My sovy

Hojíme své bezprizorné ticho
marnými jen slovy
A jsou to za dne slepé,
mžourající sovy,
hovějící si na vejcích.

V noci ale
klubají se z nich
sametově lítí
vražedníci s potměchutí,
a mají je, ach, za nekalé.

Moje srdce pro ně tepe,
že mřou se schoulenou pýchou
býti bytím svého bytí —
na hrom krutý,
na nejtišší slovobití.