Němoty

Já vím,
že se ti nechce mluvit.
Koneckonců,
nikdo nic neříká.
A to je jen začátek
dlouhého mlčení:
kobyla, býk a babyka,
třesení osik a syčení
jazýčků hadích, háďat —
a vztek.

Takže jen ze sebe dávím
ticho jak z mušlí a ulit
zapomenutých hromsů.

Vždyť sprostě může znít —
řeřicha —
a smutně — tólie.
Svit přímý. I had je svit.
A koneckonců,
nikdo nic přece neříká,
a proč se tedy hádat?

Vždyť i těch nenarozených slov,
co nedají se nijak vyslovit,
ani gesty bez uťatých rukou,
a bloudí s mukou

po ševelících rtech,
je víc než mrtvými muži
opuštěných vdov,
zakletých v zdech.

Ach, tolik jich, tolik, tolik je,
jak navždy opadaných růží.