Osika

Moc toho tady není.
S třesoucími se hvězdami
i v nás se cosi rozechvívá
a chvíli jsme tím,
čím koni hříva,
když pádí, neví kam — i šíj,
ta jeho, napjatá — i jiná.
A úprk, co nás plení.

Prcháme. Všemu. Sobě nejvíce,
se strašnou uzdou sezdaní
jak s vytím vlk,
jak kapky s deštěm,
jak s hořem pláč,
jak s rukou kyj,
jak s vášní muže žena líná,
s koleny neklekánice,
nebesa s věčným ohvězděním,
se smyčkou hrdlo nebo krk,
s opilcem schody na pavlač
a všechno už, s čím bude ještě.

Moc toho tady není, není.
V sinavé tváři uzardění
dlouho tajených souchotin,
a potom ještě delší stín
velkosti naší v pozdním slunci,
v hlubinném bahně těžcí sumci,
nezvyklí viset na háku
a dýchat svěží, ostrý vzduch.

Jenom krvácející rány
vědí, co na světě je much,
tonoucí, co jsou pouhé trámy,
stébélko, stéblo a v oblaku
vděčného ňadra vesmír celý.
A v Antarktidě osamělý,
jak daleko je k člověku
a v beznaději naděje.

Moc toho tady není.
Osiku v prsou mých snažně prosím,
ať lístečkem aspoň se zachvěje!