Verše psané na účtenku

Zas budu jako dřív
psát verše na účtenku.
Usrknu vína,
polaskám dlaní sklenku
a počkám na múzu,
až uplete mně z hřív
všech možných pegasů
bič vzácný zrovna na ně.

Pak prásknu do koní,
vyjedu z nečasu
za srpkem měsíce,
který rád hlavy stíná
básníkům opilým,
když se mu ukloní
až na dno noční tůně
za jeho vlastní rým
a že se podobá
ten měsíc jisté luně.

Má múzo ubohá,
odpusť, však já už končím,
mám přece taky cit —
a zvláště pro účtenku.
Veršů je na ní dost a dost,
i mně samému pro radost,
že mohu jimi klidně zaplatit
a dát si ještě jednu sklenku,
dokud se s nimi
navždy nerozloučím.