říct, pak se on i Šuft otočili a pokračovali v práci.

Primář přišel ke mně. „Jdeme.“ Společně jsme vešli na pitevnu číslo tři. Tam byla připravena mrtvola, ležela na stole uprostřed místnosti. Mimo toho mrtvého těla na nás s primářem čekali ještě dva živí lidé: sanitář a zapisovatelka, která seděla, připravena na diktát za klávesnicí počítače v rohu místnosti.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem.

Sanitář stál u zdi na druhém konci místnosti a hned reagoval na můj pozdrav: „Hlavně zdravíčko přeji.“ Vyrazil ke mně, obešel stůl, na kterém ležela mrtvola, a podával mi ruku na přivítání.

„Jste nový fotograf, že? Jsem Toník, ale neřeknou mi jinak než Antonio.“

„Jmenuju se Darek, ale doufám, že mi taky vymyslíte nějakou přezdívku.“

„To záleží na tom, jak dlouho tady vydržíš.“

„Každopádně mě těší, Antonio,“ prohlásil jsem a okem se podíval do rohu, jestli zapisovatelka vstane ze židle a také se mi představí. Nestalo se. Nervózní z toho, že jsme ještě nezačali, dělala, jako kdybych tam ani nebyl.

„Darek, to je nezvyklé jméno. Vhodné do básně, řekl bych,“ upozorňoval Antonio nadšeně.

„Ty píšeš básně?“

„Inu, nechci se chlubit, ale…“

Primář to už nemohl vydržet. „Pánové, dopovíte si to po pracovní době, teď bych už rád začal.“

„Jistě,“ kývl na něj Antonio a vrátil se zpátky na místo, kde stál předtím.

Já jsem očima spočinul na mrtvole. Přišel jsem blíž ke stolu. Oblečení na těle bylo potrhané, v cárech šatů šlo spatřit zaschlou krev a nebylo jí zrovna málo. Ve tváři byla mrtvola sice doškrábaná, ale pohlaví šlo podle obličeje a stylu oblékání docela dobře tipnout. Byla to žena, ale jistí jsme si mohli být až za okamžik, kdy sanitář mrtvolu vysvlékl.

„Potřeboval bych, abyste vyfotil horní a dolní část těla, potom po vysvlečení to stejné. Pak vám řeknu, co dál, dobře?“ řekl primář.

Kývl jsem hlavou, ale on viděl, že ještě s focením otálím. Nemohl jsem fotit, protože stůl, na kterém mrtvola ležela, byl nad úrovní mého pasu, takže jsem fotoaparát nemohl zvednout dostatečně vysoko na to, abych získal fotku, o kterou mě žádal. Primářovi to naštěstí po chvilce došlo. „Jestli hledáte schůdky, jsou za vámi u stěny.“ Přisunul jsem je tedy ke stolu, vyskočil na ně a konečně jsem mohl začít s focením.