Vlčina

Já, starý vlk,
šedý a toulavý,
po jehněčí slídím krvi,
neboť má mrzne už.

Ač vyobcován z obce
v povodí Úhlavy
do obce Přestavlk,
spíš z vlků poslední
než prvý,
a skoro v řadách rdoušeného skopce,
ani tesáky, ani nůž,
do vinohradu se kradu
přetnouti čerstvý hrozen.

Zářivá rosa jej ojíní.
A já v tom kraji po révě,
po víně zvaném Povíní,
ze zrnka znovu zrozen,
deru se hrdly žíznivými,
sám podřezáván krvácejícími
číšemi,
než i jim je, pitcům, tvrdě od úst
ten nevinný, vinný osud
navždy oderve.