Noční ptáci

(Miroslavu Netíkovi)

Dlužím ti báseň
o nočních ptácích:
o sametové sově,
o sterých barvách
v jediném jenom slově,
ve kterém černá
se s bílou zapotácí
a jmenuje se vášeň.

Vášeň těch barev ostatních,
a ty mají svá jména —
krev jako vína krev,
krev jako oběh krevní
a barvu smutku,
ve slunci slunce, v sněhu sníh,
když oko otřpytněné sténá
a v lůžku slastném stele na rakev,
okřídlí peří a dřevo zdřevní,
jak umějí to jenom malíři.

Vezmou svůj štětec, svůj šíp —
a luk.
Luk — to je oblouk
a struna žití našeho.
Paleta — štít. A pak se namíří
do srdce, do hlavy, do lásky, do všeho,
co jednou umře, ale chce navždy žít
jak zbylé stébélko z pokosených luk.