Anělina

Už brzy bude ráno.
Pštrosi v rozpacích
budou soukat
své dlouhé krky z písku.

Jakoby Sahara…
A lysé nohy, peří u řiti.
A nějaké jiné peří
létá z cích
jako pyl z poupat.
A je to přesné:
bez ztráty a zisku.

Takže nic se vlastně nestalo.
Ne? Nebo ano?
Pravda je v kartách
jako v básni hra.

Všichni jsou naliti
daleko od vrat,
blízko vlastních dveří,
ale jak je oloupit a obrat
o to, o čem nebyla tu řeč?

O duši? Kde duše je,
ten parchant,
na bytě u nás nestálo…
A za činži vždy dluží
jako za nějakou věc,
o které se ví méně,
nežli tuší…

Anělino, Aně — líno,
má hrobem obílená vílo
líně odkapávajících svěc,
o tobě je tu řeč —
o bezejmenném jméně…