Dopis druhé ženě

Najednou nadejde ten čas,
kdy odložíme tělo — a v stínu
samoty se ptáme,
co vlastně zbylo z duše,
co z duše naší zbylo,
krom vyvanulé vůně naftalínu?

I smutek nějak chřadne
v ústraní,
bez pláče, bez slz — suše.

Příliš černého je v černém
a v bílém příliš bílo,
jak by se peklo peklem
a nebe nebem
náhle unavilo
a zbyly saze, a zbyl sníh.
Už nejsme si ani tím stéblem
zoufale tonoucích
a říkáme si chladně:
nechme těch marných slov,
zanechme planých řečí,
vzduch mezi námi
je k nedýchání hustý
a my se dusíme, udusit nemohouce
to rozestouplé ticho
kdysi tak po sobě prahnoucími ústy.

Cosi v nás klečí
a prosí o milost,
ať už je konec,
však aspoň žíně tři
ať z planoucích zbudou hřiv:
spatření, blesk a div
sladce zaskočeného srdce.

Svět zmizel — potkaly se světy.

Ale to bylo…

Teď třpyť se a vzlétej, třepotej se,
motýlku můj, můj ptáčku, rybičko,
v tom smutném mumraji!

Já nemám už na konfety.

Odejít dřív,
než pozdě odejít
o berlích veršů,
které též kulhají —
a vzdychnout maličko.