Osud

(Arnoštu Navrátilovi)

S řinkotem skla
řítíme se s křesla.
Tvé berle, mé verše ubohé!
Osudu rána je vždycky přesná
a jinaká už nebude.

Nevíme, čím to je —
možná ale tím,
že tělo je nám těsným vězením
a padáme, když chceme vzlétat
k mlhavé vidině
a neznáme k ní rým.

Slepce, ty vodí bílí andělé,
zatímco hluší slyší hoboje
a k očím promlouvají němí.

My ležíme nakonec
na zemi nebo v zemi —
a nebe neuvidíme.

Jen někdy poslední náš dým.