Poezie

Noci se dlouží, dnové krátí
jako knot.

Odlétlo léto,
odbzučela včela,
réva zoutlela v svou číš.
Vybledlé nebe ptáci křižují
a růže ztrácí nach.

Sil jsem, ach, sil jsem
proso na souvrati —
a nebudu je žíti.
Nebudu zpívat podle not.

Ty ze slunce celá,
paprsky vlasů svých zlatničíš,
ó poezie!
A já jen v sypkém písku rýžuji,
i tichnu ve strunách,
pavoučky upředených nití.

Vzdálený sobě, sobě blíž,
nikdy, ach, nikdy nebudu se míti,
ztracený navždy již,
v Tobě,
ó poezie,
jak v hromadném hrobě,
na kterém kdosi
zase proso sije.

A nebude je žíti.