Naše Indie

Chtít, chtít, nenasytně chtít
po rozpukané půdě Nevady,
aby se spustily konečně deště
na vyprahlou naši lásku.

Chtít, chtít, aby monsuny
naší indiskrétní Indie
ustaly konečně a my ještě
zprahli touhou
svíjet se ve vlastním potu
a vzpínat se k sobě ocúny
a stírat si pel běláska na bělásku
jak nikdy dříve, nikdy ne,
a vyzpívat dosud neuslyšenou notu,
chtít nikdy, nikdy neumřít,
než spolu,
dolů horem, horem dolů!

Opadly deště.
Zůstal jen po nich
prales vlasů tvých.
Slunce se zatmělo,
dělám, co vidím ti na očích,
a mám tě za tělo
těch paprsků, žhavěji jiskřících,
ó naše Indie!

Na vše se umírá.
Na čas i počasí,
na lásku.
Patříme na sebe zrakem mílovým.
Uhasíná náš zrak.
A nechtít, chce se nám nechtít,
miláčku,
vidět byť jen tvé nehty,
zbarvené červcem košenilovým.