Dopis první ženě

Z nás každý ví,
jak málo nám zbývá nocí
a ještě méně dní,
než všechno skončí,
jak dřevo staré truhly
červotoči.

Nač tedy vítr
lomcuje stromovím?
A nač ten šepot hrobový,
když strom každým
spadlým listem platí
za to, že se náhle
strašně rozední —
od větví po kmen ztuhlý?

Pak utichne vítr.
Utichne i náš dech.
A my si budem navždy náležet,
jak jeden druhým
popravení kati.

A to je nekonečnost
ukončené lásky.
A to je začátek
snu, který se zaspí
a nikdy nevzbudí.

Nač tedy výčitky?
Nač vzteky? Kvílení — nač pláč?
Nač hrůzy zoufalství?
Nač marně umírat?
A žíti marně — nač?

Mne neptej se!
Boha se ptej!
Ale ten nemluví.
A verše nepíše —
například:
„že tesknem sládne
v letním slunci luh;
oblázku že je dobře v řece na dně,
nad lásku
že toužení je hladné
a žena nikdy nepožádaná.
A že součet ztrát
je nakonec náš dluh…“

Bůh verše nepíše.
Verš v básni pevně tkví —
a báseň nejspíše
je vždycky nějak ukřižovaná
jak každé zjevení —.
I láska.

Je pozdě.

Sbohem.

I lampě chce se spát.