Jdu se dvěma verši

večer na procházku.
První říká: věř ve mě —
i věř si!

A druhý?
Nevěř na nás,
nevěř na tu chásku.

Já zatím vidím řeku,
v ní vrby, stromy, luhy
téci kams odněkud.

Jdu se dvěma verši;
ten první je širší,
druhý zase užší.
Na ten první
jaksi více prší,
druhému je sucho.
Tak je i mé duši,
že chce uslyšet se —
i být k sobě hluchou.

Jdu se dvěma verši.
Jsou tak tiše spolu;
a ještě víc tiše,
když je každý sám.

Nežli život, někdy
okamžik je delší,
těly ustískán
do rostlinného stvolu,
jímž je možná hrdlo —
a v tom hrdle vzlyk
na ostrou kost zmrzá.

Já se potom ptám,
jak dlouho v pláči jí se   neuroněná slza,
kterou polykám?

Však verše není slyšet.