Dopis Múze

Tys mlčela
jak písek pouště Gobi
a ještě stínila to ticho
přivřenými víčky.
Ale za nimi jsi měla
otevřené oči.
A v nich ty všechny
pochované hroby.

Možná, že každá láska
je vskutku jen zajíklá pomlka
mezi vdechem a výdechem
— jakýsi interval
rozkřídleného anděla
mezi pýchou
nad úchvatným citem
a pádem do hlubiny srdce
nebo do konopné smyčky.
Milostný bič
vždycky drží v ruce
opilý kočí.
A napřáhne se, než švihne.

Jakýsi interval…

A v něm se nenadále kácí
jeden vesmír do druhého
jak do naděje strach,
který se odjakživa bál,
že nestačí si prchnout.

A my pak nazýváme
sněžení hvězd něhou,
i když jím nebe slepne…
A tmu sametem jen proto,
že můžem po sobě tápat…
A uhlový lesk zřítelnic
antracitem
pro jeho prudší hořlavost a pád
tím nejjemnějším roštem,
roštem řas do pekel —
a pro budoucí, nesmrtelný prach —
a ono navždy, navždy nic…

Jakože pel
si vymyslil květinu,
aby mohl být setřen motýlem;
jakože vládci
spí mečem střeženi
a probouzejí se na dýkách;
a jakože snubný verš
myšlenkou tajnou
se vždycky zakrvácí.

Jakýsi červánek —

Ale kdo je ten třetí,
jenž překračuje práh
nočního bdění
i snění za bílého dne
a pohřížen v sebe se dívá,
jak něco těžkého za sebou táhnou
mizející ptáci?