Čejčí pláč

Ten rybník, co vymřel
a zanechal šílenství stříbra
pozůstalých ryb,
se naplní znova
a bude, jak bylo —;
plno slz z kvílení
naříkající čejky.
A bílo po běličkách, bílo…

Břeh, který po vydrách zvydřel
průdušnicemi a dýchá
z posledních sil —
lemován bude topoly,
a jejich listí, zvyklé na pohyb
tenounkých, baletních stopek,
zjistí,
že vítr na síle přibral
a tak se vysílil…

A nekonečně bude náhle ticha
tady i v nejbližším okolí
zúžených milenců,
z nichž každý,
a tedy žádný nedoslýchá
a nedoslyší se nikdy,
že zdvojeným dechem se dopouští
na rákosí citů svých
nevypátrané vraždy.

(Žije, kdo umřel?
Umřel, kdo nežije?)

Čejka to neřekne.
Nemluví. Nezpívá.
Není jí do zpěvu.
Jen bůhvíproč naříká
do písku na poušti
své ptačí melancholie.