Sonet a dva verše navíc pro Oldřicha Vyhlídala

Plakat chtělo se mně po mnohém Tvém verši,
ale což může vůbec plakat muž?
Stále na nás kdosi tasí nůž
a ten je do nejdelší smrti delší.

Kdysi jsem napsal, až najdou ho v mé hrudi,
ať nechají ho trčet v ní
i s kapkou krve poslední, jež studí,
ať nechají ji ztuhnout ve studni,

kde nenajdou ji ani mistři proutků,
ti mistři, co je v metlu svazují
a z křídel labutí zas šetří na peroutku,
aby z nás saze vymetli — a ji,
tu věčně začouzenou duši
a slzu zkalili, tu jedinou, co musí
do srdce skanout a v něm otřpytit
zoufalou naději.